Urputná snaha nezestárnout učinila stárnutí všudypřítomné. Všichni víme, jak směšné jsou tyto pokusy – na to nepotřebujeme de Beauvoir. Ale de Beauvoir dodává: ony jsou především dojemné. Nebráníme se stáří proto, že bychom byly tak povrchní, ale z obavy o naši důstojnost.

Spíše zarazí, že se na základě své velikosti a svého duchovního rozpětí považuje hned za potomka Julia Caesara.

Ale je tu ještě druhý význam: fascinace hmyzem. Nejen touha po normalitě, dokonce po určité formě regresu může souviset s výjimečností. S výjimečností? Komu by šlo o výjimečnost?

Schopenhauer asi nemá pravdu. Ale má nepravdu? Přinejmenším jednu obtíž vyjádřil skvěle: Jak těžké, ne-li nemožné, je tváří v tvář světu i nám samým pronést ono božské: „Je to dobré.“

Kromě celé řady socioekonomických, geopolitických a dalších důsledků pandemie koronaviru radikálně proměňuje lidské chápání času.

Monstrum české nakladatelské produkce raději sežere stovku podprůměrných, ale nových básnických knih, než by vyvrhl dílo, jehož kvalitu ověřil čas a kterého by stačilo jen ve správnou dobu připomenout…

Glosa k anketní otázce z Ravtu 19/2019.

V posledních letech se v tvorbě stále více autorů objevuje environmentální tematika. Napadá vás důvod? A podotázka: je nezbytné, aby zrovna spisovatelé tematizovali ve své tvorbě aktuální problémy dneška?

Řadě z nás, kterým bylo všechno jedno během komunistického režimu, je všechno je jedno i teď.

Plavbě zdar! Ahoj!

Aktuálne číslo Ravtu prináša len malú ukážku tvorby desiatich ocenených básnikov a poetiek.

Kos naposledy poskočil, vzlétl a opustil udýchanou pampu. Sevřel jsem tašky a vyrazil dál, napříč civilizací, která usychá z představy o pořádku a poslušnosti, odváží na svých marách vzdušnost květin.

Za oknem plují roušky – setřel se individualismus, neurotické odlišování sebe sama od ostatních pozbylo smyslu.

Základem zdrojů pro financování Green New Deal překvapivě není u Pettiforové uhlíková daň. Píšu překvapivě, protože uhlíková daň jako výraz hesla environmentálního hnutí „kdo znečišťuje, ať platí“ je nejobvyklejším fiskálním nástrojem přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku.

O desítky let později na této „neživé“ planetě začal hořet celý kontinent. A uši nejdokonalejší bytosti, vrcholu evoluce, pořád neslyší.

Poesie pro Tebe byla a pořád je nejvyšší hodnotou. Už proto, že vše, čemu poesie chybí, je mrtvé.

Hejdánek je nepochybně filosofem pravdy, staví ji do středu svého myšlení. Právě hluboký zájem o pravdu – o to, jak se k ní přiblížit a jak ji vůbec myslet, vedl k vypracování osobité filosofické koncepce v kontextu tzv. meontologie.

Mirek Kovářík nezapadal do archetypu „moudrého starce“. Byl spíše šamanem s lehce nalíčenou tváří blázna.

Je ticho, někde v rádiu ze záznamu mluvíš o poezii a mluvíš přesně.

Pavel Šrut byl silný kuřák (i tento motiv najdeme v jeho básních), začal kouřit někdy ve dvanácti letech a přestal stím, až když si na jeho plíce a cévy sáhla a je stáhla potvora choroba.

Cítím se tedy oprávněn napsat: Lukáš Senft uvádí lživé informace, kterými znevažuje autorovu práci…

(…) najdeme tě sedět na posteli a deklamovat Zahradníčkovo Znamení moci. Publikem ti je v té chvíli hrnek s vystydlým čajem, jablko a lžička.

Pro Milana představoval jeho život ustavičnou performanci. Byl v tomto smyslu moudře odpoután od závislosti na umění jakožto objektu, na umělecké kariéře, na svém uměleckém egu.

Prózy Oty Hofmana jsou aktuální a čtivé i půl století od svého vydání díky nadčasovosti témat a působivému vypravěčskému stylu. Je škoda, že s výjimkou fantaskních a pohádkově laděných děl nejsou
čtenářsky znovu zpřístupněny v reedicích.

Pražské (A)VOID Floating Gallery hrozí reálné nebezpečí, že zcela zanikne.

Přes to všechno se nad českou prozaickou produkcí nelze ubránit pocitu rozpačitosti a na mysl přicházejí otázky. Kde je pořádný historický román s přesahem do současnosti, někdo z rodu maďarského Gergelye Péterfyho?

Kdežto Milan Kundera je… náš nepřítomný otec, vypadlo ze mě. A jak jsem to řekl, věděl jsem, že jsem připadl na jednoduché přirovnání, které budu moci používat i v případě dalších skupin, pokud se na Kunderu budou ptát.

Namísto kulturních elit, ve svém společenském významu decimovaných normalizací, tvořili ale její vůdčí sílu ekonomové, kteří východisko, lépe řečeno „vykoupení“ z normalizačního marasmu našli v neoliberální ekonomii jako novém světovém názoru, v němž se společnost stala trhem a její řídící silou a morálkou konkurence.

Limonov byl přesvědčen o tom, že přízemní šosák nerad cestuje. Cožpak ale nejsou mezi námi i pijavčí „šosáci“, kteří obletěli celou zeměkouli, toto své světáctví zvěčňují na síti, a ještě to stihnou dobře prodat korporacím?

Život na vysokoškolské koleji autorku konfrontuje především s volným sexuálním životem, který zde panuje, jejími vlastními citovými zmatky a probouzející se erotikou.

V promoklých šatech přicházeli lidé úzkým vchodem na staroškolní dvůr, bez zeleni, plný expresivních graffiti a betonu. Ten den však zasmušilé místo nepůsobilo jak chcíplý pes.

Jak chápe Kunderovo slovo „úděl“, se pokusil vysvětlit Jiří Pehe: nejen v prvém plánu jako danost malého národa mezi národy velkými, které mu čas od času překazí jakoukoliv jeho snahu, ale v plánu druhém jako intelektuální schopnost se proti tomu postavit. Jinými slovy: naším údělem je intelektuálně ovlivňovat zbytek světa.

Parazit je v každém případě zručně natočená satirická komedie, která buduje komično kolem stýkání a potýkání dvou rodin z protilehlých společenských tříd v jednom luxusním domě.

Je pozoruhodné, jak hluboce mylný je tento Žižekův závěr, stejně jako je pozoruhodně mylný závěr levicového aktivisty a dokumentaristy Michaela Moorea, který chce pro změnu v Jokerovi vidět výmluvnou sociální kritiku a oslavu lidové schopnosti boje za lepší svět.

Zábavná a ironická spása filmem, již nám Tarantino předkládá, v jistém smyslu vrací smysl základnímu ideovému schématu hollywoodských filmů, které pracuje s motivem spásy z rukou (super)hrdinů a bezohledně ji vykořisťuje do podoby schematického kýče.

Druhá část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

První část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

Filmům Pedra Almodovara je vlastní jistý vitalismus: hypersexualita, sentimentální emoce a oslnivá barevnost v nich figuruji jako gesta intenzifikace života.

Pokud je ale hlavní architekt metafyzického Zla, chystající věčnou noc a konec všeho života, odpraven jen na základě čisté nahodilosti, za níž se neskrývá vůbec žádná logika, nejenže se jedná o nesmysl, ale především jde o opuštění všeho, čím si Hra o trůny vydobyla své právoplatné místo na slunci.

A navíc: v Jodorowského perspektivě jsou svět a jeho obyvatelé propojená entita – když člověk poznává sám sebe, poznává lidstvo a kosmos.

Nejcennějšími místy celého filmu zůstávají – vedle archivních materiálů – promluvy básníkova syna Jakuba, líčícího s uvolněnou a exhibicionismu prostou otevřeností své vzpomínky na dominantního otce.

V té zemi Macron u Arnaulta obědvá, Sarkozymu šel za svědka na svatbu, Hollande otevíral jeho Nadaci Louise Vuittona. Kde jsou v ní zastoupeni pracující, řečeno postaru?

Jeremy Corbyn se pokusil obnovit právě spojenectví z filmu Pride, tedy práce a „fragmentů“, a nejen to, pokusil se přidat k němu i mírové hnutí proti válkám od Iráku po Sýrii a klimatické hnutí.

Warková si znovu připomíná „dřívější chůzi“. Proto nemluví jen o vektoralistech a hackerech, ale o třídě vektoralistů, tedy majitelů klíčových současných výrobních prostředků: zdrojů, nosičů, uchovávání, vyhodnocování a dalšího používání informací, a o třídě hackerů, kteří tyto informace pro ně vyrábějí.

Oba populismy, pravicový i levicový, chtějí odstranit zamřelý smrádek konsensu tam nahoře. Ten pravicový za své MY považuje ovšem národ a ONI jsou pro něj odnárodněné elity a všichni, které jménem národa z národa vyloučí.

Prvním druhem „bullshit“ práce jsou v autorově typologii „flunkies“, poskoci. Jsou tam, aby ti nad nimi měli pocit, že jsou výš. Krále hrají dvořané.

Greta říká: Jestliže je naše společnost rozumná, základem jejího rozhodování je vědecké poznání a drtivá většina vědců říká, že klimatická krize je největší hrozbou, které kdy lidstvo čelilo, je třeba to okamžitě řešit.

Nikdy také nezapomenu na Alexandru Berkovou vášnivě přesvědčující Karla Šiktance, že musíme dát státu, který je teď přece už konečně také náš, šanci, aby spisovatelům obratem a jen tak pro začátek, jako ukázku své dobré vůle, poukázal nějaký ten pakatel.

Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

O něco vyhraněnější je situace poezie, její zoufalí nakladatelé se totiž orientuji výlučně na podzimní sklizeň a stále výraznějším bodem ve strategických úvahách nakladatelů o datu vydaní plánovaných titulů je zjevně konaní festivalu Tabook.

Výsledky súťaže/ Výsledky soutěže

Tisková zpráva: Svět knihy 2018

Pozvánka k výstavě.

Hollis smysl individuace shrnuje slovy filosofa Sartra: je třeba „vzít na sebe úděl volby“ a stát se zodpovědnými.

Tentokrát se zaměříme na objemnou a vizuálně působivou knihu o Jungových výtvarných počinech, dále se zúčastníme duchovní obnovy s vietnamským zenovým mistrem a také nás čeká jedno čarodějné dítko-dílko z oblasti pedagogiky a vývojové psychologie.

Básně vítězů soutěže Tvaru: od prvního do třetího místa.