19/2022
Díky, Svatko, za všechno! Za tvoji poezii a práci, za tvoji kolegialitu a přátelství, za tvoji tlumenou něhu i vichrnou drsnost.
Milé čtenářstvo Tvaru,
toto číslo je poctou a poděkováním velké české básnířce a naší bývalé kolegyni Svatavě Antošové, která v Tvaru působila neuvěřitelných čtrnáct let a letos v květnu z něj odešla. Najdete v něm rozhovor se Svatkou, jejž pro nás připravil náš bývalý kolega Michal Škrabal, ukázky z její novější básnické tvorby a také její pravidelný sloupek. Ale celé číslo jsme připravili tak trochu v jejím duchu. Co vlastně psát? Začnu osobněji. Když mi teklo zelené básnické mlíko po bradě, byl jsem pochopitelně mnohem větší machr, než je tomu dnes. Spolu s mým tehdejším přítelem básníkem Petrem Řehákem jsme okázale opovrhovali většinou poezie naší doby. Ale v oněch legendárních devadesátkách jsme tu i tam udělali výjimku. Těch výjimek bylo asi tak pět. A mezi nimi na čelním místě Svatava Antošová. Četli jsme tehdy její sbírku Ta ženská musí být opilá! a byli jsme z té širokodeché a velkorysé tvorby, plné vesmírné energie, barevné krásy a existenciální syrovosti, okouzleni. Dokonce jsme se kvůli Svatce přihlásili do jedné soutěže, která se konala kdesi v severních Čechách, protože měla být v porotě. Chtěli jsme ji poznat. Jenže z toho sešlo, protože Svatava byla nemocná. Možná i její ne-příjezd přispěl k tomu, že jsme se pak chovali nevycválaně: Své vrstevníky i předsedu poroty Pavla Ryjáčka jsme poslali do řitě a ze soutěže jsme s výkřikem „Jeďte radši do Afriky!“ utekli a šli se někam opít. S naší básnířkou jsme se tehdy minuli.
Ale po letech se mi Svatava objevila v životě, když jsem nastoupil do Tvaru. Celkem rychle jsem si ji zamiloval, i když jsem se jí trošku bál (a trochu se bojím dodnes). Stali se z nás kolegové a já si její práce v Tvaru nesmírně vážil. Jejího nasazení, jejího mrštného pera, její erudice, jejího pronikavého vhledu do společenských událostí, její neúprosné pravdivosti. Spojoval nás zájem o svět, vědomí, že básník je do něj zasazen bytostně, a tak ho nemůže minout, queer identita, k níž jsme se vědomě hlásili jako málokteří čeští básníci, ale také niterný odpor k veškeré malichernosti, malosti, omezenosti. I díky tomu jsme společně tvořili Tvar a přestáli nejrůznější krize. Když Svatka odešla, tak jsem její důvody intuitivně chápal, ale současně jsem měl pocit, že mě sebral uragán a přenesl na nějakou pustou planetku, kde půda neustále mizí pod nohama. Tolik mi chyběla. Ale vše pomíjí, vše se stále mění, existence je nestálá, bolestivá a nenaplněná, jak učí Buddha, a především vlastní zkušenost. A tak jsem se s tím vyrovnal.
Určitě jsem v té divné chtonické době, když odcházela, Svatavě za její práci poděkoval, ale sluší se poděkovat i veřejně. Díky, Svatko, za všechno! Za tvoji poezii a práci, za tvoji kolegialitu a přátelství, za tvoji tlumenou něhu i vichrnou drsnost. A i když to běžně v Tvaru neděláme, tentokrát výjimečně skončím svou básní pro Svatku:
Spojení Severu a Jihu
Svatavě Antošové
Bílé slunce klesá do jezera.
Musí to být někde na Severu,
u mě na Jihu by cestou zčernalo.
Na tvém Severu, který si představuju
plný vrásek stromů, s tebou na běžkách,
jak projíždíš přímo tím bílým sluncem.
Nikdy jsem ti neřekl, jak moc mi připomínáš
babičku Bětu, ta byla taky zlatá & hrozná,
jako hrozen, že ji člověk musel milovat.
Ostrá hvězdice s měkkým růžovým středem.
(V našem případě je to růžový trojúhelník.)
A tak nám po všem zbývá mlčící něha,
sotva kdy vyslovená. Tiše vyplouvající
v pauzách, mezi řádkami jako jemná nit
smyslu, jako zlatá příze z kolovratu poezie.
To hlavní
-
A najednou vidíš, že škvírou pod nimi se protahuje světlo, takové chabé, mihotavé, jakoby bojácné, ale přece jen světlo, a i když tě co chvíli jímá strach, jdeš a pomalu, pomaloučku je otevíráš…
-
Pecharův výklad není z literárněhistorického hlediska vyvážený, jsou v něm patrné osobní preference. To není výtka, nejsou to literární dějiny. Je to nadmíru poutavý průvodce dějinami moderní tvorby a moderního myšlení.
-
To kdysi vzpřímené tělo
které si umělo říct slunci
o prsten
už nevyjde nahoru
Jen moje paměť ještě stoupá
po točitých schodech
a chce mít poslední slovo -
V křoví ležela stará koňská lebka; shýbl se, zvedl ji a obracel ji v rukou. Lehká a křehká. Bílá jako papír. Držel ji vsedě na bobku v podvečerním šeru. Zuby jako z kresleného seriálu se viklaly v čelistech. Švy v lebce jako nepravidelné svary mezi kostěnými pláty. Přidušené šumění písku uvnitř, když ji otočil.
-
Když překrojíme vejpůl svůj spánek, zjišťujeme, že osvobozený duch se vždy nenavazuje na ty údajné divy, které minuty naší bdělosti tak rády hromadí. Daleko víc než draci nebo výbuchy porcelánových sopek mě děsí ty průplachy prázdnotou, jako třeba když sním, že nesním.
-
Páni, všichni mluví o šetření, ale na dráze se topí, i když je venku kolem dvaceti stupňů! V zimě se na to vykašlou a nám ze všech tělních otvorů polezou rampouchy!
-
nebe se zatahuje
na parapet protějšího domu
dosedá druhá vlaštovka
ruštinářka si stěžuje
na všeobecnou averzi
a vrací se zpátky k puškinovi -
Téma křivdy, traumatu a jeho destruktivity zastiňuje všechno ostatní. Cikán se přitom programově vyhýbá tomu, aby mýtem konfrontoval současné společenské problémy, z hlediska Manifestu Múzismu by to nejspíš považoval za reduktivní. Drží se bezpečnější „romanticko-klasicistní“ pozice.
-
Úlohou spisovatele je to všechno přestát. Skrýt se za slabé jméno. Nechat se proklít a znovu políbit – jako opětovné získání důstojnosti, jako znovunabytí erotičnosti. Nejsou větší témata než smrt a láska a není nic bazálnějšího než se obracet k matce, byť nám asi stejně nerozumí.
-
Je to k zbláznění, básník k básníkovi sedá, léčí se z neduhů. Ale opravdu se nevyléčí. Lépe vkročit mezi Whitmanovy verše na trámech, z nichž je sbitý lesní chodníček, a divit se, jako kdyby ptactvo mluvilo i česky, a mezi citáty, vyryté do té dřevěné pěšiny, která park křižuje, také.