Jak uzavřít úvahu o lásce a horroru? Ti, kteří nepřejí ani jednomu, ani druhému, jsou jako lidé, co užívají umělou inteligenci – Fritzl, který má ve sklepě zavřeného Einsteina, Dolly Buster a Lovecrafta, a vůbec nemá tušení, na co by se jich zeptal.
Ruku na srdce, děcka, čteme rychleji, když se před námi rozvíjí příběh lásky a toužíme vědět, jak to s nimi dopadne, o co rychleji přeskakujeme řádky, když zamilované dvojici či skupince polyamorických hrdinů hrozí bytosti z antipatického světa! Jsem romantik, a právě jako vy snad nemenší než pan Kopfrkingl – a právě proto někdy, jak se říká, polykám celé věty. V mysteriosním románu či atmosférickém horroru je tento způsob čtení nanejvýš nevhodný.
Nemusí jít však pouze o horrory, jistě si vybavíte Marcela Prousta Hledání ztraceného času, I. díl Svět Swannových a oddíl „Swannova láska“ – část, která se těší všeobecné pozornosti nejen díky filmu, ale protože romantický postoj k milencům, ale i primitivní pudy, hystrionské zadostiučinění, nenávist k přirozeným vášním budí dychtivý zájem – a podle mého, byť v této chvíli irelevantního názoru, kazí požitek z četby celé knihy. Uvedu však pasáž, jež i u Prousta spojuje lásku a něco… a to nechme bez komentáře:
V restauraci nebo na venkově bylo jeho chování pravým opakem toho, podle čeho by ho ještě včera každý poznal a co dosud vypadalo jako jeho stálá vlastnost. Takto v nás vězí vášeň jako okamžitá a odlišná povaha, nastupující místo původní a rušící dosud neměnné znaky, jimiž se projevovala! […] jako by to byl sám nezadržitelný a prudký spád jeho života.1
I povrchní znalec strašidelných příběhů, gotického románu a jejich svižných následovníků mi dá za pravdu, že počátky najdeme na křižovatce červené knihovny, sentimentálního románu, morality a vědomí autorů, že poté, co zmizeli duchové, démoni a upíři z našeho odkouzleného světa, si o nich můžeme leda vyprávět. John William Polidori, Joseph Sheridan Le Fanu a především Bram Stoker předkládají čtenářům upíří příběhy o lásce. Všichni víme, že upír touží po náklonnosti. Nejpůvabnější doklad této víry je illustrace Davida Henryho Fristona k novele Carmilla od Sheridana Le Fanu: upíří žena ze Štýrska se téměř dotýká odhalených cáků nevinné vypravěčky příběhu. Současný britský malíř a illustrátor horrorů John Coulthart mi potvrdil, že v roce 1872, kdy novela vycházela časopisecky na pokračování, šlo o naprostý skandál. Tehdy se v londýnském Haymarketu scházeli bohatí gentlemani a dle módy se ukazovaly upíří ženy a bylo to místo intimních schůzek a temných, zakázaných kratochvílí – ale úplně první horrorové love story napsal Stoker. Zlí jazykové tvrdí, že díky jeho lásce k divadlu, najmě tomu shakespearovskému, se z něj stal zkušený kamuflážník. Jistě, jako Češi víme, že původně zvažoval upíří Bílou paní z Čech, nakonec se však rozhodl jinak a věta „Jsi láska mého života!“, již pronese Dracula k Míně a později zmíní svou Princeznu Řeku, patří k nejmohutnějším okamžikům milostné lyriky v horroru. Avšak pro lásku ke krasodávnu nesmíme zapomenout na současnost a opomenout dětské lásky v díle Stephena Kinga, nezlobte se na mne, že vyzdvihnu právě To! A pro úplnost dodám pár slov o dětské divě z románu Paula Finche Období mlh (2019, č. 2024):
[…] sklouzla jí kapuce a na okamžik mi připomněla hrdinku z nějakého upírského filmu od Hammeru: dlouhé tmavé vlasy, kočičí krása, výraz ztracené holčičky, zvýrazněný šmouhami čerstvé krve, a k tomu hrot nelítostného šípu, který jí vyčníval mezi ňadry.
Kdo z nás může na čestné slovo potvrdit, že pokud by vlastnil klíč od domu zla, tak ho zahodí? Posilněn četbou horrorů a červené knihovny, ať žena, nebo muž, s červeným obličejem, posilněný sklínkou whisky, pikslou starobrna nebo kalíškem moselského vejde dovnitř u vědomí toho, že najde svou lásku.
Rád zmíním víly a dílo anglického folkloristy Johna Kruseho Britské víly (British Fairies, 2017). Jeho tvorba vychází z pověstí, faktů, básní i folkloristické práce Roberta Kirka, autora knížky Tajné společenství elfů, faunů a víl (Secret Commonwealth of Elves, Fauns and Fairies, 1815). Kruseho premisa zní: „Not all fairies are nice.“ Uvádí četné příklady urputných víl. Jedna pronásledovala jistého rybáře až do New Brunswicku v Kanadě jen proto, že se na ni usmál – a její vášeň se proměnila ve zlobu. Sám reverend Kirk, ročník 1644 (pro pochopení jej označme jako zástupce generace BM čili básníci-metafysici), zmizel v jednom z Pook’s Hill, tajemných kopců ve středovýchodní Anglii, kde tuze rád bádal. To jen in margine. Musím však pobídnout české překladatele a nakladatele k vydání některé z prací Johna Kruseho; již jen proto, že víly a tajemno se těší potěšitelné oblibě.
Vraťme se však k prose: mám před sebou výtečný román Jacka Ketchuma Probuzená (1989, 2001, č. 2024), který doslova stříká láskou a nenávistí, rýsujícím se milostným příběhem, v němž se obcuje s bohyní Hekaté:
„Sledoval, jak se napřímila a svaly z lýtek a ramenou odpadly z holé bílé kosti, její úsměv zůstal dlouhou širokou grimasou lebky, zvířecí tlamou. Skočila dolů jako půvabný pták pomalu letící do moře.“
Hekaté, záhadná bohyně a paní lamií, je snad jednou z podob bohyně Artemis, jako bohoměnkyně či vícenásobná bohyně je také Seléné, vládkyní Měsíce, ale kdo to rozsekne? Výsostně je pro nás důležité to, že Ketchumův román, velmi snaživý a důsledný, odkazuje na legendární novelu Alexeje Konstantinoviče2 Tolstoje Ďáblův dům (1841, č. 1971, in: Rej upírů ad.): „[…] lamie či empusy, které jak jistě víte, měly mnoho společného s našimi upíry, se potulují v okolí jim dodnes zasvěceného místa.“
Když jsem psal, že vždy přeju lásce – pak dobrý horror o lásce si přečtu pokaždé znovu, ale musí skončit dobře –, byť tím „dobře“ míníme cokoli. Zvláště ošidná je láska mezi lidským přirozením a nadpřirozenem. Roztomilá je erotická epifanie v povídce „Chlupatá Irina“ ostravského autora Rudolfa W. Waterse: „Udělal jsem něco špatně? Došlo mi, čeho se dotýkám, ihned, když vytočila hlavu. Podívala se nahoru a zpoza mokrých vlasů zakňučela: ‚Olížeš mi ocásek?‘ “ A k ní kongeniálně přednavazuje povídka Fjodora Sologuba „Bílá psice“ (in: antologie Vlkodlaci / Stříbrné povídky, 1999): „‚A proč tam, strejčku, vyje?‘ zeptal se sladký tenorek. […] ‚Čert ví, kde se tady vzala.‘ ‚A strejčku, co jestli to je vlkodlak?‘ ptal se ten sladký. ‚Tak dovlkodlačí,‘ opáčil sípák.“
Hledáme-li však spojení, nemusí to být zrovna „smrtonosná postel“, a jak jsem řekl a říkám všem přátelům, které hostíme v Březových hájích (nazval jsem svůj dům podle vily upírky Sugrobinové z výše zmíněné novelky Ďáblův dům):
Nemusíte v lednici hromadit zásoby jídla, stačí, když máte na zahradě dostatek mrtvol.
Spojení dokonale ohavné, rýsující se love story, možná hassliebestory, je v povídce S. T. Joshiho („Cosi z hloubi“, 2019, č. 2022): „Ano, dosáhla jsem orgasmu – vlastně nekonečné série orgasmů. To může znít příjemně a lákavě, i vzhledem k tomu, co jsem se dozvěděla o sklonech této bytosti; ale přesto mi tento úkon připadal jako bytostně aberantní.“
Jak uzavřít úvahu o lásce a horroru? Ti, kteří nepřejí ani jednomu, ani druhému, jsou jako lidé, co užívají umělou inteligenci – Fritzl, který má ve sklepě zavřeného Einsteina, Dolly Buster a Lovecrafta, a vůbec nemá tušení, na co by se jich zeptal.
Čtenářský mainstream je, na to se nemusíme nikoho ptát, v tom ministreamu, který zde presentujeme; není naděje, že někoho přesvědčíme, pokud to sám nečte – je však možnost pomocí moudrých slov a brutálního násilí a hrstky peněz přesvědčit pár vlivných bookloverů, kteří by několika fotkami knihy s čajíčkem nebo jinou rošťárnou s pár zelenými listy salátu přesvědčili čtenáře, že to má smysl.
Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)
Sestry a bratři, i dadaisté si zvolili vlastní pravopis, nechtěli však, aby je kdokoli následoval. Přijímám a chápu, když queer autoři mění pravopis pro potřeby svého vyjádření. A kdyby mě zajímalo, co píšou, nadšeně i jejich textům přitakám!
Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.
