Možná se očekává, že můj tip bude Bílá Voda nebo nějaký z dalších úspěšných letošních titulů. Ty si svoji slávu užívají vrchovatě, byl tady ale kdysi jeden veskrze každým coulem originální divous, který na slávu a uznání čekal celý život a nedočkal se. Josef Váchal. Památník národního písemnictví vydal soubor jeho dopisů z let 1949–1963 příteli Josefu Hodkovi, pod všeříkajícím názvem Tisíc Gagarínů a jedna řepařka! Co napsal Váchal v roce 1955, to platí i pro dnešek: A vůbec, svět stojí čím dál tím víc za hovno.

• Michal Šanda, spisovatel

Viktorie Hanišová: Houbařka. Zaujala mě výstižným popisem „vraždy duše“. James Hillman: Nová vize psychologie. Zachránila mi víru v nesmrtelnost duše.

• Viktorie Rybáková, básnířka, fotografka a výtvarnice

Tato obyčejná otázka mě zaskočila podobně jako jednou jedna myš, která místo aby přede mnou prchla, zamířila si to přímo ke mně, což mě docela vyděsilo.

Váhal jsem. Co když jsem opravdu přečetl nádhernou knihu, ale dík své stařecké senilitě jsem na ni zapomněl? Anebo jsem žádnou nepřečetl a dík své stařecké senilitě na ni také zapomněl?

Vycházelo to nastejno, jako dva vrabci ve tmě. Pro jistotu jsem zamířil ke knihovně do těch míst, kde knihovna nenadále končí a já tam zasouvám poslední knihy, abych získal alespoň malý přehled.

Opravdu. Žádná pecka, jen spousta nedočtených filosofických knih, které se tak propletly mezi přečtenými, že jsem mohl začít klidně znovu a číst tuto poličku stále dokola, od konce, nebo klidně od prostředka nalevo, či napravo.

Potom jsem zahlédl hřbet knihy Petra Rezka – Proklouznutí neboli smrt. Vzpomněl jsem si, že Petr před několika dny zemřel a knihu jsem vytáhl. Začíná definicí rámu ve výtvarném umění. Pamatuji se, jak jsem při prvním čtení s Petrem docela hlasitě nesouhlasil, protože já sám jsem přestal rámy na obrazech používat z čistě finančních důvodů a Petr na to potřeboval několik stránek krásného filosofického pošušňání.

Když mi koncem 80. let zahajoval výstavy, nikdy jsem netušil, jestli si ze mne nedělá náhodou srandu.

Tu knihu si přečtu podruhé a bude to určitě ta „pecka“.

• Marian Palla, prozaik, básník, výtvarník, publicista a recesista

T. S. Eliot: Pustá země (přeložil Petr Onufer). Myslím si, že Eliotova báseň dávala větší smysl před Poundovou revizí, ale zase tímto aktem získala neuvěřitelnou mnohoznačnost, která stále vzrušuje a nutí mne, abych se k Pusté zemi vracel. Nový překlad je bezpochyby událostí, jakkoli nadužívané to slovo dnes je. Petr Halmay: Skrytá kopie. Nová Halmayova básnická sbírka po deseti letech. Svět ještě existuje. Ted Hughes: Dopisy k narozeninám (přeložili Vanda Senko Ohnisková a Milan Ohnisko). „Dopisy“ by se měly prodávat v jednom balíčku s Plathové Arielem. Na tuto knihu jsem rovněž čekal víc než deset let. „Zlý Hughes“ v českém překladu „mluví“. Petr Král: Hloubka záběrů. I po smrti Petra Krále nepřestávají jeho knihy světélkovat ze záhrobí. Tato je mi obzvlášť drahá. Hned v předmluvě Král mluví o prázdnu, které se nachází mezi záběry i filmovými políčky na dnes už mrtvém celuloidu. Toto prázdno dává možnost s filmy znovu žít. Nadechnout se a snít s nimi. Film zemřel, ale je krásné na něj vzpomínat. Filippo Tommaso Marinetti: Futuristické manifesty (Přeložili Zita Obstová a Jiří Pelán). Člověk o tom pořád „jen“ slyšel z druhé ruky, teď si manifesty konečně mohu v úplnosti přečíst a zasadit do kontextu. Jsem zvědav. Těším se.

• Jakub Řehák, básník, esejista a editor

Na konci léta jsem dočetl knihu Afghánistán. Peklo paradoxů (Universe, 1993). Tomáš Řezáč zde shrnul výpovědi přímých účastníků. Jejich osobní svědectví a objektivní analýzy poskytují zdrcující poznání o byrokratickém zbahnění bývalého Sovětského svazu. … Dnes, se zkušeností války v bývalé Jugoslávii, po neslavném angažmá koalice vedené USA v Iráku a Afghánistánu a pod vlivem právě probíhající války na Ukrajině – se vynořuje ze současného administrativního chaosu jako jediné možné účinné řešení aplikovaná systémová analýza a globální zpětná vazba na problémy civilizace.

• Václav Kahuda, spisovatel

Letos jsem přečetl asi čtyři sta knih, ostatně jako každý, mnohé jsem četl opakovaně a není lehké zvolit. U deseti jsem byl redaktor, u třiceti korektor a u tří překladatel. Prosím, suďte nyní se mnou: První volbou je Machen a jeho román Pahorek snů, druhou volbou je román Klan Mušíka Překydů Františky Jirousové a volbou třetí jsou horrory přeložené od Milana Žáčka. Jirousové příběh mě zaujal nejvíc: Od této autorky jsem už nic nečekal – kdysi v anketě Lidovek o knihu roku jako namakaná blbka prosazovala pouze americké křesťanské knihy –, ostatně jsem silně negativně zaujatý vůči ženskému pojetí umění a světa vůbec, snad je to implantací slušného vyjadřování. Příběh Františky Jirousové je však naprosto úžasné klučičí a trochu i holčičí dobrodružství. Ona vytvořila svého Ladislava Klímu. Ona vytvořila postavu úžasného démona a napsala o něm knížku, skoro pro děti. – A jsem si jistý, že všichni tý holce můžou líbat rouge, že něco tak krásnýho napsala: Příběh a pochopení, jako film Piano, je to porozumění z temnoty. – A osobně? Je to první dobrá kniha od holky po tolika a tolika letech, kde muž není muž, ale kluk – ten, co nesoudí, nezabíjí svět. Proto.

• Patrik Linhart, básník, esejista, performer a výtvarník

Nizozemský historik Rutger Bregman v knize Lidstvo. Dějiny naděje (2019, česky Argo, 2022) rozvíjí myšlenku, která může znít provokativně – že člověk je ve své podstatě dobrý. S Bregmanovými tezemi, vycházejícími ze současných poznatků humanitních i přírodních věd, lze místy vést polemiku (vlastně by šlo odvyprávět podobně poutavý příběh o zlu, nebo spíš o prolínání dobra a zla v lidských dějinách), celek knihy nám ale dodává naději – kterou tváří v tvář proměnám světa potřebujeme.

• Štěpán Kučera, spisovatel a publicista

Do mě se asi nejpřesněji trefily Roky Annie Ernauxové. V české literatuře se často necháváme opíjet rohlíkem, když chválíme téma knihy, jako bychom už nevěřili, co hůř nevnímali, že próza je něco víc než publicistika oblečená do lepších šatů. Roky připomínají, že skutečné objevy se dějí spíš na úrovni perspektivy, a že dobrá literatura je daleko víc svědectví než komentář. Ernauxová stopuje, jak se doba prošla jedním lidským životem, a ta výprava pro mě byla strhující.

• Jan Němec, spisovatel a redaktor

Chytám se slova „zasáhla“ v otázce. Letos jsem četla tolik výjimečných knih, ale mám-li si vzpomenout na zasažení… Rozhodně se událo nad korespondencí Dopisy Annette vydanou v nakladatelství Romarin. Nedovedla jsem tu knihu dát z ruky, dokud jsem ji nedočetla, během jediného dne, v zahradě, duše zpívala. Nejen pro krásu dopisů, ale pro silný příběh setkání, blízkosti rodiny Reynků a Annick Royové. Živá slova živých jemných lidí. Byla jsem si jistá, že máloco má takovou moc jako něha.

• Tereza Šustková, básnířka

Postupně vyšly tři knihy poezie, které bych rád jmenoval: Jana bude brzy sbírat lipový květ Miloše Doležala, Kikikarantkatr aneb Gazanie 2030 Zbyňka Fišera a Spatřil jsem svou tvář Petra Hrušky. Pokud však mám poukázat na jedinou, musím na sbírku Miloše Doležala vyvolanou „neohlášeným“ úmrtím jeho ženy. Pro tu směsici něhy a bolesti znemožňující jakoukoliv reflexi. Zasahující napřímo. K umlčení.

• Zdeněk Volf, básník a editor

William Neuman: Things Are Never So Bad That They Can’t Get Worse – Inside the Collapse of Venezuela. Konečně jsem se díky tomu pánovi dostal do současné Venezuely, která pro mě dlouho byla jenom otazníkem. Viděl jsem díky němu velkolepý kolaps, chaos a levicovou vášeň, kterou znám z Řecka. Nic nefunguje, všechno se hroutí, a má to výborný styl.

• David Zábranský, spisovatel

Jan Bělíček: V chapadlech murmuru (Paseka). Čtivé a zasvěcené eseje o naší roztříštěné době analyzující relevantní literární díla. Anna Gažiová: Jak vrabec na šlahounu svlačce (Dobrý důvod). Vynikající debut mladé básnířky. Šárka Homfray: Proč jsme tak naštvané (wo-men). Kniha břitkých esejů reflektujících nerovné společenské postavení českých žen. Édouard Louis: Boje a proměny jedné ženy (přel. Sára Vybíralová, Paseka). Další vynikající (auto)biografická próza francouzské literární hvězdy, věnovaná autorově matce. I tentokrát v kongeniálním překladu Sáry Vybíralové.

• Ondřej Hanus, básník a překladatel

Urputně váhám celý den a noc, ale nakonec volím letošní nenápadný skvost Zdeňka Volfa Boty, paznehty (Srdeční výdej, 2022). Setrvalá důvěrnost krajiny, neoblomná věčnost ve všednosti, umanutá touha člověka po člověku. Věřím Volfovi každé jeho zbroušené slovo, co tak čistě odráží a zmnožuje významy jako zrcadlová síň. Věřím Volfovi každé ticho jeho málomluvné řeči, která jde ve strašné nejistotě najisto. Je to osvěžující důvěra, tedy počátek vztahu. Jeho modříny už nezapomenu.

• Klára Krásenská, básnířka, překladatelka a literární publicistka

Hodiny z olova Radky Denemarkové. Komplexní, až monumentálně vystavěný román z nejen čínské a české současnosti, který si svého čtenáře upoutá a nárokuje na desítky i více hodin. Písemný příklad politické a společenské angažovanosti v nejlepším smyslu. Míru toho, co si navzájem jako lidé dlužíme a čím jsme si povinováni, nemůžeme oddělit od toho, co nás s druhými lidmi prostě spojuje. „Tak pišme s tělem, které se ocitne nepřipravené tváří v tvář nepříteli.“

• Marek Jan Vilímek, básník

Letos je to pro mě Malíř pomíjivého světa Kazua Ishigura. Kniha o zrádnosti selektivní a nestálé paměti, která nám vždy předkládá minulost zpracovanou přes jakýsi filtr, leckdy maskující, zamlčující a vytěsňující. Pro mě osobně je toto stěžejní téma a Ishiguro s ním zde skvěle pracuje, stejně jako v Soumraku dne nebo Pohřbeném obrovi.

• Josef Kučera, básník

Karel Teige: Deníky 1912–1925 (Filip Tomáš – Akropolis, ve spolupráci s FF UK a PNP, 2022). První dochovaný deník pochází z roku 1912, kdy bylo Teigemu dvanáct let (zajímal se hlavně o fotbal), jeden útržek z roku 1914, nejrozsáhlejší a nejpodstatnější materiály (plasticky dokumentující zrod a první vývoj Teigových uměleckokritických názorů a povšechně hodnotových i světonázorových preferencí) jsou datovány roky 1915–1919. V roce 1920 Teige své deníkové záznamy uzavírá. (Soubor doplňují ještě tři typologicky odlišné cestovní deníky z let 1922, 1924 a 1925.) Knihu uvádí empatická a analyticky fundovaná, byť v některých ohledech ahistoricky předpojatá studie Josefa Vojvodíka. V excelentní grafické úpravě (M. Smejkal – O. Lím, Studio Symbiont) je představen bohatý dokumentační materiál: faksimile rukopisných deníkových stránek a četné reprodukce povětšinou dosud nepublikovaných obrazů, kreseb a grafik mladého autora. Nepřehlédnutelná je olbřímí práce editorská (J. Wiendl, T. Sudzinová): Kritické vydání zahrnuje zevrubný poznámkový aparát, bibliografii, bibliografické odkazy, jmenný rejstřík, téměř třicetistránkový heslář – to vše se vztahuje ke všem (!) historickým a kulturním událostem, publikacím, autorům, resp. jejich dílům v denících zmiňovaným.

• František Dryje, básník, šéfredaktor revue Analogon

Třeba Luisa Ziková v poezii, Boris Vian s Penografem v komiksu a Martin C. Putna v esejistice? Palte mou duši! (dybbuk) – dekadence jako nepravděpodobná líheň feminismu a existencialismu. Rozruch v Andenách (Labyrint) – patafyzika s drsnou školou jako podklad pro zběsilou komiksovou interpretaci v hlavní roli se zářivou oranží. A Košíře mýtické a literární (Kodudek) jako strhující průvodce po jedné odlehlejší pražské čtvrti, která po téhle výsostné bedekrové poctě hraje obratem roli toho nejžhavějšího centra.

• Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik, publicista a editor

Miloš Doležal: Jana bude brzy sbírat lipový květ (Revolver Revue, 2022). Tohle mne mocně zasáhlo. Co si budeme povídat: Básník myslí, že píše, ale on je nezřídka „psán“, doslova lisován nějakou situací. Není například myslitelné, aby Magorovy labutí písně vznikly jinde než v bolševickém žaláři. Milošova sbírka mi je svou intenzitou často připomněla. Rozdíl je jen v tom, že tyhle verše vznikaly v žaláři existenciálním. Proč B-h básníkovi „nasadil dvojitého nelsona“, nikdo neví. Ale můžeme to číst, sdílet a dotýkat se toho. A spolu tiše vydechnout: „Oroduj za nás, svatý Jobe.“

• Martin Stöhr, básník a redaktor

Kazuo Ishiguro: Klára a Slunce. Díky této knize stojím s její hlavní hrdinku Klárou od jara ve výloze a čekám, až si mě někdo vybere. Výjimečné dílo! Ukazuje, jak bez rituálu jsme ztraceni, i když si třeba myslíme, že nejsme roboti. A robotka Klára to při pouti ke stodole a vzývání Slunce dokázala a zachránila svou svěřenkyni pro další život.

• Roman Krištof, básník

Z knihovničky Měsíce autorského čtení na mě vypadl sešitek, který Větrné mlýny vydaly v roce 2015, když byla Ukrajina hostem festivalu. Četl jsem ji v Amsterdamu. Posedával jsem na zahrádkách a pil pivo za cenu, která byla donedávna pro Čechy nemyslitelná. Na cestách vše chutná jinak než doma. Knížečka se jmenuje Píseň mrtvého kohouta a napsal ji Jurij Andruchovyč, přeložila Marie Iljašenko. Básně o všem, o čem má cenu básně psát: o snění, cestování, o paměti, minulých láskách a náhodných setkáních, skládaly život i mou cestu do celku: „Oceán byl napravo, měsíc nahoře / život – / stejně jako smrt – / před námi.“

• Václav Maxmilián, básník, prozaik, estetik a redaktor

Bílou Vodu jsem ještě nepřečetl, ale těším se na ni. Čím víc se do její autorky ve veřejném prostoru strefují, tím víc se mi do toho špalku chce. Jinak čtu hlavně poezii, protože ta je v současnosti živoucí mnohovrstevnatý organismus a děje se v ní podle mě mnohem více než v české próze, alespoň při celkovém pohledu na tato dvě základní odvětví beletrie. Ale to marketéry literárních cen nezajímá, ty zajímá počet článků a vysílací čas v televizi. Dnešní dění kolem poezie je srovnatelné třeba s alternativní rockovou hudbou či undergroundem. Řada klubových akcí, festivalů, různé scény a skupiny, aktivity generační i napříč generacemi. To všechno dělají lidé, kteří poezii píšou, čtou a je jich mnoho napříč republikou, v malých i velkých městech. Je toho celkově rozhodně víc než v próze, tak třeba se někdy dožijeme spravedlivého srovnání nominací na Magnesii Liteře…

Jasně, teď ty knížky. Napíšu, které mi letos udělaly největší radost. 1. Prvotina Filipa Klegy Andrstán (Větrné mlýny, edice Mlat) se stejnojmennou „legendární“ básní, která je vlastně o tom, o čem tady píšu výše. 2. se mi konečně podařilo sehnat v jednom e-antikvariátu Divočinu slov mi nech od Anny Pammrové, knihu básní, kterou v roce 2000 vydal Jaroslav Erik Frič s doslovem Jiřího Kuběny. Miluji tu někdy nedokonalou poezii s problesky feminismu nebo spíše ženského sebeuvědomování v době a v prostředí, kdy na to autorka byla sama a okolo ní lesy, venkov a to, čemu dneska říkáme konzervativní tmářství. Ryzí průkopnictví. Za 3. sáhnu mimo poezii a beletrii do mé další oblíbené činnosti, což jsou toulky starým obytným autem. V nakladatelství Grada vyšel Velký průvodce karavanisty, což je na místní poměry a tento obor jedinečná kniha rad pro všechny, kteří tuto vášeň mají nebo třeba o ní přemýšlí. Pokud nevíte, zda obytné auto, nebo karavan a jak na to, tak tady vám poradí. Jinak teď zrovna čtu román-novinku od Ivy Hadj Moussy Havířovina, ale to ještě nemám dočtené…

• Karel Škrabal, básník a novinář

Mortirolo 1994. Superhvězda Big Mig. Mortirolo je beznaděj, Mortirolo je rozsudek, říká se. Ale byl to pirátský spektákl a zrození další superhvězdy.

Mortirolo 2022. Foton Henry usedá k televizi. Zvoní pošťák. Otevírám balíček. Superhvězda Olina Stehlíková. Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha! Sůl na tvářích. Z Mortirola jsem letos neviděl nic. Ale četl jsem u něj tuhle knihu. Mortirolo je naděje, Mortirolo je láska. Olga Stehlíková: Mojenka, 2022.

• Miroslav Fišmeister, básník