Tím nejsmutnějším na smutném osudu páně Janečkovu jeví se fakt, že ve svých písemných projevech projevuje snahu o zapojení jakéhosi humoru. Jenže humor v těsném objetí s nenávistí zkrátka nefunguje. A kdyby nakrásně fungoval, není to jistě prostředek, kterým bychom dnes mohli, podle slov pana prezidenta, „vyřešit naše palčivé problémy a čelit výzvám doby“.

Láska, kterou v srdci choval Caramuru a Catarina, tedy protentokrát zvítězila nad chamtivostí kolonistů a na pár let ještě umožnila Tupinambům snít sladký předcivilizační sen. Jejich děti už vesele nastoupily do služeb portugalské koruny a zbytek kmene se dílem smísil s novými osadníky, dílem vymřel v důsledku nových z Evropy zavlečených chorob, jako byly neštovice, spalničky, tyfus, úplavice a syfilis.

Řekl jsem, že jsem přivezl ruské dezertéry, kteří nechtějí bojovat proti Ukrajině. Dohodli jsme se na ceně a on stanovil datum vyplutí.

A tehdy se mnohaletý vztek obnovil. Stará nenávist získala hrany. Všechny protrpěné dny se vynořily z paměti, aby ji potvrdily, a za nimi – letmo – utrápená tvář Šárčiny maminky v posledních letech. Rty, vlasy, ústa slabikující bez důvěry a bez hlesu otcovo: „Přidej!“