Je poezie opět v kurzu? Čeští básníci a básnířky jako by přivykli tomu, že poezie nikoho nezajímá, a šokuje je cokoli, co svědčí o opaku. Z této množiny nevyjímám ani sebe. Zatímco v mnoha jiných kulturách má básník svou nezpochybnitelnou úlohu a je brán vážně, v českém kontextu jako by byl závanem větru z jiného vesmíru nebo jiného času.

Zdá se ale, že v poslední době poezie i u nás opět začíná rezonovat. Snad jsou napětí ve společnosti a pocity krize, které všudypřítomná pandemie v uplynulém roce jednoznačně prohloubila, právě tím, co znovu ukazuje poezii jako přirozenou potřebu člověka. Tam, kde běžná řeč nedokáže vyjádřit, co prožíváme, a marně hledáme odpovídající slova, přichází báseň.

Má-li se mluvit o mladé a nejmladší české poezii, pak je třeba vnímat ji právě v tomto kontextu: vzniká v konstelaci, kdy o ni svět, do kterého promlouvá, znovu začíná mít zájem. Ale dalo by se to i obrátit a tím se dostat k prvnímu charakteristickému rysu tvorby mladých básníků a básnířek: je to poezie, v níž už se nevede spor o to, zda a nakolik se věnovat politickým a společenským tématům, ideovým a ideologickým otázkám. Nikdo už se neptá, je-li v pořádku psát
tzv. „angažovaně“, a zároveň nikdo nikoho netlačí do rozhodování, zda tedy píše poezii „angažovanou, nebo normální“, což ještě před necelými deseti lety mohla být zcela vážně míněná výzva. Možná má přitom pravdu Tomáš Gabriel (1983), když na svém blogu v textu o poezii Kristiny Láníkové (1988) uvažuje, zda má vůbec v souvislosti s mladou českou poezií smysl držet se konceptu angažovanosti jako něčeho jakkoli určujícího – dochází přitom k myšlence, že by možná v souvislosti s tímto básnictvím bylo přesnější mluvit o poezii kritického myšlení, respektive o poezii, ve které kritické myšlení jako způsob vztahování se ke světu hraje důležitou roli. Vzpomínám si, že v dobách mých gymnaziálních studií se toho o kritickém myšlení hodně namluvilo, ale neměl jsem pocit, že by to bylo něco, v čem bychom byli skutečně podporováni. Možná jsem nebyl úplně spravedlivý.

(Emma Kausc, foto Magdalena Drechslerová)

Pokud platí, že poezie je vždy v dialogu se světem – a pokud ne, proč ji vůbec psát? –, dodává jí kritické myšlení v tomto dialogu specifický osten. Poezie, která zároveň může být (a také často je) vrcholně osobní a křehce lyrická, se ke společenským a politickým otázkám nevyjadřuje na základě nějakého agitačního programu, ale z čistě lidského zájmu, který se stává i zájmem básnickým. Básník Marek Torčík (1993) o vlastním vztahu k angažovanosti říká:

Já se angažuju ve svém osobním životě a ve své hlavě. Prožívám různé stavy a vlny světa a myslím si, že by bylo umělé nereflektovat to v psaní. Pokud tím sám trávím tolik času a emocí, musí se to nějak promítnout do mých slov, protože ta odrážejí, co se děje v mém nitru.

Tento náhled na vlastní psaní, v jádru vlastně něčím evokující romantické básníky, je podle mého názory pro velkou část autorek a autorů generace Y a Z typický. Neznamená to jistě, že nenajdeme podobně uvažující básníky a básnířky v předcházejících generacích ani že mezi mladými a nejmladšími autory a autorkami nenajdeme takové, kteří uvažují jinak a jejichž poezie je přesto inspirativní a zajímavá. Důležitý charakteristický rys to ale je.

Konkrétní podoba je pak velmi různá. Může se jednat o reflexe environmentální krize a ohledávání možností vztahu ke krajině, rostlinám a živočichům jako u Radka Štěpánka (1986), Olgy Pek (1987), Jonáše Zbořila (1988), Hany Pololáníkové (1996), Jakuba Cahy (1996) nebo Matěje Senfta (1999), vzdor vůči genderovým normám a s nimi spojeným tlakům jako u Jany Orlové (1986), Magdaleny Šipky (1988), Kristiny Láníkové (1988) nebo Emmy Kausc (1998), kriticky ironický – byť zároveň citlivý – civilismus jako u Natálie Paterové (1991), Alžběty Stančákové (1992) nebo Bernadety Babákové (1994), kuchání prázdného jazyka korporátů jako u Pavla Zajíce (1988), básnická pásma inspirovaná takovými tématy, jako je migrační krize nebo sociální a politické kontexty pandemie, jako u Marka Torčíka (1993), záměrné narážení na hranice řeči, které zcela nesamozřejmě často považujeme za samozřejmé, jako to dělá Atrin Matuštík (1992) nebo Nela Bártová (1998), básnické komentáře k přehlíženým historickým událostem jako u Kláry Goldstein (1988), zkoumání těla a tělesnosti jako u Eleny Pecenové (1994), post-beatnický žár u Tima Postovita (1996).

(Čte Matěj Lipavský, vpravo sedí Václav Maxmilián a Tomáš Gabriel, foto Jiří Severa)

Není to samozřejmě ani zdaleka úplný výčet, možná ani dostatečně reprezentativní. Zmínění autoři a autorky nicméně ilustrují mnohost přístupů a pohledů, které spojuje potřeba vyjadřovat se i kriticky ke světu za hranicemi poezie. To vše se ale zároveň prolíná a mísí s daleko širší obrazností, bytostně osobní lyrikou, milostnou poezií, ale také přesahy do jiných uměleckých disciplín – ať už je to výtvarné umění, audiovizuální experimenty, slam poetry, nebo performance. To, co jsem chtěl u díla jednotlivých básníků a básnířek vyzdvihnout, jsou určité specifické rysy, rozhodně ne všeříkající definice. Bez výjimky jde totiž o vícevrstevnatou poezii, která si zaslouží být čtena bez zplošťujícího předporozumění. Každopádně se zdá, že česká poezie prochází procesem, kdy znovuobjevuje možnosti spojení se světem a jeho problémy – a svět se z druhé strany napojuje na poezii jako na způsob porozumění sobě samému.