Olysalý holub proťal kalnou oblohu a skřípavě dosedl na parapet. Dvakrát se obšmrdolil kolem dokola, vykroutil hlavu do nepřirozeného úhlu a zabodl jedno oko směrem dovnitř. A jak se vlašský ořech má k lidskému mozku, tak se soustředné kruhy holubova oka – tenoučká šedá, krhavá a macatá oranžová – zaměly ke kosmickým sférám. A sférou stálic, Saturna i Venuše, projel ostrý černý vpich ptačí zornice. A osa středu světa se jehlou zapíchla do prstu v pokoji za oknem. A tak byla stvořena mnohost perspektiv, krvavé hemžení pod nebem pozorovaly tři oči, jedno ptačí a dvě lidské, zevně a zevnitř pokoje, a bylo to dobré. A bylo to i špatné, bolelo to a vůbec to spíš bylo takové jako normálně, nudně a každodenně otravné.

Stařena odložila prořídlé povlečení na stůl a odšourala se dva kroky ke dřezu. Opláchla levý ukazovák, automaticky ho zabořila do utěrky na lince a pravou rukou zároveň vypnula plyn na sporáku. Moka si hvízdala tenkým proužkem páry a kafe svíravě vonělo. Zdena tu bude každou chvíli, snad už opravili ten zvonek a ona nebude zas klíčema klepat Kohákovi na parapet jako posledně. Dědek. Stařenin pohled se zařízl směrem od sporáku k oknu, za nímž v éteru stresu levitoval přízrak Kohákova parapetu škrábaný Zdeniným klíčem. Holub se nehnul z místa, ani nepřešlapoval, jen občas zalomil hlavu do trochu jiné, prostorově nesouvisející, nepřirozené polohy. Ptačí pohled na některé působí uklidňujícím dojmem. To jsou tací, kdo jej považují za bezelstný. A na ty, kdo ví, že bezelstný nikdy nebyl, naopak má šepkavě znepokojující účinek.

„Kšc, zrůdo!“ Stařena rychle odvrátila oči, odklopila vršek hliníkové konvičky a nahnula k ní obličej. Z kafe se vyvalil chuchel páry stejně obláčkově zakroucený jako předevčírem nebo v úterý, když posledně Zdena přišla posedět.

Sytě oranžové večerní světlo se mihotalo po gobelínu za křeslem a zalézalo až na obličej v něm. Zdena si rozkývanou rukou přejela po vlasech za pravým uchem, srkla si kafe se salkem a pokračovala ve skřehotání:

„… a protože to nikomu neřekl, že prej aby nezatěžoval mladý, že oni maj starostí až nad hlavu a ten Vojtíšek že nechce spát, jak je pořád doma, tak si to tutlal pro sebe a museli mu tu nohu vzít. Hezky nad kolenem, šmik, šmitec!“ Kinklavá ruka uhodila malíkovou hranou do stolku.

„Ne!“

„No tak snad bych tě netahala za nos, ne? Todle mi vyprávěla sama Bergmannová po cestě domů. Potkala sem ji u Vondrový, když jsem si byla pro recept na Diozen.“

„Co vlastně to tvoje srdíčko?“

Ruka pomalu, komíhavě vystoupala lehounce nad hlavu a překvapivě energickým mávnutím se zaťala do kloubovitého pařátu, „ále. Nic, furt stejný, Miládko, já už se na nic neptám. Já si vždycky Vondrovou vyslechnu, už nic neříkám, nic neřeším, léky beru, no co, no, říkám si, že už to nějak doklepu.“

„Cože jsi říkala? Že léky bereš a že…“

„… že doklepávám, Milado. Zajdi si už konečně pro to naslouchátko.“

Výdech někde v neslyšitelné hloubce plynule přesel do „no jo… Ty, Zdeno… my už jenom čekáme.“ A přerývaný nádech přichystal unavené „nevím. Už mě to přestává bavit. Někdy si říkám, že bych už nejradši vlezla hrobníkovi pod lopatu a měla klid.“

„Si blbá.“ Ostré bublinky vytlačovaného vzduchu vyjely Zdeně po měkkém patře až do nosu, kde se proměnily v krákavé zvuky pubertálního smíchu. Stejného, jako Zdena vyloudila tehdy, když do sedmičky nastoupil nový spolužák a paní učitelka ho na stupínku představovala třídě: „To je Hovan Nikogosian, mládeži…“ Posledně, stejně jako teď bylo ve Zdenině smíchu slyšet podtón přicházející trapnosti, trapnosti, která člověku teprve svítá. Takové, co vám zahlení uši a steče za krkem po zádech. Smích, co se nemístností stává nuceným, člověka oslizne, až reflexivně stáhne ramena k uším a vystrčí nos. Nádech. Z moky se Miladě do nosu vyvalil chuchel páry, kafe svíravě vonělo a bylo to stejné jako předevčírem nebo v úterý.

Byla tma a pak bylo světlo. Stařena šla do kuchyně k povlečení, co nechala na stole, aby ho mohla dozašít. Sedla si, zašívala a čekala. A bylo to stejné jako každý den, bylo to pomalé roztékání. Na radiátoru kynulo těsto a na sporáku syčela káva. Maruška má ráda černý, neslazený mokový kafe a Anežka si pochutná na koláči. Měly by přijít každou chvíli. Jehla nemohla projít nadvakrát přehnutou látkou, až najednou prudce vyjela a zapíchla se pod krabatý nehet levého ukazováku. Stařena si opláchla krev z ruky, na chvíli se nepřítomně zahleděla ven z okna, ale vzápětí sebou zase trhla zpátky ke kávě a vypnula plyn. Když odklopila víčko, vyvalil se oblak páry a kafe vonělo, tak nějak, jak voní kafe z moky. Na parapetu seděl holub a koukal se dovnitř.

„Maruško, přijdete se s Anežkou za mnou podívat? Peču vám koláč se švestkama a mákem…“ krákorala stařena nepříjemně nahlas a slintala přitom do sluchátka pevné linky.

„Mami, vždyť…“

„… a uvařím kávu z tej móka konvičky, co jste mi dali k Vánocům. Jak se mi to prvně nepozdávalo, tak teď už jsem si na ni úplně zvykla, už nepiju jinou, Mařenko.“

„Mami, to jsem moc ráda, ale… vždyť víš, že ještě nemáme to očkování.“ Z mobilu se ozývalo nízko posazené hučení nebo těžký dech.

„Mařenko, a kde je Anežka?“

„Jak to myslíš? Přece doma, mami, u nás doma na Břevnově.“

„Mařenko, kde jsi?“

Ve sluchátku to analogově skřípalo „mami? Jsi v pořádku?“ Na plotně začala klokotat káva. „Mami?!“

„Cože jsi říkala?“

„Mami… jsem doma… mě to hrozně mrzí, ale víš, že za tebou teď nemůžeme. Petr musí chodit do práce, to nejde jinak, a nemůžeme riskovat, že tě nakazíme… Vydrž to ještě, prosím tě,“ chrčelo dutě jako ze stetoskopu.

Zastřené bublání se spolu s nasycenou párou vylilo z konvičky, rychle naplnilo kuchyni, až olízlo Mariino ucho a po sestupném pípnutí se zase stáhlo zpátky, odkud přišlo. Zůstalo po něm husté ticho a náznak plazivé závratě, kdy mozek sám neví, jestli zakouší obyčejný smutek, nebo už cosi nepřirozeného. A je to možná právě ono podezření, co se nakonec navalí na plíce a brání jim dodechnout, rozhoupe žaludek a za oční nerv potáhne zrak do jakéhosi komíhavého vzadu a za. Ve stařenině kuchyni si klokotavé zvuky tíživě sedaly na kostkovaný vixlajvant s omáčkově nahnědlými slunečnicemi a v chomáčích se po něm zpomaleně koulely. Za oknem z mlhy vystupoval holub, který milosrdně odvracel oči kamsi do dvora. Plyn syčel a kafe vonělo a bylo to jako včera nebo jako posledně.

Byla tma. Stařeniny oči se za zavřenými víčky rychle míhaly ze strany na stranu. Nalevo i napravo se tísnily davy bílých lidí, které se místy kupily do jakýchsi mnohorukých a mnohonohých ozubených hald. Tu a tam z některé z nich vykoukla pitvorná stvůrka, tu s tenoučkýma oholenýma nohama a holubím zobákem, tam zase se sprostě neskrývaným, vyzývavým plazím ocasem nebo se zakuklenou hlavou ubožačky, z níž směšně rašila mužská chodidla. Byli tam lidé bídní, ti se váleli, chlastali, souložili nebo jen živočišně rejdili. Byli tam i lidé z lepších rodin, kteří pištěli a zhnuseně se kroutili, jak se snažili nedotýkat nízkosti okolo. Normálové (tedy ti, kdo na kategorii „z lepší rodiny“ nedosahovali) se snažili tvářit civilně, doufali, že stejně jako na finančním úřadě projdou všemi nástrahami v poloze „slušný, ba úslužný, ale neodbytný“. Ty nejbohatší na nože brali, ale nikdo si toho nevšímal. Všichni se řídili stařeninou zvukovou hladinou, a tak i pronikavý lomoz dokázali přejít jako pouhé otravné hučení. Konec téhle lidské komedie byl v nedohlednu. Když se náhodou ve zmatku okolo objevila nějaká škvíra, bylo jen vidět, jak v dálce jednolitá lidská masa splývá s temným, oranžovo-hnědým pozadím, jen místy ji člení sloupce husté bílé páry a pár pestrobarevných příšer. Milada zaujala ptačí perspektivu a to jí vyneslo ptačí zobák místo úst. Nos zůstal. Vůkol panovalo zemité hemžení. Výheň plamenů pekelných roztáčela lidská ozubená kola ke stále silnějšímu neklidu a celá scenerie šuměla očekáváním. Začal se zpívat sojuz něrušimyj a masa se organicky vzdouvala vlnitými pohyby až nahoru na odrazový stupínek před „partyja“. Oči monster se leskly rozechvělou hrdostí nad vším lidským, gradovalo to k jasnému konci. A z ničeho nic hemžení ustalo – ticho, střih, přišel čas.

Střih přerušil děj a navinul Miladu zpět, dolů mezi ostatní. Zahanbená nesplněnou povinností zpívala spolu s davem, ale postupně si podle pohybů končetin okolo uvědomovala, že se zpívá něco docela jiného. Nikomu nebylo vidět do obličeje, nebylo rozumět. Vzlétnout nahoru a vidět to už nešlo, a tak se Milada potila uprostřed reje, strojově klapala čelistmi a zběsile se rozhlížela v naději, že pochytí, co se to zpívá. Čas si měl přijít i pro Miladu. Ale to už ji haldy začaly postupně míjet, sjednocený dav ji zanechával pozadu a slavnostně zářící odrazový stupínek posledního soudu se vzdaloval. V panice se snažila zachytit proud pohybu vpřed, ale podlomily se jí nohy a bezprostřední okolí se rozmazalo a slilo, jak se propadala kamsi dozadu a dolů.

A bylo světlo. Z vybledlých šedohnědých šmouh vystupovaly konkrétní předměty – krajinka v tmavohnědém rámu, zašlá plastová růže, skříň a na ní difenbachie. Čím rozlišenější byl vnitřek panelákové ložnice, tím rozpitější se stávaly obrysy snu. Jako by bůh neuměl udržet oba světy v chodu naráz a se vznikem jednoho musel nechat druhý zaniknout. Jako by svět v ložnici byl zpuchřelá houba, co nasává své okolí, až jej docela promění v sebe sama. Po chvíli ze snu zůstal jen nejasný dojem nenaplněného očekávání. Poslední soud se rozlil po zdech paneláku a zanechal po sobě jen mastnou šmouhu dávno zapomenutého zmeškaného setkání. Plastová růže na nočním stolku velmi pomalu, pro lidské oko nezachytitelně odkvétala. Kdy bude možné říct, že uvadla? Někdy má všechno určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas, a někdy ne.

Stařena si s jistými obtížemi navlékla vlněné ponožky s protiskluzovými pogumovanými pacičkami vespodu, přes ramena přehodila zatuchlý děravý svetr a odšourala se přes chodbu do kuchyně, kde linoleem potažené stěny také lepily vysublimovaným snem.

„Tak, a teď kafe. Kde je ta konvička, ta vánoční… Ha! Umýt, ano ano. No ale kam jsem dala ten… tentononc. Houbička!“ Jak stařena neobratně popocházela po místnosti, gumové pacičky mlaskaly na omaštěné, dlouho nevytírané podlaze. Když zasyčel plyn a škrtátko ke sporáku zapraskalo, holub za oknem ospale pootočil hlavu. „No, zašít to povlečení musím, než přijde Anetka s malou Zdeničkou, žeano. Musí tu být každou chvíli.“ Ztěžka dosedla a položila si rozdělané povlečení na klín. Z moka konvičky na sklo okna líně táhla bílá pára. Venku ležela hustá mlha a nebylo jasné, jestli je její nehybnost úplná, nebo jestli se její masa čas od času nepatrně vzedme v nápodobě povlovného kynutí těsta na radiátoru. Jehla na oranžové niti se pomalu potápěla do klidných vod řídkého povlečení a s roztřesenou nejistotou se zase nořila ven. Holub zvenčí hypnotizoval její pohyby. Někdy je čas roztrhávat i čas sešívat, a někdy ne. „Au! Tsss, do prkýnka dubovýho, to sem to ale…“ Dvě vyschlé oči se znechuceně odvrátily od jehly trčící zpod nehtu a zprvu utěšeně, ale v další vteřině zaraženě spočinuly na hrnečcích na stole. Dva. „Dva? Ale, kdo to… Já, Anetka, malá Zdenička… moment, Mařenka… To ale není…“ Tři zkroucené prsty, které to celé měly názorně ujasnit, ale zatím to jen zamotaly, roztřeseně visely nad stolem. „Kdo to… kdo že to má přijít?“ Milada zírala do prázdného hrnku a prázdnota, ne a ne pohlédnout na ni, svůj pohled odvracela. Na porcelán z NDR ukápla krev a obraz se rozpil do slaných, unikavých šmouh. Rudá, bílá a slunečnicová nahnědlá v pozadí se spolu pozvolna mísily a soucitně podváděly oči v tom, co se zdá nejzjevnější. Olysalý holub se jedním okem díval dovnitř a z moka konvičky unikala pára a dušné hvízdání. Stařena se unaveně zvedla, opláchla si poraněný prst a vypnula plyn. A bylo to stejné jako včera, jako v úterý, jako obvykle. Pro někoho je čas plakat i se smát, pro jiného nebo pro stejného někdy jindy ne. Tentokrát, stejně jako pořád, byl čas jenom tak. Není odchod jako klapnutí dveří, šmik a šmitec. Je jenom uvlečené odcházení, sotva znatelné roztékání. Není čas rození ani umírání, je jen čas.