Kniha Joanny Macyové a Chrise Johnstonea Aktivní naděje (Alferia, 2020) s podtitulem Jak čelit zmatku naší doby a nezbláznit se? začíná prostou diagnózou: čím dál více lidí si uvědomuje stav současného světa a vnitřní, emocionální reakcí na toto zjištění je úzkost z budoucnosti, resp. „hluboká ztráta důvěry v budoucnost“. Člověk pozdního kapitalismu se nenápadně stal člověkem bez budoucnosti a také sám sebe tímto způsobem začíná pojímat. Čím dál rozšířenější je u současné generace přesvědčení, že ačkoliv je naše dnešní realita zatím ještě zvládnutelná a žitelná, na obzoru se objevují mračna dávající tušit, že náš relativní klid je pouze tichem před bouří.

Existenciální tíseň, která nás jímá při pohledu na dnešní svět, má podobu tušení, kam tento svět reálně směřuje. Takové tušení předznamenává to, co můžeme filosofickým žargonem označit jako „ztrátu ontologické jistoty“, tedy ztrátu bazální víry v legitimitu našeho civilizačního dění. Nemožnost jejího pokračování činí z naší moderní civilizace jen dočasnou aféru a odhaluje ji jako bytostně selhávající projekt – ovšem co jiného je smyslem civilizace, než zajištění kontinuity lidského (pře)žití? Naše vlastní nika, kterou jsme vytvořili pro účely zabezpečení lidského života a blahobytu, se stala důvodem naší oprávněné úzkosti z budoucnosti, protože narušila stabilitu klimatického systému, na němž naše existence bezprostředně závisí.

Taková úzkost je zároveň vědomím vlastní konečnosti – a tentokrát se nejedná pouze o konečnost našeho vlastního individuálního života, ale také o konečnost budoucích generací a celých „rodových“ linií, a nakonec i o konečnost života jako takového. Jak autoři sdělují v úvodu:

Již nemůžeme považovat za samozřejmé, že zdroje, na nichž závisíme – jídlo, palivo a pitná voda –, budou dostupné. Stejně tak nemůžeme považovat za samozřejmé, že naše civilizace přežije nebo že podmínky na naší planetě zůstanou příznivé pro komplexní formy života.

Autoři tuto úzkost, tíseň a nejistotu chápou jako „ústřední psychologickou realitu naší doby“. A zároveň k tomu dodávají:

Jelikož však obvykle považujeme za příliš depresivní o ní mluvit, zůstává nevyslovenou přítomností na pozadí naší mysli. Někdy jsme si jí vědomi. Jen o ní nemluvíme. Tato zablokovaná komunikace představuje ještě hrozivější riziko, neboť tím největším nebezpečím naší doby je otupění naší schopnosti reagovat.

Neběží tu ale o pouhou analýzu situace, jako spíše o nalezení řešení, respektive snahu o nalezení základního existenciálního naladění, nejen adekvátního naší situaci, ale především umožňujícího v dané situaci adekvátně jednat. Tímto základním naladěním je pro autory „aktivní naděje“.

Aktivní naděje

Tu autoři odlišují od vykalkulované „nadějnosti“, tedy stavu, kdy lze důvodně předpokládat, že námi preferovaného výsledku nakonec skutečně dosáhneme. Aktivní naděje, jak ji chápou Joanna Macyová a Chris Johnstone, je vedena nikoli optimismem, ale vznešeným záměrem, který je zároveň její skutečnou hnací silou. Je to pojetí velmi blízké tomu, jaké známe od Václava Havla, pro něhož „naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne“. Účinky takové aktivní naděje jsou podle autorů blahodárné nejen pro svět, ale i pro náš vlastní život, protože aktivní naděje znamená v podstatě praktikování pocitu smysluplnosti našeho jednání bez ohledu na jeho případné výsledky nebo neúspěchy. Taková naděje v nás má probouzet

stav živosti, díky němuž se naše životy stávají hluboce uspokojivými.

Problém samozřejmě tkví v nalezení toho, co skutečně dává smysl, a ve zodpovězení otázky, jak je možné aktivní snahu o jeho naplňování odstřihnout od (ne)možnosti jeho úspěšné realizace. Tedy jak může určitá aktivní snaha dávat smysl bez ohledu na potenciální výsledky? Tento étos vznešeného záměru můžeme provizorně označit jako „intencionální etiku“, tedy postoj, který za klíčový faktor pro určení morální ospravedlnitelnosti lidského jednání nepovažuje to, jestli vychází z nějaké obecně platné sady pravidel (jako je tomu v deontologii), ani nakolik jsou blahodárné jeho důsledky (jako je tomu v etickém konsekvencialismu), nýbrž morálnost daného jednání odvozuje z jeho záměru. Může ale vznešený záměr tváří v tvář krizi planetárních rozměrů skutečně dostačit?

Velká transformace a práce, která spojuje

Takový étos se snaží nacházet své místo mimo utopické a dystopické myšlení. Utopismem dneška je představa business as usual, tedy přesvědčení, že svět, jak jej dnes známe, může v zásadě pokračovat nerušeně dál, což je naivní a nebezpečná iluze, nemající oporu v realitě, k níž se upínají ti, kdo jsou v dnešním světě v rámci možností příjemně zabydleni. Dystopické myšlení se oproti tomu skutečně opírá o klimatickou, politicko-ekonomickou a ekologickou realitu. Tu ale vnímá jako natolik nepříznivou, že se jakékoliv naděje na změnu už dopředu vzdává. Mezi prostou nevědomostí a vědomím zániku se ale otevírá ještě třetí možnost – aktivní naděje, která si představuje jiný svět a nechává se vést záměrem jeho uskutečňování tady a teď.

Můžeme si tento proces také představit jako pokus o alchymickou transmutaci společnosti, v níž je aktivní naděje klíčovou ingrediencí, která nakonec rozhodne o výsledku celého kvašení. Možnost žádoucí společenské změny je tím pádem v knize chápána jako cosi socio-psychologického – je zkrátka potřeba, aby byl dostatek lidí obeznámen s klimatickou a ekologickou realitou a zároveň aby se nechal vést étosem aktivní naděje namísto bezvýchodného zoufalství, které se dnes poněkud prvoplánově nabízí. Tady se patrně nachází největší úskalí knihy – je totiž docela sporné, nakolik je ona aktivní naděje skutečným společenským činitelem, nebo je spíše třeba ji chápat jako věc individuální psychiky, a v posledku tedy jako nástroj, jak se osobně vyrovnat s vědomím rozpadu klimatické stability a všech důsledků, jež z toho vyplývají.

Aktivní naděje má být nicméně praxí, na níž je nutno soustavně pracovat. Je třeba o ni usilovat a neustále ji rozvíjet. Patrně proto, že není úplně „přirozenou“ nebo spontánní reakcí na současný katastrofismus a záplavu negativních zpráv, které se na nás hrnou ze všech stran. Kniha tedy není ani barvitým popisem těch nejzávažnějších skutečností naší stávající klimatické situace, jako spíše praktickým návodem, jak aktivní naději v každodenním životě prakticky uskutečňovat – ať už jako jednotlivci, nebo kolektivně. Cestu aktivní naděje autoři nazývají work that reconnects („práce obnovující spojení“ či jednoduše práce, která spojuje), tedy metodu, již Joanna Macyová rozvíjela už v sedmdesátých letech.

Základní myšlenkou této práce je narativ o nadcházejícím, či spíše už probíhajícím procesu ekosociální transformace, jímž jako jednotlivci i jako civilizace procházíme. Základním smyslem práce pak je nalezení našeho místa a role v tomto procesu. Aktivní naděje tím zároveň znamená participaci na „třetím příběhu“, který se nachází mimo business as usual i mimo apokalyptickou beznaděj a usiluje o jejich překonání: třetí příběh s sebou nese vynoření nových a kreativních možností lidského jednání při epochální změně od průmyslové společnosti, vázané na ekonomický růst, ke společnosti, která podporuje život a věnuje se uzdravování a obnově našeho světa.

Práce, která spojuje, tedy představuje způsob, jak v sobě vytvářet aktivní naději jako bytostné existenciální naladění. Ačkoliv začíná v malém měřítku u jednotlivců nebo malých komunit, usiluje o překonání omezené egoické identity a iluze naší separovanosti ve prospěch nalezení vlastního místa v novém civilizačním příběhu a biosféře vůbec. Buddhistická inspirace představou o vzájemné provázanosti všeho a všech v síti života je tu zdrojem nejen osobní kontemplace, ale i aktivního, ba aktivistického pojetí života.

Civilizační revoluce a spirituální ekoaktivismus

Autoři rozeznávají v dějinách civilizace v zásadě dvě velké civilizační proměny: tou první byl přechod k zemědělství, tou druhou pak průmyslová revoluce, která vedla až k našemu globalizovanému světu. Třetí proměnou, která už nenápadně probíhá, je ekologická revoluce, plně srovnatelná svým rozsahem a závažností s dvěma předešlými. Nejedná se „pouze“ o revoluci politickou, ekonomickou nebo technologickou, ale o zásadní proměnu našeho civilizačního modelu a způsobu života vůbec. Podle autorů žijeme v přelomové době, kdy se bude zásadním způsobem proměňovat to, co jsme doposud považovali za nezpochybnitelné pravdy o naší sociální realitě.

Takové přesvědčení se vesměs opírá o jakousi intuitivní, blíže neartikulovanou sociologickou představu o „kritickém množství“, které je zapotřebí k tomu, aby došlo k narušení rovnováhy civilizačního systému a jeho následné proměně. Jak už bylo naznačeno výše, tento proces se již započal a zmíněná ekologická revoluce už nenápadně probíhá. Autoři dokonce vyjadřují přesvědčení, že se formuje jakési neviditelné masové hnutí, které ovšem ještě stále uniká pozornosti médií, neschopných tuto novou realitu rozeznat jako dostatečně signifikantní.

Přesto se ale v knize dozvíme, že tato masivní energie se projevuje v zásadě třemi způsoby: zdržovací akcí, která se soustředí na zabránění probíhajícího ničení, kreativní přestavbou našich struktur a systémů a změnou vědomí. Vlastně je takovému revolučnímu pojetí v podstatě stěží co vytýkat, snad kromě určité vágnosti. Nebylo ovšem záměrem autorů podat rozsáhlou analýzu společenských tendencí – kniha spíše zajímavým způsobem propojuje některé ze současných psychologických poznatků s buddhistickou tradicí a eko-klimatickým aktivismem, opřeným o vědecká data.

Může být klimatická krize zároveň krizí psycho-spirituální? Potažmo nejen existenční, ale také existenciální krizí lidského druhu jako takového? Podle autorů Aktivní naděje tomu tak jednoznačně je a práce, která spojuje, má představovat v podstatě existenciální praxi a aktivní odpověď na otázku, co v nastalé situaci vlastně dělat a jak se k tomu všemu vůbec postavit. Kniha je tak dobrou reprezentací směru, který můžeme označit jako „spirituální ekoaktivismus“, tedy takový způsob aktivismu, který se napájí z klasických i moderních spirituálních proudů a originálně je propojuje s různými podobami současného aktivismu nebo aktivního života obecně. Práce na obnovení našeho propojení se sítí života je tu chápána jako nezbytná součást komplexního transformačního procesu, jímž jako lidstvo právě procházíme. Obecnou ontologií takového aktivismu je i v tomto případě teorie Gaia, chápající biosféru jako komplexní a vzájemně provázaný organismus, resp. systém, který není jen prostým součtem svých částí, ale též strukturou vzájemných vztahů na celoplanetární úrovni. Aktivní naděje ukazuje jednu z dharem, cest a forem života v této spleti, které vědomě opouštějí sebezničující trajektorii našeho business as usual. Klimatická krize totiž není ani tak morální nebo etická záležitost, jako spíše existenční a existenciální hrozba. V sázce tu totiž není nic menšího než naše duševní zdraví a pokračování naší existence.