Pokud platí, že poezie je vždy v dialogu se světem – a pokud ne, proč ji vůbec psát? –, dodává jí kritické myšlení v tomto dialogu specifický osten.

Pojmy jako „environmentální poezie“, „angažovaná poezie“, ale například i „milostná poezie“ dávají smysl až ve chvíli, kdy toto dílo někdo jiný čte a na základě čtení interpretuje.

Je oheň a oheň / Z popela vstává Klinika

Ale tam, kde se filozof/filozofka obvykle musí držet zkrátka, být racionální a vyjadřovat se v přesných pojmech, je básník/básnířka mnohem víc v kontaktu se světem neohraničeností a nejasností, chaosu…

rozesíláme zprávy jiný svět je možný / místo podpisu vždycky náš / tajný kód slyšel jsem že naděje / je nebezpečná

vezmi / si provaz a nůž a snad i pásku na / oči jestli tě děsí krev

ulice kolem domu / jsou nasáklé / kouřem

první úkol je / zbavit se všeho co nám brání / vidět světlo /// druhý úkol je vyhlásit / válku smrti

Z připravované sbírky Reál.

Mně se líbí idea, kterou jsem četl u Venědikta Jerofejeva, že revoluce musí začít v našich srdcích. A kde jinde začít s revolucí srdcí než během komunikací s různými světy, což může být i během komunikace s druhým člověkem. To je také svět.