VIII

Země a sny

Roztrhat fotografii nejdražší bytosti, zbavit květních plátků růži, poslední dárek od těch, kdo občas dosáhli toho, abych měl některé chvíle rád, a pomýšlet na smrt v tom nejšedivějším hotelovém pokoji, není to příliš mnoho pýchy?

Snil jsem o absolutnu skrze prázdnotu, a teď budu možná muset spát s přízraky.

Ó ti dobří egoisté, kteří používají zdvořilostní plurál, když prohlašují, jako by byli papežové: Vystačíme si sami. Když vím, že druzí mi stačit nemohou – možná proto, že bych jim nestačil já –, mohu bez přetvářky říci, že si nadále sám vystačím?

Když jsem sám, na existenci druhých zapomínám, ale jen tak víc pochybuji o své vlastní. Bez jiného tvora, bez předmětů, kterým zaslíbit pohyby svého těla nebo své duše, co mi zbývá?

Spočítejme to, co mi zbývá: Tato noc, kromě hory, která za dne, když jsem přijel, začínala zeleně, šedla a končila v bílé. Vracím se k oknu. Vyšel měsíc, osvětluje silnici, řeku souběžnou se silnicí, horský hřeben souběžný s řekou. Měsíc osvětluje krajinu, a protože moje slabost zatvrzele požaduje důvody, dobré nebo špatné, ty slavné důvody k životu, opakuji, jako by to byl opravdu nějaký talisman pro štěstí: „Měsíc osvětluje krajinu.“

Co tedy sejde na skříni z měkkého dřeva, na prádelníku a jeho čtyřech zásuvkách, které nedokázaly uchovat lehounké doznání vůní, na pokoji bez tváře, na tapetách, které ho zdobí, a na jejich růžových růžích v bledém pozadí.

Je tu krajina.

Krajina? To je, ouvej! už jen slovo, vzpomínka z posluchárny v podkroví našlapané Sorbonny za veder a zkoušek, balón otupělosti náhle propíchnutý bodlem univerzitního hlasu… „A třetí téma. Komentujte Amielův výrok: ‚Krajina je stav duše.‘ “

Všichni kandidáti pochopitelně volí třetí téma a někteří kvapí tak, že to slavné axioma převracejí naruby, jako by šlo o nějaký bavlněný čepec, a místo aby zkoumali, jak může být krajina opravdu stavem duše, dokazují, že stav duše je krajina. Do toho vzpomínka na Verlaina a jeho fidlavé housličky, a naši zbrklíci hned citují sonet: „Vybraným krajem vaše duše je…“

Mrzutost, Amieli, která vám dokazuje, že nejdůvtipnější maximy se dají překroutit. Vy si ovšem až na tuhle příhodu nemáte na co stěžovat. Mnoho z těch, kdo nahromadili geniální postřehy, velejemné úvahy a paradoxy, nevytěžili z celé té slávy víc než jednu větu, jediná větička jednoduchá jako dobrý den, vás úplně pozře.

Jediná věta? Kdybyste ještě žil, musel byste mi svěřit péči o vaši reklamu. Viděl byste, jak bych si s tím poradil.

Velkými písmeny po zdech, na posledních stránkách novin se nestydové odvažují vychloubat: „Nesmělost je pryč v pěti lekcích. Sto slov za minutu.“ Rád bych držel stopky a měřil těch pět hodin, které dodají odvahu zahanbeným, a chci vidět, Pigierovy školy, jak váš nejlepší žák nastenografuje za šedesát vteřin těch sto slov, vlnivých, vzácných a strašných, která se mi zlíbí postavit vedle sebe.

Ale povídejte mi o Amielovi a jeho pověstné větě. Vyhlašuji: „Nesmrtelnost v osmnácti slabikách“ a bez sebemenší zmínky o existenci Deníku už mi zbývá jen zopakovat: „Krajina je stav duše“, aby se mi nikdo neodvážil protiřečit. Jedinečný příklad v literárních dějinách. Pouze autor jistého sonetu by snad mohl – ale s velkým odstupem – vznést nárok na stejný druh slávy. Kandidáti ovšem to Amielovo tvrzení obracejí vzhůru nohama a je to přemet smrtonosný, neméně smrtonosný a hlavně neméně překvapivý než ten, který by vykonal třeba nový prezident republiky na znamení radostného nástupu, před sborem, který ho zvolil, nebo generalissimus před všemi svými nastoupenými vojsky.

Krajina stav duše. Sorbonna, můj maturitní den, Verlaine a jeho nanicovaté melodie, kvůli nimž se teď rdím, protože jsem je trochu miloval. Vzpomínky na mé dospívání, nebo i vzpomínky na školu. Proč tahle rekapitulace, dnes večer, pod horou, k níž jsem upínal tak silnou naději, že bude magnetem? Moje myšlenky poletují. Nic je neváže dohromady. Žádný zřetelný bod je nepřitahuje. Frivolní motýlci, jež nádhera křídel neomlouvá, myšlenky barevné jako moje oči, které by spaly, a nezavřou se k prostému odpočinku, dnes večer to není možné.

Lyrismus a litanie mé neschopnosti. Doléhají na mě jenom vzpomínky, které odsuzují k pochybám. Paměť umí krásně předstírat pohnutí nad všemi rozbitými panenkami. Usmívá se, dělá malé děvčátko, mluví o dětství předčasně zahrazeném žalostí. Ale ten úsměv se zničehonic stahuje křečí. Děvčátku naskakují vrásky, nabývá výrazu, způsobů postarších. Křivky se náhle napřimují, rty se ztenčují, nosní dírky se roztahují, oči zakalují. Člověk už neví, co pobírá, a nedokáže už pobrat, co si myslel, že ví. Víčka jsou zvadlá a chřípí, které získalo pergamenovou průsvitnost, se už nezachvěje. Kůže ve tvářích přilnula k čelistem a rýsuje se na ní tvar zubů. Mám dost dobrou povahu, abych se smířil s tím, že jsem jen dirigent svých nočních můr. Všechny nástroje pochybnosti, nástroje k mučení, nástroje hudební důmyslnosti jsou v plném souladu. Mučení, hudební důmyslnost? Dnes večer trpím tím, že nemohu obejmout prokrvené tělo nějaké pořádné jistoty. Dnes večer jsem měl takovou potřebu být si jistý. Hra s domněnkami skončila. Na spekulování o nejistém potřebujeme osvětlený, vyhřátý, zalidněný sál. Ať žije hypotéza, její pachuť vratkosti a hořkosti, když jsme dva, když jsme tři, když každý věří v život toho druhého, těch druhých, lze si vyměňovat, vytvářet proudění, která zahřívají srdce a rozvíjejí se do okvětí dost širokých, aby se skryl nepokoj a vyzáblý hrudník.

Ale ten, kdo je sám?

Ten zavře oči, žíhaný beznadějí, a není to ani temnota konečná. Září tu tisíc bodů a víčka zevnitř ukazují lživé drahokamy, lež nestvůrnou a ještě nesrozumitelnější než ta opálová, kterou se svítí rosol medúz.

Noc, ruda s příliš mnoha zrnky třpytu, odpočinek nepozná. Už při prvním snu se hlava oddělí, poskakuje uprostřed místnosti a kulička míček se pružně odráží od všech čtyř stěn, které si ji s výbuchy smíchu navzájem přihrávají. Postel narostla do výše hory. Krajina složená ze všeho, co tvoří běžné vybavení, nabízí místo horských štítů, údolí a lesů stolky, židle, povlaky, koberce. Nekonečné ledovce třecích ručníků, planina stolu, odkud odvážlivec už nesleze, a v údolí, sevřena masivem ze židlí, předložka k posteli, jíž slunce krásu nikdy nedodá.

Cesty a překvapení. I přes nával nočního děsu nepociťuje hlava bez těla žádnou radost, že za rozbřesku znovu zaujala své místo mezi rameny a korunuje dvojitou namoženost.

Smutek očních víček rozkvete leda modřinou snů a oči by si přály, aby se nikdy nepozvedl závoj, jehož hebkost ochraňuje před podívanou, která znovu začíná, a před zmatkem bez možnosti, v němž bude celý den a ještě mnoho dalších zapotřebí hledat důvody k dalšímu žití.

Dnes tak jako každý večer se méně obávám noci než probuzení. Úsvit až příliš zatvrzele navrací nejistoty, pořád tytéž. Ve chvíli usínání dělám, co se dá, abych získal nějakou jistotu, která by mi pomohla dodat si víc odvahy do dalších dnů. Tak jako lidé potřebují jíst a pít, já si potřebuji být jistý. Býti si jistý čímkoli. Třeba tím, že majitelka hotelu, jejíž tělo se zdá pod halenou tak těžké, je těhotná a porodí chlapce, že z toho chlapce se stane voják a zemře jako generál. Být si jist nepatrnými maličkostmi, úplnými hloupostmi, ale být si jist.

Ale když cítím, že všechno pokazila moje nejistota a oč méně by mě teď trápila, kdybych měl kolem sebe druhé, ta pokřivená zrcadla, v nichž by se nakonec už nepoznala, jak bych mohl neomluvit onu touhu lidí ztratit se v davu?

Protože se v nějakých bodech může srovnávat, jedinec opomíjí všechno, co ho činí od druhých odlišným. Daří se mu pak vnímat jen podobnosti a věří, že už nebude trpět, protože ve své bolesti už necítí nic určitého. Ale to individuum, které věří v jednolitost mas, v nichž se za každou cenu chce rozplynout, není ani nedělitelné, jak by podle toho označení být mělo. Mluví o velkých lidských syntézách, a jeho bytost je syntézou nedovršenou. Proto mi samota není s to poskytnout onen pocit, od něhož jsem očekával vzpruhu pro svou hledající pýchu. Kdo z nás koneckonců dost často nepředstíral víru ve vlastní vymezenost, aby se tak lépe uchránil strachu ze snů, tužeb, které přesahují. Kdysi mi vyprávěli příběh jistého Bucefala, který se děsil vlastního stínu. Alexandrův kůň by jistě umožňoval tuze laciné symboly. Třebaže se však jen nerad uchyluji k obrázku tak lichotnému, nedokážu zapomenout na den, kdy mi po boku bytosti, za kterou jsem se pokládal, bylo odhaleno její dvojče, viditelné a určité, moje dvojče z neuchopitelného a unikavého černého sametu. Průmět, který se ke mně vázal mystériem nevím jaké spojnice, mě rozvíjel jako karikaturu ze zlého snu.

Jak bych se proti tomu nevzepřel, jak bych se aspoň několika kroky nepokusil o útěk?

Dnes monstrum obývá dřeň mého těla, neustále sebou zmítá, pokouší mě, pronásleduje mě, přivádí mě k zoufalství. Je silnější než rozumy mého rozumu a samo se nikdy nevysloví, triumfuje povýšeně. Abych se pomstil, musím na něho svalit odpovědnost za svá neštěstí a za svou ubohost. Kdybych dnes večer cítil vnitřní mír, myslel bych si, že je to spravedlivé vyvrcholení dne, který jsem celý vědomě strávil jeho hledáním. Ale protože má padnout obvinění, ukazuji na toho, kdo tvrdí, aniž ví.

Za to, že jsem se dal na útěk, že jsem opustil své přátele, své nepřátele, ty, jejichž zásluhou jsem mohl věřit, že není úplně pusté to divadlo, kde se každý den zkoušely nové tragikomedie, za to může jen ono neviditelné já, které mě přimělo dotáhnout ty náznaky z letmého popudu, a přitom nedodalo žádnou platnou záminku. Oč víc by pomohlo dát na odiv nějakou moudrost budící zdání řádu. Pochybnost i tak přetrvává. Nerozeznám už tělo od jeho stínu a kladu si otázku: Je to člověk, kterým chci být, věřím, cítím, že jsem, nebo jeho dvojník vědomím nevybavený, ale schopný napodobovat všechny touhy, přepínat jejich bolestné pokoušení?

Závidím geologům, lidem srdce prostého, kteří nepochybují o ničem, když ze světa, jímž se zaobírají, dokázali udělat krotkou a rozebratelnou kouličku. Překrojí Zemi vejpůl a po tomto drobném úkonu nám předloží ideální, zábavný dortík z navrstvených období. A kousek se podařil. Kousek ostatně vypadal tak jednoduše, že se o něj po staletí pokoušeli i naši psychologové. Marné úsilí. Složky jsou dál smíchané. Vykrojený dílek života je smutně zkrvavený cár mlhy. A pořád ta neodbytná potřeba: Musíme počítat se svými sny.

Správně, naše sny.

Ten proužek kouře, ke kterému se vrhá naše honba za bezpečím, se najednou rozptyluje a musíme začít znova. A hledáme nový oheň. Myslím na to, jak v jedné baletní dekoraci, poblíž domu, o němž kterýsi z mých přátel říkal, že v něm jistě přebývá sfinga, zůstává na prázdné scéně džbán, poté, co ji – konečně – vyklidili podbíziví tanečníci. Dopřejme si náš malý symbol. Ale chvíle není krátká ani kratší. Tanečníci odkráčeli, a dobře že odkráčeli. Na jevišti stojí ten džbán. Ze džbánu se kouří. Povíte mi, že uvnitř sedí hrbáč a blaženě pokuřuje z dýmky? Ať už toho hrbáče nazveme pohlavním nebo sebezáchovným pudem, kouř – sny – tak jako tak vychází ze džbánu, z našeho spánku. A ty sny, ten kouř, nejsou jen součet džbánu, hrbáče a dýmky neboli ani spánku, těla a pudu.

Nemáme tu pitomou útěchu, abychom se dali dělit na plátky a na řezy. Z mých hodin volnosti se zvedá oblak, skutečný a nepostižitelný. Ale po probuzení si musím přiznat, že si nevybavuji ani tak obrazy, jako ten stav, který z nich vzešel. Vracím se k životu, který lze ovládat, a pokouším se projít v obráceném sledu a s vynaložením prostředků své skrovné zkušenosti při otevřených očích to celé, co naši pedanti nazývají proces, a vycházeje z toho neurčitého, ale naléhavého stavu, hledám upřesnění, která ostatně nebudu s to brát jako nepopiratelná.

Jak mě den vzdaluje od nočního snu a stav, který z něho vyplynul, se rozplývá, jsem nucen hnát se za větším množstvím obrazů, tedy slov, abych ho zase obnovil. Tak vzniká jistá, už zmíněná lež. Lež umění. Nabýváme těla, pohlaví. Bereme plátno, štětce. Bereme papír a pero.

Ojoj, není už kouř ani sny. Když se ráno zeptáte dítěte, vysvětlí svou noční radost nebo děs jediným údajem. V poledne bude podružností dvakrát tolik, za další dvě hodiny třikrát a tak dál.

Hledáme tedy pocity zřetelné a nedostačující, schopné obnovit neurčitý a dostačující stav. Sním o chuti lidského těla (ne laskaného, ne kousnutého, ale pojídaného). Probírám se s překvapivým pocitem v ústech. Jak se tam dostal? Mám dojem, že jsem viděl girlandy ze strhané kůže. Ty girlandy zdobily můj pokoj, obtěžkané ovocem z člověčiny, které se podobalo lampionům ze 14. července. Předpokládám, že jsem jeden z těch plodů asi utrhl a snědl ho. Ale ten předpoklad a obrazy, jimiž jsem v pokušení ho zkrášlit, nepostačují. Jistý jsem si tou chutí masa v mých ústech. V zeměpise snů je jazyk neznámý ostrov, nicméně když jsem dospal, právě jazyk, ano, právě můj jazyk si myslel, že je celkem snadné stát se lidožroutem.

Tenhle sen není nijak zvlášť barvitý. Přesto ho předkládám jako jeden ze svých nejpodivnějších. Pronásledoval mě jednu celou noc a celý jeden den. Když se pídím za tím otřesem, který ze mě udělal zaraženou obdobu Boha, pokouším se zbudovat věž, která mě nedostane tak vysoko jako ten kouř s chutí lidského masa.

Když překrojíme vejpůl svůj spánek, zjišťujeme, že osvobozený duch se vždy nenavazuje na ty údajné divy, které minuty naší bdělosti tak rády hromadí. Daleko víc než draci nebo výbuchy porcelánových sopek mě děsí ty průplachy prázdnotou, jako třeba když sním, že nesním. Stejně tak kombinace těch nejpřesnějších a nejprozřelejších úsudků.

Probudím se úlekem a udiveně zjišťuji, že jsem zabrán do nějakého neochvějně logického úkonu. Možná jsem se zbláznil, protože jsem měl sen, který snem nebyl. Štěstí by bylo, kdybych si tuhle zálibu v subtilnostech nemusel vyčítat.

Silný člověk si neklade víc než dvě nebo tři otázky; odpovídá ano nebo ne; usne nebo jedná. Ale jedná pořád tak, jako by v celém vesmíru bylo všechno jen zřejmé a zjevné.

Jak mu nedat zapravdu? Je silný, je šťastný. Ale je šťastný a silný, protože dělá jako, nebo naopak dělá jako, protože je šťastný a silný? Příčina, nebo účinek? Pohyb sem a tam se zamotává. A to tak, že ani v tomto – úplně nejjednodušším – případě se už nedokážu vyznat.