Napadají mě dvě různé asociace: mučící tetovací stroj z Kafkovy povídky „V kárném táboře“ (totalitní sadomasochismus) a dobrovolná bolest vytvářející endorfiny, kterou musí člověk vydržet při tetování.

Byla jsem přesvědčena, že Lenka byla vždycky jakýmsi zvláštním způsobem šťastná právě proto, že mohla a chtěla hodně vzpomínat, že si zpřítomňovala svou bohatou minulost, a to v původních sytých mexických barvách, s vůněmi, horkem, vášněmi i smutky…

Sama si představuji nějaké místo v Paříži nebo v Aix-en-Provence, skutečný park Mirabell se nachází v Salzburgu a je pečlivě a geometricky upraven, ačkoliv je možné, že pokračuje do další, divočejší části.

Představa dýmkového tabáku Cavendish mě ovládla natolik, že jsem obešla několik specializovaných obchodů.

Utrpení, které je s tím pro mě spojeno, spočívá v obrovské a zkoncentrované síle trvající po velice krátký čas, síle, kterou mohu sdílet jen částečně, přesto se mě dotýká. Klient na to sám není, já ano.

V zahradě Petra Krále je horké nehybno a okolní svět v jeho pohybu i nahodilosti lze jen tušit.

Ale tyto překlady do čísel neuzmou větru jeho děs, temnou kvalitu nočních jízd. Překlad milostného dopisu do jiného jazyka nezruší lásku, překlad válečné deklarace nezastaví boje.

Díky zahradničení si lidé nemusí kupovat veškeré potraviny v regálech, kde jsou nastrkaná rajčata odněkud ze Španělska, doma se jim nekupí tolik bordelu, protože okurky ze zahrady nemusí dolovat z obalů, a plody ze zahrad navíc často kolují mezi lidmi v podobě darovaného jídla, takže zahrádkáři zásobují i další domácnosti.

Snažím se sladit pohyby chodidel na pedálech, jsem trochu v křeči, pořád musím přemýšlet o pravidlech provozu, o součinnosti levé a pravé, nohou a rukou.

Jak je možné aktualizovat a vylepšit přítomnost, když ji zároveň nelze ani řádně zažít, promyslet, být uvnitř přítomnosti?

Zastávat se lemplovství je těžká disciplína, ale zkusím to, protože jsme na půdě poezie, a tady se snad dá počítat s větší empatií než například v prostém účetnictví.

Kromě celé řady socioekonomických, geopolitických a dalších důsledků pandemie koronaviru radikálně proměňuje lidské chápání času.

Monstrum české nakladatelské produkce raději sežere stovku podprůměrných, ale nových básnických knih, než by vyvrhl dílo, jehož kvalitu ověřil čas a kterého by stačilo jen ve správnou dobu připomenout…

Glosa k anketní otázce z Ravtu 19/2019.

V posledních letech se v tvorbě stále více autorů objevuje environmentální tematika. Napadá vás důvod? A podotázka: je nezbytné, aby zrovna spisovatelé tematizovali ve své tvorbě aktuální problémy dneška?

Řadě z nás, kterým bylo všechno jedno během komunistického režimu, je všechno je jedno i teď.

Nápady, obrazy, fragmenty příběhů přicházejí ze snů, z četby, z dětství, z dospělého vnímání světa, z Čech či z Ameriky, ale na tom úplně nesejde; i reálie se Schneedorferovi stávají rekvizitami v nové skutečnosti, kterou staví.

Pamatuji se živě, jak při Králově replice Zagajewskému zablesklo v obličeji a jeho tvář se proměnila z naučené klidné uvážlivosti do šťavnaté a rošťácky úsměvné grimasy reagujícího debatéra.

Nestačilo ale číst si Ferlinghettiho básně někde o samotě nebo večer před spaním, ne, scházeli jsme se kvůli nim, předčítali si, je nahlas a učili se je nazpaměť, deklamovali je.

Svět nemá žádnou definici či odpověď, ale tato ne-odpověď je zázračná. Je to tekoucí bystřina. Je to blesk, který rozřízne nebe. Je to bujení listoví. Jsou to uhlíky krásy.

(28. ledna 1937 v Jilemnici – 13. února 2021 v Praze)

Později, když vypito jisté množství vína – stojíme na cimbuří nějaké hlásky nad Vranovskou přehradou, kdosi nám jmenuje vulgární maďarská slova, a my všichni sborem, Petr pak nejvíce, voláme do údolí: „Lobogóóó…!“

Tam jsem Zenona potkal, a za tou hradbou mlčení a bafání z dýmky jsem najednou v básních nacházel člověka veselého až k rozjařilosti, vtipného, ohromně sečtělého, se zálibou ve zkratce a paradoxu, s viděním ostrým až k neomalenosti.

(…) najdeme tě sedět na posteli a deklamovat Zahradníčkovo Znamení moci. Publikem ti je v té chvíli hrnek s vystydlým čajem, jablko a lžička.

Pro Milana představoval jeho život ustavičnou performanci. Byl v tomto smyslu moudře odpoután od závislosti na umění jakožto objektu, na umělecké kariéře, na svém uměleckém egu.

Ale jsem si jistá, že je důležité se nevysmívat strachu a obavám jiných lidí. Pokusím-li se však do nich vžít a chápat je, začínám mít pocit, že nemůžu nic říct. Někde tady je klíč k dialogu, který nedokážeme vést. Jen to řešení určitě nespočívá v tom, že budeme mlčet.

V systému, kde se trh stal centrální kategorií dominující ekonomickému myšlení a jednání, se stávají činnosti uskutečňované mimo něj, nevytvářející zisk měřitelný penězi, a tudíž nepřispívající k akumulaci kapitálu, automaticky druhořadými.

Uvědomíme-li si, pod kolika hrozbami žijeme i bez covidu – v jak labilní fázi se nachází celý ekosystém, jak extrémně vychýlená distribuce bohatství ničí univerzalistickou vizi liberálně demokratické harmonie, jak nás stále pečlivěji šmírují a manipulují digitální přístroje a s tím vším související sekulární fanatismus víry v nekonečný růst –, je zároveň podivuhodné, jak na to všechno vlastně jen málo reaguje současná česká literatura.

V případě antologií je pak každý nakladatel v podstatě kamikaze, který jde vědomě do ztrátového podniku, jehož smyslem je jen a jen služba druhým.

Pražské (A)VOID Floating Gallery hrozí reálné nebezpečí, že zcela zanikne.

Přes to všechno se nad českou prozaickou produkcí nelze ubránit pocitu rozpačitosti a na mysl přicházejí otázky. Kde je pořádný historický román s přesahem do současnosti, někdo z rodu maďarského Gergelye Péterfyho?

Kdežto Milan Kundera je… náš nepřítomný otec, vypadlo ze mě. A jak jsem to řekl, věděl jsem, že jsem připadl na jednoduché přirovnání, které budu moci používat i v případě dalších skupin, pokud se na Kunderu budou ptát.

Mám dojem, že kniha Melancholie může být nejen inspirativním čtením a podívanou, ale i jakousi nadějnou zprávou právě v této době.

Vidíme to v úvodní básni sbírky „Stahování mraků“, ve které protagonista sní o ženách s dlouhými bidly, jimiž stahují mraky, stejně jako o’odhamské ženy tradičně stahují ovoce z vrcholu osmimetrových kaktusů saguaro.

Spor o institucionální záruky nezávislosti soudů (především v Polsku, ale i v Maďarsku) je dnes sporem o smysluplnost Visegrádu. Ale také o smysluplnost Evropské unie. Kdo ustoupí? Zvítězí právo, nebo moc?

Limonov byl přesvědčen o tom, že přízemní šosák nerad cestuje. Cožpak ale nejsou mezi námi i pijavčí „šosáci“, kteří obletěli celou zeměkouli, toto své světáctví zvěčňují na síti, a ještě to stihnou dobře prodat korporacím?

Život na vysokoškolské koleji autorku konfrontuje především s volným sexuálním životem, který zde panuje, jejími vlastními citovými zmatky a probouzející se erotikou.

V promoklých šatech přicházeli lidé úzkým vchodem na staroškolní dvůr, bez zeleni, plný expresivních graffiti a betonu. Ten den však zasmušilé místo nepůsobilo jak chcíplý pes.

Díky svému prvému kroku na filmovém poli si v „zasvěcených kruzích“ získal nepopiratelný respekt a zároveň je tvrdě diskvalifikován.

Ze všedních prostor osamělého stavení se stávají kulisy lidského dramatu, individuálního mýtu, v němž i prostý hrneček může získat fatalitu rajského jablka nebo prométheovského plamene.

Parazit je v každém případě zručně natočená satirická komedie, která buduje komično kolem stýkání a potýkání dvou rodin z protilehlých společenských tříd v jednom luxusním domě.

Je pozoruhodné, jak hluboce mylný je tento Žižekův závěr, stejně jako je pozoruhodně mylný závěr levicového aktivisty a dokumentaristy Michaela Moorea, který chce pro změnu v Jokerovi vidět výmluvnou sociální kritiku a oslavu lidové schopnosti boje za lepší svět.

Zábavná a ironická spása filmem, již nám Tarantino předkládá, v jistém smyslu vrací smysl základnímu ideovému schématu hollywoodských filmů, které pracuje s motivem spásy z rukou (super)hrdinů a bezohledně ji vykořisťuje do podoby schematického kýče.

Druhá část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

První část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

Filmům Pedra Almodovara je vlastní jistý vitalismus: hypersexualita, sentimentální emoce a oslnivá barevnost v nich figuruji jako gesta intenzifikace života.

Nikdy také nezapomenu na Alexandru Berkovou vášnivě přesvědčující Karla Šiktance, že musíme dát státu, který je teď přece už konečně také náš, šanci, aby spisovatelům obratem a jen tak pro začátek, jako ukázku své dobré vůle, poukázal nějaký ten pakatel.

Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

O něco vyhraněnější je situace poezie, její zoufalí nakladatelé se totiž orientuji výlučně na podzimní sklizeň a stále výraznějším bodem ve strategických úvahách nakladatelů o datu vydaní plánovaných titulů je zjevně konaní festivalu Tabook.

Výsledky súťaže/ Výsledky soutěže

Hollis smysl individuace shrnuje slovy filosofa Sartra: je třeba „vzít na sebe úděl volby“ a stát se zodpovědnými.

Tentokrát se zaměříme na objemnou a vizuálně působivou knihu o Jungových výtvarných počinech, dále se zúčastníme duchovní obnovy s vietnamským zenovým mistrem a také nás čeká jedno čarodějné dítko-dílko z oblasti pedagogiky a vývojové psychologie.

Tisková zpráva: Svět knihy 2018

Pozvánka k výstavě.

Básně vítězů soutěže Tvaru: od prvního do třetího místa.