Vymezovat tvůrčí generace je vždycky ošemetné, ale o to nám ani nešlo. Spíše bychom se letos chtěli více zaměřit na mladší autory a autorky a toto číslo je svého druhu výkop.
Milí čtenáři Tvaru,
starý rok odešel do dějin – ten mytický rok 2020, který se zdál být k neunesení. A nový rok teprve začal, zatím je čerstvý, holý, nevyklubaný. Nemusíme být jasnovidci, abychom vytušili, že nás v něm nečeká žádná selanka. Pandemie zatím zdolána není, ekonomická a sociální krize jí vyvolaná ještě nepropukla naplno a společnost působí stále rozděleně, tentokrát se možná budeme navíc dělit na ose očkování… A přece jsem s úsvitem 2021 pocítil mocný záchvěv naděje. Hodně o naději v poslední době přemýšlím. Už jsem kdesi psal, že k naději lze přistoupit dvojím způsobem: je-li jen přelakováváním reality a naivním doufáním, že se věci samy od sebe obrátí k dobrému, pak je k ničemu a je třeba se jí zbavit. Existuje ovšem i naděje, která nás zplnomocňuje, posiluje, vysílá na cestu. Naděje obtížněji uchopitelná a popsatelná, nesená vírou a láskou k životu, s nimiž tvoří tajemné trio. A tichý hlas této naděje jsem v sobě ono první ráno v novém roce pocítil. Jako bych na vteřinu vnitřním zrakem pronikl pod zem a spatřil v ní klíčit semena světla. Jako bych cítil jemné tření hvězdných siločar. Možná to bylo jen básníkovo zbožné přání, ale tak jsem to v onen okamžik vnímal. Nedělám si však iluzi, že nás čekají snadné procesy. Tento druh poznání připravuje spíše na zápasy…
První číslo nového ročníku je věnováno mladé krvi, myšleno literární. Vymezovat tvůrčí generace je vždycky ošemetné, ale o to nám ani nešlo. Spíše bychom se letos chtěli více zaměřit na mladší autory a autorky a toto číslo je svého druhu výkop. Najdete v něm rozhovor s výraznou a oceňovanou mladší prozaičkou Hanou Lehečkovou, z jejíchž odpovědí vyzařuje sympatická pokora. Dále jsme požádali Jana M. Hellera a Jana Škroba, aby pro nás napsali texty o mladé krvi prozaické a básnické. Výsledkem je určitý paradox. Zdá se, že próza se většinově odvrací od kolektivních terapií směrem k individuálním příběhům, zatímco mladší poezie, kterou Jan Škrob nazývá poezií kritického myšlení, se dlouhodobě přiklání ke světu. Asi by bylo předčasné analyzovat, proč je tomu zrovna takhle.
Že ale dochází ke generačním výměnám na všech frontách, to pociťujeme i v Tvaru: všímáme si, že nám celkově mládne čtenářstvo. A kdožví, možná jsou toho projevem i výsledky Tvárnice: každopádně moc gratulujeme vítězi ankety o kritika roku 2021 Borisi Hokrovi a jsme rádi, že vítězství přijal. V příštím čísle si s ním přečtete rozhovor a Eva Klíčová vyhlásí knihu roku 2020.
Rád bych ještě upozornil na změny na poslední straně. Obrazárnu tentokrát převzala kunsthistorička Kristýna Jirátová a novou rubrikou je Báseň v odraze, v níž bude celý rok básnířka Daniela Vodáčková zkoumat rozličné básně roztodivnými způsoby.
Přeji vám do nového roku aktivní naději!
To hlavní
-
Když píšu, nemusím psát nutně o situacích, jež jsem sama zažila, ale musím v sobě najít pocity, které ta postava v daný moment prožívá, a z nich vycházet.
-
Slavická se nedívá z dálky, nýbrž zblízka, její dílo má intimní charakter. Při jeho zkoumání jsem měl opakovaně pocit, že jsem zahlédl cosi prchavého a tajemného z duše přírody.
-
Pokud platí, že poezie je vždy v dialogu se světem – a pokud ne, proč ji vůbec psát? –, dodává jí kritické myšlení v tomto dialogu specifický osten.
-
zaprvé očekávat od vůdců nelidskost
zadruhé se vzpínat jako bezhlavý kůň
v pohádce Boženy Němcové
a v neposlední řadě krást nábytek na podpal -
Nejmladší próza sází na suverénní práci s jazykem a stylem, na vypravěčské a kompoziční ozvláštňování, neprožívá rozdíl mezi beletrií a žánrovou literaturou, má v oblibě jinakost světů, ať už prostorových, nebo časových.
-
Na dně batohu nosívám tvůj nůž
rukojeť s rakovinou dřeva
cinkot štěrku moje ticho -
Neustálý básnířčin pohyb na hraně mezi extází a agonií (kde se ostatně pohybují i lyrické subjekty Meadowlands nebo Divokého kosatce) dokáže podle jejích vlastních slov vyvést z extrému jedině každodenní obstarávání a drobné práce a radosti.
-
Kniha je tak dobrou reprezentací směru, který můžeme označit jako „spirituální ekoaktivismus“, tedy takový způsob aktivismu, který se napájí z klasických i moderních spirituálních proudů a originálně je propojuje s různými podobami současného aktivismu nebo aktivního života obecně.