Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)

Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
(Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)

Nicméně myslím, že to byl Rozanov, kdo říkal, že člověk, který je naprosto asexuální, nemůže být skutečně zbožný a duchovní. Že jsou to dva póly – možná téhož.

Zabořil jsem ruce do medu a vznesl se
v holubích křídlech a nebezpečných jezech.
Ten odvěký pocit viny a chuť života.

Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!

V poloprázdné hospodě chytlas mě za ptáka,
z rámu obrazu vykvetla květina,
na stolku lampička a její svit pro hloupé.
Byli jsme v nízké čtvrti s vysokým nebem,
v tom nejluxusnějším pro vykořeněné a chudé.

Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…