V těchto dnech vrcholí již 24. ročník festivalu Den poezie, kterým si každý rok připomínáme narození K. H. Máchy (16. 11. 1810). Kromě oficiálních oslav, jichž se obvykle účastním čtením ze své tvorby na některé z literárních scén, mám i svůj soukromý rituál. Pravidelně se vydávám na výlet k Máchovu jezeru a na hrad Bezděz. Vzhledem k tomu, že říjen byl letos ve znamení tereziánského babího léta, na listopad jsem nečekala a vydala se na svou samotářskou „pouť“ o několik týdnů dříve. V plánu jsem měla obejít celé jezero – a začala jsem ve Starých Splavech.

Když jsem byla asi ve třetině cesty, všimla jsem si pěšiny, která věrně kopírovala reliéf břehu a na rozdíl od té, po níž jsem šla, se od jezera nevzdalovala. Vydala jsem se tedy po ní. Byla sice stále užší, ale pořád pěkně vyšlapaná. V jednom místě přes ni ležel povalený strom. Překročila jsem ho – a když jsem došlápla, pěšina se pode mnou propadla a já se ocitla až po stehna v bahně. Překvapení a úlek vystřídal strach. Cítila jsem, jak se na mě bahno přisává a stahuje mě kamsi dolů. Ve zlomku vteřiny mi hlavou proběhla ta známá scéna z filmu Král Šumavy, jak se Jiřina Švorcová topí ve slati a zoufale volá: „Karle! Karle!“ Hned nato jsem si uvědomila, že nesmím propadnout panice, ale musím se co nejdřív zachytit něčeho pevného. Ten kmen stromu přece! Naštěstí byl na dosah. Vší silou jsem ho objala tak pevně jako snad ještě nikdy nikoho. S námahou jsem se vytáhla z bahna ven a převalila se na tu stranu pěšiny, která byla suchá a pevná. Náno pitomá! nadávala jsem si. Vždyť na mapě bylo přece vyznačené rašeliniště a ty se vydáš ausgerechnet přímo do něj! Máš štěstí, že vážíš jen 50 kg, být těžší, tak jsi zajela hlouběji, možná až po krk.

Vstala jsem. Rifle jsem měla oplácané blátem, goretexové boty, za něž jsem vyplázla čtyři litry, se změnily ve dvě malé, nesnesitelně páchnoucí senkruvny – a to jsem ještě mohla být ráda, že mě z nich bahno nevyzulo. Co teď? Takhle mě přece nepustí do vlaku. Napadlo mě vrátit se asi kilometr zpátky, kde jsem míjela vysluněnou pláž, svažující se do jezera. Tam si vyperu rifle a ponožky a vyčistím boty a všechno rozložím na slunci. A až to trochu oschne, obléknu to na sebe a vydám se zpět. Ale znáte to, sotva jsem vyprané a vyčištěné věci rozvěsila po okolních keřích, slunce se schovalo za mraky. Ba co víc! Jak jsem tam tak pobíhala v negližé, přihasila si to tlupa seniorů ve věku 80+ a uvelebila se kousek ode mne. Sotva mě dědoušci zmerčili, začali chtivě pokukovat. Do háje! vztekala jsem se nad nastalou situací. Ještě tohle abych řešila! I navlékla jsem se bryskně do mokrých riflí a ponožek, nazula senkruvny a odkvačila na nádraží. Teplý vzduch a rychlá chůze způsobily, že se vlhkost alespoň trochu odpařila a mé rifle vypadaly jako kdysi módní „plísňáče“.

Co se ovšem neodpařilo, byl bahenní pach, který pak ve vlaku ještě umocnilo na plné pecky jedoucí topení. Páni, všichni mluví o šetření, ale na dráze se topí, i když je venku kolem dvaceti stupňů! V zimě se na to vykašlou a nám ze všech tělních otvorů polezou rampouchy! zaobírala jsem se v duchu neveselou energetickou situací. Když přišla průvodčí, chvíli se nejistě otáčela kolem své osy, načež mi učinila nabídku, která se neodmítá: „Nechcete si sednout někam dál od těch záchodů? Dneska jsou zase nějak cejtit…“

A tak jsem si sedla „někam dál“. Pach šel pochopitelně se mnou a já jsem po zbytek cesty dýchala do rukávu a tesknila po té nádherné krajině kolem jezera se siluetou hradu Bezděz na obzoru, „kde borový zaváněl háj“.