Milé čtenářky, milí čtenáři,

když nám do redakce před třemi lety zaslal (mně tehdy zcela neznámý) Marek Jan Vilímek své básně, okamžitě mne zaujaly. Jeho poezie byla zvláštně jiná. Vlasově jemná, opylovaná mnišským obcováním s Absolutnem, intelektuálně suverénní – a zároveň až dětsky bezbranná a pudová. Od té doby s radostí sleduji, jak jeho básnický výraz zraje jako „nepostřehnutelné vlnění, / šum pod slupkami v dužinách prostoru“, řečeno slovy jedné z jeho nových básní, které najdete na s. 6.

Nikoli bez souvislosti s výše uvedeným přinášíme také křesťansky orientovanou poezii trojlístku mladých dam: na zdejší básnické scéně již dobře známé Terezy Šustkové a jejích dvou souputnic Markéty Běhalové a Kláry Machů. Tento chór svým hlasem obohacuje lotyšská básnířka Inga Gaile, která ve své skladbě „Mariupol“ sugestivně tematizuje utrpení, jemuž bezmocně přihlížíme, a tchajwanský básník Enkaryon Ang, který byl letos účastníkem rezidenčního pobytu projektu Praha město lite­ratury, kteroužto zkušenost zúročil kromě jiného i do těchto krásných veršů:

andělé za bouře tlučou na dveře a okna
píšeš Prahu
ale ve snu ji nikdy nespatříš.

A mluvě o poezii, zapomenout nesmím ani na úmrtí hvězdného německého básníka Hanse Magnuse Enzensbergera, jehož verše vám spolu se zasvěceným nekrologem jeho tuzemského dvorního překladatele Pavla Novotného přinášíme na s. 10.

A konečně bych rád vaši pozornost nasměroval na anketu na s. 8. Těší mě, že odpovědi na otázku „Která kniha vás letos nejvíc zasáhla a proč?“ vyzdvihují nejen knihy beletristické, ale i literaturu založenou na reflektujícím myšlení. Kdybych měl na anketní otázku odpovědět já sám, váhal bych, protože skvělých knih se urodilo i letos mnoho. A některé z nich vyšly teprve před pár dny, jako třeba úchvatná sbírka Ivana Wernische Dřevěný dort (z níž jsme v minulém čísle přinesli ukázku) či nanejvýš pozoruhodný rozhovor Petra Fischera s Miroslavem Petříčkem Všichni umřete (se skvělou předmluvou Terezy Matějčkové) z produkce nakladatelství Novela bohemica. Dovolte mi, abych z ní zacitoval; Petříčkova moudrá slova půjdou proti srsti Vánoc myslím jen zdánlivě:

Jsme jedna z mála kultur, která si nenašla svůj vlastní vztah ke smrti, proto také hledá všude možně, ale všechno ve vztahu ke smrti si jen vypůjčuje. A to je problém. Proto se také pohybujeme ve vztahu k smrti v extrémech, od cynismu, přehlížejícího hromady mrtvol, po neschopnost vyrovnat se s vlastní konečností či smrtí blízkého člověka.

Milé čtenářky, milí čtenáři, chtěl bych vám poděkovat, že čtete Tvar – vážíme si toho převelice. A rád bych vám také popřál do nového roku… ale co nelacině přát v době, která je těžká a bude možná ještě těžší? Dovolím si „ukrást“ slova Markovi Janu Vilímkovi z finále našeho rozhovoru v tomto čísle, protože nic lepšího asi nevymyslím:

Přeji vám, abyste rozvíjeli své talenty a věnovali se tomu,
co cítíte uvnitř sebe jako bytostně důležité!