08_ohlednuti
Svatava Antošová

Quo vadis, Europe?

Vidět naprosto dezorientované a paralyzované nizozemské důstojníky, o nichž si za ta léta tlumočení Aida myslela, že je zná a že se na ně může v nouzi spolehnout, je pro ni zničující.

Drobná publicistika – Ohlédnutí
Z čísla 3/2022

Když před čtvrt stoletím vyšla v nakladatelství Fedora Gála kniha českého novináře Jana Urbana Všem sráčům navzdory (G plus G, 1996), která v padesáti kapitolách reflektovala stěžejní události války na území Bosny a Hercegoviny, byla první původní publikací na toto téma u nás. Připomeňme, že Jan Urban působil v místě konfliktu jako válečný zpravodaj a že podtitulem Válka, o které nechcete nic vědět, jímž svou knihu opatřil, mířil především na tehdejší vojenské a politické vedení západní Evropy, které v srbsko-bosenském konfliktu fatálně selhalo. Důsledkem tohoto selhání pak byl masakr civilního obyvatelstva v Srebrenici, na jehož konci zůstalo osm tisíc mrtvých.

 

Urbanovu knihu jsem četla krátce po jejím vydání a při čtení některých pasáží jsem doslova lapala po dechu. Do té doby mi povědomí o válce v bývalé Jugoslávii zprostředkovávala pouze média, a jak to tak u médií bývá, jejich informace byly sice také šokující, ale útržkovité, zaměřené na ty nejdrsnější momenty a jednotlivosti, bez dalších souvislostí. Pamatuji si, že už tenkrát mi připadaly silně cezené, jen jsem si neuměla odpovědět na otázku, proč. Tu mi dala až Urbanova kniha. Na jedné straně celá Evropa nevěřícně zírala, co všechno je po zkušenosti dvou světových válek na kontinentě stále ještě možné, ale na straně druhé odvracela zrak. Její dům přece zatím nehořel, hořel „jen“ Balkán, na jehož území žijí jakési podivné, divoké národy, které po zbrani sahají snadněji než my. Navíc se zdálo být pravděpodobné, že ve federativním soustátí zvaném Jugoslávie, drženém pohromadě silou a autoritou Josipa Broze Tita (1892–1980) a majícím kořeny v poválečném uspořádání po roce 1945, vyplují po jeho smrti opět na světlo staré křivdy a nevyřízené účty z druhé světové války. Kdo zná filmovou trilogii chorvatského režiséra Lordana Zafranoviće [studoval pražskou FAMU, kde v roce 1971 promoval jako absolvent režie ve třídě Elmara Klose – pozn. red.], ví, o čem mluvím. Ano, jsou to ty tři pro citlivějšího diváka těžko stravitelné filmy Okupace ve 26 obrazech (1978), Pád Itálie (1980) a Večerní zvony (1988).

 

Můžete svobodně odejít

Když v Bosně začala válka, bylo mi sedmnáct. Následujícího tři a půl roku jsem žila v obleženém Sarajevu. Nějaké historky o Srebrenici jsem tehdy slyšela, ale neměli jsme ani elektriku, natož pravdivé informace. Takže jsme úplně nevěděli, co se tam děje, jen jsme se dozvěděli, že Srebrenici zabrala srbská armáda. Už z toho jsem byla v šoku. Šlo totiž o území pod ochranou OSN. Tedy území, kde OSN všem obyvatelům svých členských států garantuje, že půjde o bezpečnou zónu. Jenže armáda byla silnější než celé Spojené národy. Přimělo mě to zamyslet se, v jaké hodnoty můžu ještě věřit, pokud násilí pokoří jakoukoliv politickou dohodu.

To jsou slova režisérky filmu Quo vadis, Aida? (2020), který v prosinci 2021 získal Evropskou filmovou cenu, Jasmily Žbanićové. Obsáhlý rozhovor s ní otiskl 10. ledna 2022 Deník N a o dva dny později jsem se na film vydala do kina. Teplický filmový klub jej měl na programu pouze jediný večer, takže jsem nesměla zaváhat.

Už od prvních scén jsem měla pocit, že pokračuji v četbě Urbanovy knihy – jen s tím rozdílem, že reflexe oněch událostí ke mně doléhá s odstupem pětadvaceti let a nepřichází od vnějšího pozorovatele, který to měl de facto v popisu práce, ale od někoho, koho se bytostně dotýkaly. Bosenská filmařka se v něm soustředí na několik červencových dní v roce 1995, kdy vojska Republiky srbské pod vedením generála Ratka Mladiće s oddíly paramilitárních jednotek obsadila Srebrenici a kvůli zoufalé bezradnosti a nečinnosti velitelů sborů OSN (Srebrenica byla v gesci modrých přileb z Nizozemska) dosáhla svého: Zbavit se bosenského, potažmo muslimského obyvatelstva na území, které si nárokovali Srbové. Pod falešným slibem, že ti obyvatelé Srebrenice, kteří si nepřejí zůstat pod srbskou nadvládou, mohou svobodně odejít a nic se jim nestane, je Mladić nechá naložit do autobusů a na korby nákladních aut, které jim bohorovně poskytne, když OSN toho není schopna, a nechá je odvézt. Zprvu to vypadá, že je vše v pořádku. Lidé namačkaní na nizozemské základně a kolem ní se těší, kdy na ně přijde řada a budou moci odjet; nemají kde vykonat potřebu, nemají co jíst a pít, neboť základna není zařízená na takový počet lidí, bojí se, co s nimi bude, a psychicky se rozkládají… Ale už rozdělování před odjezdem, a mnohdy násilné, na muže, ženy a děti mělo leckoho varovat, že vše tak úplně v pořádku není. Připomínalo totiž selekci prováděnou za druhé světové války nacisty v koncentračních táborech a Mladić v podstatě použil jejich ukolébávací taktiku, jež byla dobře znázorněna v jiném filmu, pro změnu maďarské provenience. Mám na mysli snímek Saulův syn (2015, režie László Nemes), v němž je scéna, kdy se osvětimským vězňům krátce předtím, než byli nahnáni do plynu, vysvětlilo, že jdou jen do sprch, ať se tedy svléknou donaha, pověsí své šaty na háčky s čísly a ta čísla si dobře zapamatují, aby pak nezpůsobili zbytečný chaos, až budou ze sprch vycházet…

 

Všichni jsou na dovolené

Chaos je však právě to, čeho jsme svědky na nizozemské základně OSN ve Srebrenici. Ten vypukne poté, kdy objekt už nedokáže (anebo jeho velení není ochotno) přijmout další uprchlíky a brány se zavřou. Před nimi zůstanou stát tisíce lidí – včetně manžela a dvou synů Aidy, která u Spojených národů pracuje jako tlumočnice. Od této chvíle sledujeme její úsilí dostat je také dovnitř, neboť jen tam mohou nalézt bezpečí. (Že jde ale jen o iluzi, pozná Aida velmi brzy.) Podaří se jí to, ale pouze za podmínky, že její manžel, vzdělaný učitel, se nechá vyslat jako jeden ze tří zástupců srebrenických občanů na jednání s generálem Mladićem. Tu podmínku pochopitelně stanovily modré přilby a přijetí na základnu má být odměnou za její splnění. Aidin manžel je celý nesvůj, neboť intuitivně cítí, že jednání nebude mít žádný smysl, že vše je předem rozhodnuto. Chce se z role bezbranného a předem poníženého „delegáta“, který má stanout tváří v tvář arogantní síle, na poslední chvíli vyvléci, ale marně. Jednání nakonec absolvuje, ale záchranu to pro něj ani pro syny neznamená.

Na základnu si mezitím vynutí vstup ozbrojení srbští muži z polovojenských jednotek s argumentem, že chtějí provést kontrolu, zda se mezi uprchlíky nenacházejí nějaké zbraně, a že po kontrole v klidu odejdou. Nizozemské velení objektu neví, co dělat. Podle pravidel by nemělo dovnitř žádné cizí vojáky vůbec vpustit, ale ti jsou neoblomní. Velení nemá žádné rozkazy z centra, a když je vyžaduje, dozví se, že jsou všichni na dovolené, načež pochopí, že na vše zůstalo samo. Vyšší potentáti dali ruce pryč. Vidět naprosto dezorientované a paralyzované nizozemské důstojníky, o nichž si za ta léta tlumočení Aida myslela, že je zná a že se na ně může v nouzi spolehnout, je pro ni zničující. Najednou vidí v přímém přenosu to, o čem mluvila režisérka Žbanićová ve výše zmíněném rozhovoru: Že srbská „armáda byla silnější než celé Spojené národy. Aidin svět se úplně zhroutil.

Jasmila Žbanićová v Deníku N zdůraznila, že si velice hlídala fakta a věrohodnost jednotlivých epizod mimo jiné i z toho důvodu, že se film měl promítat také v Srbsku, kde určité procento obyvatel události v Srebrenici dodnes popírá:

V tom mi pomohl hlavně David Harland, diplomat, který psal pro OSN závěrečnou zprávu o Srebrenici rok po genocidě. Mluvil s každým, kdo se toho účastnil, s nizozemským majorem Frankenem, velitelem srbské armády Mladićem, politickým vůdcem bosenských Srbů Karadžićem…

 

Dejte je na seznam!

Aida se ze svého zhrouceného světa přesto snaží zachránit, co se dá. Už pochopila, že jde do tuhého a že svého muže a syny musí dostat na seznam pracovníků OSN, kteří jako jediní mohou „svobodně“ opustit základnu. Osud těch ostatních je plně v rukou generála Mladiće (srbský herec Boris Isaković jako by mu z oka vypadl), jemuž OSN ustoupilo z cesty. Aidina beznaděj vrcholí, když veškerý tlak, který na modré přilby vyvine, se ukáže jako marný – odmítnutí přidat na seznam pracovníků OSN členy její rodiny je definitivní, na seznamu smí být jen ona. V tomto okamžiku zazní z úst jejího manžela úpěnlivá prosba silně připomínající Styronovu Sophiinu volbu: „Tak zachraňte aspoň jednoho z mých synů!Nad vyslovenou prosbou vidíme „viset“ bledý, ztrhaný obličej mlčící Aidy, v níž by se krve nedořezal. Ale kterého, proboha?!, jako by říkal její výraz v situaci, která nemá řešení…

V diváckých recenzích filmu se objevil názor, že Aida, ačkoliv v některých momentech působí jako silná osobnost, se po větší část příběhu chová spíše sobecky; to když využívá veškerých svých kontaktů a protekce, aby zachránila manžela a syny bez ohledu na to, jak dopadnou ostatní obyvatelé Srebrenice, a přehlíží jejich volání o pomoc. V obsáhlé recenzi Jitky Cardové na serveru www.csfd.cz se kromě jiného píše:

Sledujeme Aidu, která sobecky a slabošsky upřednostní svoje nejbližší před všemi ostatními, která není hrdinkou, která nikoho ze svých bližních nevaruje, která je zapře, sledujeme Aidu, která sice je možná ke všemu ponížení ze zoufalství odhodlanou matkou, schopnou střelit své děti do nohou, ale která rozhodně není hrdinkou. Sledujeme Aidu, která prodala svůj lid za lichou, malou, osobní naději, a jejíž rodina to nakonec odnesla s ostatními o to krutěji.

Ano, skutečně – Aida chce střelit své děti do nohy, aby je propašovala na nosítka jako raněné a dostala je z dosahu Mladićových zrůd pryč. Ale to se nestane. Členové její rodiny jdou nakonec na porážku také…

I v knize Jana Urbana byla pasáž o pasivitě nejen Nizozemců v Srebrenici, ale Evropy a OSN vůbec jednou z nejsilnějších – alespoň pro mě. Vyvažovala ji jediná informace, jež se týkala bývalého polského premiéra Tadeusze Mazowieckého (ve funkci 1989–1990). Ten od roku 1992 působil jako zvláštní vyslanec OSN v Bosně a o tři roky později z tohoto postu na protest odstoupil. Proč? Protože se nemohl smířit s liknavostí odpovědných míst při stíhání válečných zločinů ze Srebrenice. Už tehdy zřejmě pochopil, že bosensko-srbský konflikt byl válkou, o které nechceme nic vědět.

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Daniil Turovskij

    Kybernetická studená válka?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Kágébák vůbec nechápal význam slova „hacker“, a už vůbec nechápal, jaké má takový „odborník“ možnosti. A když mu lidé z Equalizeru nabídli, že uspořádají pro sovětské tajné služby o hackingu seminář, setkali se jen s pohrdavým nezájmem. Tento nezájem ze strany KGB se však brzy změnil v zájem naprosto enormní…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 20/2021
  • Nad knihou
    Fareed Zakaria

    Okno zranitelnosti

    Reflektuje Svatava Antošová

    Zakaria tvrdí, že pandemie probudila návrat k nacionalismu i tam, kde by se to dalo čekat nejméně – v Evropě. Ale nebyl tady už dávno předtím?

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 18/2021
  • Egon Bondy
    Anketa s Ivem Pospíšilem, Jáchymem Topolem, Vladimírem Mertou, Emilem Haklem, Michalem Šandou, Karlem Škrabalem, Petrem Motýlem, Janem Škrobem, Janem Rejžkem, Vítem Kremličkou, Jakubem Šofarem, Petrem Rezkem, Zdeňkem Volfem, Františkem Dryjem, Petrem Štenglem, Filipem Klegou, Alešem Kauerem, Hanou Bednaříkovou, Josefem Rauvolfem, Petrem Kuželem, Básníkem Tichem, Dominikem Bártem, Robertem Kanóczem, Martinem Trdlou, Martinem Pilařem, Svatavou Antošovou, Václavem Kahudou, Ondřejem Slačálkem, Radimem Kopáčem a Tomášem Mazalem

    “Bez tebe by to Bondy nešlo”

    Ptá se Milan Ohnisko

    Mystická postava, z dnešního pohledu něco mezi Kosmasem a mistrem Yodou. Nikdy jsem se s ním nepotkal, ale byl mi všemi možnými kanály „zprostředkován“ (zjevil se). Jeho charisma zmátlo mnohé. (Jakub Šofar)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 17/2021
  • 02_rozhovor_1
    Ekologie
    Rozhovor s Petrem Doubravským

    Pokud něco chcete, musíte o to usilovat

    Ptá se Svatava Antošová

    I kdyby tady všechno hořelo nebo bylo pod vodou, tak lidé, kteří na příčině celé této situace vydělali, se vždycky buď přizpůsobí, anebo utečou, protože mají peníze na to odletět soukromým letadlem někam do soukromého bunkru třeba na Nový Zéland…

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 16/2021
  • Reflexe
    Svatava Antošová

    Když chybí historický kontext…

    To, že jsem měla možnost několik let s nimi sdílet drsné pracovní podmínky v továrně a bydlet s nimi na ubytovně, mě postupně zbavilo něčeho, v čem jsem byla vychována – právě onoho zmíněného jednobarevného vidění světa.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 16/2021