Jeden z důvodů, proč jsem opustil studium historie a začal se zabývat literaturou, bylo právě to, že člověk nemůže z historiografie úplně vnímat, jak to ve společnosti vlastně funguje.

Banality pinoživých hovínek Klímova osobního života, jak generují ty velehorské ideje, celá ta lesklá vrstva, hematitová žíla, která prochází tím románem přes vše přisprostlé a lascivní.

A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – tím silněji, že vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt.

Samozřejmě ale doufám, že politika v mé knížce jsou jen groteskní kulisy a že jde o něco víc.

A asi nejdojemnější byla odezva od jednoho pána, který celý život obsluhoval důlní rypadlo:
‚Ženský nečtu, ale tohle mě dostalo. Vony se ty baby dokáží naučit všechno, až na to, pískat fotbal…‘

Směřuju radši k textům, které snad budou bližší čtenáři, budou komunikovat, budou mít zřetelnou stavbu a jednotu, budou mít jasné téma.

V bezbřehosti identit, anti-egu jungiánského kolektivního ne-jsoucna není žádné distinktní rozlišení „on“ nebo „ona“, je pouze celistvé „my“. Archetyp „draka“ či „saně“ nabývá v Klímově textu významů žravé propastnosti…

Vydechl jsem naposledy mladý, jak předpověděla jezinka z egerského paříže-hiltonu-presidentu-wilsonu-grand-resortu, jenž se vlní plechem, ježí košťaty, ohrazuje rákosem před nájezdníky, jak jsme zvěděli, a proto se nedivme, že nemluvím blahosklonně empiricky, abychom uznale kývali, že todleto je ta literantůra psaná na míru, že áno, nýbrž o tom, co jsem zažil a co si mladě mrtvý myslím.

Je oheň a oheň / Z popela vstává Klinika