pokud šli
drželi se za ruce

vstupujeme do dvacátých let
je teprve únor
a na louce už krásný kůň přežvykuje petrklíče

slast je tu čistá jako mechanika úhozu
dvacátá léta mého života jsou bílý pes s hrdlem v
čelistech
z reflexu nepustí ani kdyby chtěl

slast pne ocelová poutka času k zatvrdlým bodům povrchu
počasí jen v náznacích místy kůže
je tu zaděláno aniž bychom chtěli

tělo je stroj strojů
vrcholné baroko organiky
ale kam?
baroko ráno vstává bez budíku
kam tě dnes můžu políbit?
mít lidskou tvář je detail v rámci procesu
v minulém století to bývaly kotníčky

jsem v soukolí pohybů a tlaků
řekl bych klidně a nahlas
v místnosti bez klavíru a na pásku magnetofonu

kostice oblouků už jsou natažené k trůnu
pána boha
udám se orgánům
slast je tu hluchá ale krásně zpívá
dekáda: pozdě na polibek
přátelé jste tam?
nastává doba před zločinem

svědčit je třeba mlčky
jako nic
tím je i váhání hrdliček za okny
hlava vykoukne z hnízda a proutek ze zobáčku
únorová naděje na lepší zítřky
čili nic

trávím lojové koule
šupletem třepe neposlaný dopis
a nebělený vztek zachrčel v prádle
odpovědět příteli
ale ta bolest je zaprášený dávný obraz dětství

zabalil jsem ho sebou
také pár ozvěn jak jsi řekla
a duhové záblesky vody proti světlu
myslím že máme všechno

obraz do mě vetkl mrtvé štíhlé prsty
které celé dny vysedávají pod kamenným schůdkem
zápraží
a u vřetena i s kolenem tepou divokým rytmem

lokomotivy

krásné mihotavé prsty
v tomto obraze zraje můj první pravý a drsný rok
mám přijít na to že charakter je jako lebka dítěte
srůstá podél švů
a ty jsou jedinečné jako majitel zánovní lodi

matčiny prsty hrají s lehkým úsměvem na to své vřeteno
tak dlouho
hrají to své maloměstské blues
až se úsměv promění v holubici
některé věci jsem už definitivně ztratil
jenže milenci to vše dávno vědí

i muž který usnul s dalekohledem v klíně
a žena která hoří na hranici
vědí
že v rovnoměrně zrychleném pohybu
když míjíme slunce
bradavky mohou klidně být
dvěma ohnisky elips

ano
zem se s námi dosud otáčí
ano
je toho tolik třeba

zaprvé očekávat od vůdců nelidskost
zadruhé se vzpínat jako bezhlavý kůň v pohádce Boženy
Němcové
a v neposlední řadě krást nábytek na podpal

milenci vědí že kočka mívá pod kožíškem jiskry
o které lze zažehnout les předpokladů
ale i městský park ve své bezútěšnosti

vědí že při ohni je třeba vynést včely
vědí že je třeba říct nahlas kdo dnes zemřel
i z jakého důvodu

a vědění i zlatá kočka se pohybují skokem
v této dekádě vysát tíhu vzácných kovů
protože daleko je blízko
a vyschlými rty stvořit základní lektvary

až na konci tam dole v rohu úplně v nejjemnějším
koutku tam
tak vysoko že ani na špičkách bys nedosáhl na sušenky
prosím tam
ještě bude psáno o bolesti člověka

kolik dnes stojí mřížka k vykládání run?
je třeba dát tvar utrpení
a sprosté lásce k jsoucímu

ale ano ještě stále jsme naživu
a to se projevuje polibkem
v podkolenních jamkách a nazrzlé barvě vousu

ještě probíhá genealogie náhody
milenci volají: už nemohu milovat víc než dnes

dnes vstupujeme do dvacátých let