Mladá krev, Téma
Jan M. Heller

Konec kolektivní terapie? O čem a jak se píše v nejmladší generaci české prózy

Nejmladší próza sází na suverénní práci s jazykem a stylem, na vypravěčské a kompoziční ozvláštňování, neprožívá rozdíl mezi beletrií a žánrovou literaturou, má v oblibě jinakost světů, ať už prostorových, nebo časových.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 1/2021

Pohled z dálky

S pojmem „generace“ je v dějinách literatury vždy potíž a u literatury takzvaně nejmladší to platí obzvláště. Pokoušet se nalézt aspoň nejmenší společný jmenovatel u prozaických děl, která se objevila v posledních několika letech a jejichž autoři patří do věkově omezené skupiny, je podnik nutně svévolný a měl by reflektovat alespoň nutnou partikularitu vlastní pozice toho, kdo se o něj snaží. Terén, na němž se budeme pohybovat, bude vymezen dvěma osami: zůstanou v něm díla vydaná v roce 2015 a mladší a současně pocházející od autorů narozených v roce 1985 a mladších. Ačkoli jsou to souřadnice objektivní, číselné, reflexe takto získaného materiálu bude nutně subjektivní. Pozorovatel té nejčerstvější literatury nejenže nemá dostatečný odstup na to, aby se pokoušel odhadovat relevanci jednotlivých výtvorů (tedy jaksi před-stanovit budoucí kánon), ale má i dost omezené možnosti, pokud jde o vysledování převládajících žánrů, témat, perspektiv či narativních technik. Obě tyto podoby abstrakce, objektivní i subjektivní, je vhodné mít stále na paměti. Přesto je třeba vyslovit otázku, která se nabízí: v čem se nejmladší prozaická tvorba shoduje s produkcí, která je s ní časově souběžná – zejména tedy s pozdějšími díly autorů generace let šedesátých (Mornštajnová, Denemarková, Hájíček), výrazné generace let sedmdesátých (Bellová, Kábrtová, Horáková, Bendová, Hůlová, Zábranský a další) a hlavně osmdesátých (Bolavá, Soukupová, Dvořáková, Semotamová, Hanišová a další a další) – a v čem se od nich liší?

Kdo se chce pokusit tento terén aspoň částečně zmapovat, obrátí se nejdříve o pomoc k vnějším vodítkům, tedy k literárním cenám pro debutanty nebo autory s věkovým omezením, a ovšem k publicistice. Tady však už v počáteční fázi zjistí, jak obrovské rozdíly existují v recepci děl nejmladších prozaiků, přesněji řečeno už v samotných možnostech je recipovat. Že cesta prvotin do zavedených nakladatelství a kulturních periodik není snadná, představuje asi něco jako fyzikální zákon literárního provozu, ale to nemění nic na tom, že – pozitivně viděno – literární krajina tvořená nakladatelstvími a (elektronickými) periodiky, jejichž názvy zájemce nikdy předtím neslyšel, mu aspoň poskytne odpověď na otázku, odkud že se berou ta neuvěřitelně vysoká čísla, která charakterizují, nebo alespoň v předpandemické době charakterizovala, domácí knižní produkci.

 

Cesta k introspekci

S tím souvisí další postřeh, který už snad lze s jistou zdrženlivostí zobecnit. Mnohá díla z kategorie nejmladších, respektive jejich autoři, koření v podhoubí literatury žánrové nebo i dětské. U některých z nich pak nelze přesně určit místo, ve kterém se z tohoto podhoubí vynořuje „opravdová“ beletrie. Přemysl Krejčík (1991), který na sebe upozornil „hiphopovým thrillerem“ Malej NY (2019), si například kromě „bezpříznakové“ prózy a básní zkusil dystopickou sci-fi a kolektivní detektivku. Ještě všestrannější autor Lukáš Vavrečka (1987) disponuje bibliografií, v níž najdeme vedle románu o milostných mnohoúhelnících krimi současnou i historickou, nebo dokonce steampunk. Pavel Bušta (1991) si naopak k větší žánrové pestrosti odskočil až po dvou povídkových sbírkách novelou s pohádkovými a dystopickými rysy. Hana Hažíková nebo Anna Musilová (1996) se pohybují v žánru young adult. Hana Lehečková (1990) mimo svou oceněnou Svatou hlavu vydala dvě knížky pro děti.

Právě Svatá hlava, vítězný titul letošního, třiatřicátého ročníku Ceny Jiřího Ortena, může posloužit jako první ilustrativní příklad dalšího zobecnitelného rysu nejmladší prózy. Je jím určitý obrat do nitra: mnohem nápadněji než u předchozí generace stojí v centru pozornosti nikoli vnější realita, kterou vypravěč nebo postava nahlíží svým úhlem pohledu, nýbrž toto nahlížení samotné. Pro Svatou hlavu to platí částečně – a to proto, že vnější realita, prostředí, v ní také sehrává určující roli. Je to prostor českého venkova, viděný spíš syrově, ze své hnusné stránky než na způsob hořkosladkého několikátého odvaru z vesnické idyly, jak se to občas stane i autorům předchozích generací, kteří se o českém venkově snaží psát nepřikrášleně (Hájíček, Dvořáková). Takové prostředí vstupuje samo do interakce s protagonistou Zdeňkem, trpícím duševní chorobou, která je jeho prokletím, když dojde na vztahy s krutým a omezeným okolím, a požehnáním, když díky ní v sobě cítí nadpřirozené schopnosti, sahající až k jakýmsi spasitelským aspiracím. Sociální inferiorita hrdiny ve vztahu k zdevastovanému venkovskému prostředí upomíná na některé současné autory maďarské, jako jsou Szilárd Borbély, Ferenc Barnás nebo Tibor Noé Kiss. Odvážný pokus zachytit vnitřní stav „nenormální“ postavy klade pochopitelně velké nároky na jazyk: nejenže si autorka musí vystačit s omezeným lexikálním rejstříkem, rytmizované, rozbité hrabalovsky dlouhé věty bez interpunkce se skládají do na první pohled neposkládané změti, v níž ovšem lze občas zahlédnout komponenty závažné výpovědi o zlomu mezi oním prokletím a požehnáním:

Dnes v noci jsem měl důležitý sen o smyslu života ráno jsem si ale nemohl vzpomenout o čem byl celé lidstvo teď mohlo znát smysl života
kdybych si jen dokázal
kdybych si jen dokázal vzpomenout
kdyby jen
můžu za to já lidstvo žije takhle ale nemuselo by kdybych já věděl…

Duševní poranění je tématem i knihy Černooká (2018) Anny Musilové (1996), označované v anotaci jako „temný thriller“. V ní se odvíjí progres klinické deprese v důsledku minulého traumatizujícího zážitku, úmrtí blízkého člověka. I zde je úhel pohledu výsostně subjektivní: postupný propad do stále temnějších sfér nitra u protagonistky, středoškolačky Viktorie, metaforizuje titulní postava „Černooké“, záhadné dívky zjevující se v zrcadle – obraz temné stránky lidské duše, mefistofelský našeptavač, jungovský archetyp stínu? Ačkoli by kniha podle ohlasů (zejména na čtenářských blozích) měla být řazena do literatury žánru young adult, kam patří pro hrdinčin věk a celkový psychosociální Sitz im Leben textu, závažností tématu a jeho otevřeností pro symbolickou interpretaci představuje poněkud vyšší polohu.

Zcela do sebe, tedy do nitra vypravěčského subjektu, je ponořena zatím zcela nejmladší próza tohoto typu – Plejády (2020) gymnazisty Tadeáše Vojtěcha Slámy (2004). To je próza výrazně nedějová, sestávající prakticky jen z psychonarativních reflexí viděného a filosofujících úvah, které směřují – sice spletitě, ale přece jen – k základní otázce, kterou si autor klade: jestliže Lehečková prostřednictvím nekontrolovaného vnitřního monologu postavy, blížícího se proudu vědomí, ohledává hranice normality a duševní choroby, vydává se Sláma k samotným hranicím poznatelného a nepoznatelného. Jeho myšlenky se točí kolem ontologické diference, pojednávají o bytí a jevech, rozumu a vnímání, pohybu a podobných obecných tématech – avšak i tato témata jsou vypravěčsky rámována první osobou a modalitou zaujímající k vnitřnímu monologu nějaký postoj, a to navíc ještě výrazně subjektivním jazykem oscilujícím mezi filosofickou pojmovou a logickou precizností a básnickou obrazností. Všechny siločáry směřují k vypravěčskému subjektu:

V hlavě mi tane spousta otázek a laskají, brázdí vytónované záhyby duše…

Z tohoto textu autor „vyrval páteř děje“, jak knižní záložka cituje anonymního „jednoho kritika“, avšak tady nejde jen o vykostění děje, ale o takřka úplnou absenci jakékoli jiné referenční roviny mimo vnitřní svět tohoto subjektu. Můžeme sáhnout po nálepce „noetická próza“? Nejspíš ano.

Tím to ovšem zdaleka nekončí – na podporu teze o introspektivní a individualizované povaze současné prózy se dají nacházet další doklady. Oceňovaná autorka Lucie Faulerová (1989) ve svých psychologizujících prózách prověřuje chování lidské (lépe nekorektněji, ale konkrétněji: ženské) duše v náročných situacích, kterou může být mateřství (v Lapačích prachu, 2017) nebo situace mnohem tragičtější, mezní, jako je smrt blízkého člověka, sebevražda, nemoc (ve Smrtholce, 2020); vyznění těchto krátkých novel je nemilosrdně temné. Podobně je solitérství, autorčinými vlastními slovy „bolestivé i opojné“, a různé zmatky, poruchy a vynechávky v nitru postav také scelujícím tématem povídek z debutové sbírky Spoušť (2015) překladatelky Sáry Vybíralové (1986).

Dovolil bych si zde vypůjčit velmi dobrý aforistický postřeh Pavly Horákové z jejího ortenovského laudatia na Svatou hlavu: cestou z prokletí vyloučenosti je pro hrdinu představa vlastní výlučnosti. To neplatí jen pro vítězný titul Ortenovy ceny, ale pro určitou subjektivizující, možná i paranoidní tendenci v popsané senzibilitě (pojem je tu použit v literárněvědném, nikoli v psychiatrickém smyslu: paranoidní fikce zjednodušeně řečeno vytváří světy pomocí psychické manipulace v nitru subjektu, na rozdíl od objektivní světatvorby). Obrácení pohledu do nitra s sebou ovšem nese i výrazný ústup společenskokritické tematiky. Zdá se, jako by nejmladší generace neměla potřebu se k aktuálním problémům světa vyjadřovat, jako by je přenechávala autorům starším (jako jsou např. již zmíněná Bianca Bellová nebo Radka Denemarková); co se pak týče vyloženě „angažovaného“ typu prózy, bezprostředně komentujícího nedostatky své doby, jediným takovým autorem zůstává až do dnešních dnů – po rozpačitém Kmentově a Vieweghově pokusu o „investigativní thriller“ začátkem desátých let – jiný spisovatel generace 70. let, David Zábranský. Stejně tak mezi nejmladší prózou absentuje i potřeba terapeutického zpracování poválečných dějin, jak proběhlo u předchozích generací, ať již mluvíme o tematice odsunu německojazyčného obyvatelstva (Denemarková, Tučková, Katalpa), nebo komunistické totality (Mornštajnová, Hájíček). Asi se lze shodnout na slovech Václava Černého, že každé umělecké dílo odpovídá na nějakou „sociální zakázku“ – znamená to tedy, že nejmladší próza vychází vstříc publiku, které spíš než kolektivní rány historie zajímají individuální poranění tady a teď, navíc taková, která se teprve nedávno vymanila z tabuizované sféry – jako je třeba duševní nemoc? To nemusí nutně znamenat, že takové publikum společenskou funkci literatury odmítá nebo na ni nevěří; pokud by to tak bylo, dostala by se próza do pozoruhodného rozporu s nejmladší poezií, kde lze pozorovat zcela vědomě poháněný pohyb opačný.

 

Magie místa a času

Existuje další skupina próz, spíš solitérních než spřízněných sdílenou poetikou, kromě jedné její složky, v níž jsou ovšem obzvláště silné – v prostředí. Téma jedince nezapadajícího do společnosti se navrací i bez sociokritického přesahu, v jiných kulisách, třeba právě v těch historických. Pozoruhodné dílo tohoto druhu představuje česká notně pozdní odpověď na naturalismus, román Zuzany Kultánové (1986) Augustin Zimmermann, jehož děj se odehrává v Praze v 60. letech 19. století. I jeho hrdina je z rodu antihrdinů, jeho patologií a vylučující distinkcí vůči společnosti však není duševní porucha ani intelektuální výjimečnost, nýbrž slabá vůle, která mu nebrání propadnout alkoholismu – ovšem vedle řady dalších negativních vlastností. Protagonistovo okolí tu však nefunguje jako v klasickém naturalismu (a to ani v tom českém, čapkovsko-chodovském) coby „nástroj osudu“ destrukce postav, ale jako hromosvod pro vlastní selhání. V tom ovšem znovu prosvítá individualismus, avšak axiologicky obrácený poněkud jiným směrem.

Historické a venkovské reálie tvoří výrazné prostředí také v cyklu tří povídek O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa (2015) Heleny Černohorské (1987). Povídky jsou to lyrizované a navzájem propojené postavami. Vyprávěné jsou v poklidném tempu a se suverénní narativní konstitucí, jež umožňuje do „času vyprávění“ nenásilně zhustit události několika desetiletí, a starosvětským jazykem. Podobné jako s jazykovým a kompozičním konzervativismem je to i s konzervativismem řekněme scénickým, tedy s prostředím – autorka stojí pevně na mimetickém pólu, s tvůrčím potěšením raději ukazuje, než aby složitě konstruovala. A když už jsme si dovolili překračovat hranice k žánrové literatuře a knihám pro mládež, patřila by mezi díla vystavěná na poetice prostoru i trilogie Prašina Vojtěcha Matochy (1989), ohlas foglarovských stínadelských příběhů s fantasy zápletkou – tajemný městský labyrint, který svou shlukovou nepravidelností působí znepokojení, je už dnes starý literární topos. V této knize je navíc temně bizarního účinku dosaženo tím, že v téhle zvláštní čtvrti jsou nevysvětlitelně suspendovány některé fyzikální zákony: nefunguje tu elektřina. Na exotickém prostředí (ovšemže nejen!) je založena i oceňovaná próza Probudím se na Šibuji (2018) Anny Cimy (1991); vedle toho, že v něm titulní tokijská čtvrť funguje mutatis mutandis jako podobná topograficko-ontologická anomálie jako Matochova Prašina a zdroj magickorealistického fundamentu románové výpovědi, je pozoruhodné, že i tato kniha se řadí k dílům s výraznou orientací na vnitřní svět postavy, a to dokonce i v japonském kontextu, ze kterého si všestranně bere inspiraci: jak si povšimla recenzentka Denisa Vostrá na iLiteratuře.cz (31. 10. 2018), vykazuje Probudím se na Šibuji afinitu k japonskému žánru „introspektivní beletrie“ (šinkjó šósecu).

Debutová próza Tapetář (2019) Emy Labudové (1999) může posloužit jako jakýsi úběžník výše řečeného; najdeme tu totiž prvky žánrové poetiky (detektivky – myšleno ovšem jen ve smyslu postupného zpětného rozkrývání příběhu hlavního hrdiny jménem Irving), evokativní prostředí (rybářské městečko na severu Anglie v 50. letech minulého století), psychologickou introspekci hlavního hrdiny (v narativním monologu) a fakt, že je to navíc postava s menšinovou identitou (homose-
xuální). I v případě této psychologizace je vyznění negativní, protagonista se kvůli své jinakosti propadá do depresivních stavů. Takto řečeno je to ovšem hrubě zjednodušené, psychologický ponor je mnohem barvitější a zahrnuje autenticky působící popisy celé škály pocitů a emocí spojených s pocitem ohrožení, hledáním identity, se vztahy k druhým postavám, k rodinným příslušníkům, samozřejmě obecně k heteronormativní většině apod. Autorka také vědomě ozvláštňujícím způsobem pracuje se strukturálními stavebními kameny, jako je temporalita (retrospektiva, střídání časových rovin) nebo gradace (spíše pohříchu ve smyslu její absence). Dodejme ještě, že menšinovou problematiku si bere za svou také Láskožrout (2015) Hany Hažíkové, próza tvářící se navenek jako young adult; vztah romské středoškolačky s její domácí učitelkou, vysokoškolačkou Janou, se postupně vyvíjí v tragický popis překonávání traumat dysfunkční rodiny a hledání vztahu ke světu.

 

Hledání horizontů

Závěrem se zkusíme alespoň zčásti vrátit na začátek. Praskliny (2020) Kláry Vlasákové (1990) představují v našem materiálu výjimku zejména proto, že zde neplatí teze o absenci společenskokritické tematiky, naopak je v nich tato tematika velmi přítomná. I tato kniha se napájí u žánrové literatury. Jako snad jediná prozaička zapojuje Klára Vlasáková environmentální téma (oteplování planety a sucho), ale i proměny lidské práce, která ztrácí smysl, musí se vypořádávat s robotizací a přináší psychické problémy jako vyhoření, abusus léků, poruchy spánku a další – na čemž je zřetelné, že i zde máme co do činění s prózou psychologickou, nejspíš však i psychiatrickou; dost možná že i v tom, že popisované neurózy nejsou jen individuální, nýbrž kolektivní, jsou Praskliny výjimečné nejen optikou tohoto textu, ale v soudobé české próze vůbec.

Na začátku bylo řečeno, že nebudeme zobecňovat, protože k tomu vzhledem k povaze předmětu nejsou podmínky. Přesto to zkusme. Nejmladší próza sází na suverénní práci s jazykem a stylem, na vypravěčské a kompoziční ozvláštňování, neprožívá rozdíl mezi beletrií a žánrovou literaturou, má v oblibě jinakost světů, ať už prostorových, nebo časových. Po tematické stránce je třeba vyzdvihnout individualizaci subjektu, která však neznamená naprostý nezájem o palčivá sociální témata; jen tu už postava nestojí v klasicky středoevropské situaci nesmiřitelného protikladu osamoceného jedince stojícího proti společnosti, dějinám a podobným mocnostem, natož aby tam stál v roli živoucí synekdochy (což je postup obvyklý ještě u generace předcházející). Jedinec je ve svém osamocení zkoumán introspektivně, v nitru vypravěče či postavy, a s touto introspekcí se dostávají do popředí i témata dříve tabuizovaná jako menšinová sexuální orientace nebo duševní zdraví. Dějinné události 20. století už jsou pro nastupující generaci ve stejné kategorii jako třicetiletá válka (což je, nutno říci, v umění něco naprosto přirozeného a nezakládá to důvod k nějakým lamentacím). Duševní poranění jsou naproti tomu ve všech stoletích stejná. Zatím se zdá, že tato podstatná a robustní tematická linie vzniká spíše intuitivně a zdola; zda však dojde i ke stvrzení této původně klasicistní poučky, ukáže až čas.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan M. Heller

    (1977, Hradec Králové), literární publicista, redaktor, editor, překladatel. Vystudoval bohemistiku a komparatistiku na FF UK, evangelickou teologii na ETF UK a doktorskou antropologii na FHS UK. Na serveru iLiteratura působí ...
    Profil

Souvisí