Když píšu, nemusím psát nutně o situacích, jež jsem sama zažila, ale musím v sobě najít pocity, které ta postava v daný moment prožívá, a z nich vycházet.

Obecně se soutěžící dají rozdělit do dvou skupin: na bohemisty, kteří se k soutěži dostanou během studia na univerzitě, a pak na ty, kteří sice bohemistiku nikdy nestudovali, ale jsou bilingvní, například proto, že mají jednoho z rodičů z Česka.

Prožívám svůj život jako nekonečný, zmáhá mě strašná únava, a to mi není ani padesát, jak se to děsně vleče.

Samota a elementární částice. Žádná společnost není. Ani společenství vlastníků bytových jednotek není!

Zajímá mě literatura, která se vyrovnává se zlem, a tedy s lidskou vinou. Zajímá mě téma pokušení a pokání, kladu si otázku, zda je možné něco jako zpověď v literatuře.

Jeden z důvodů, proč jsem opustil studium historie a začal se zabývat literaturou, bylo právě to, že člověk nemůže z historiografie úplně vnímat, jak to ve společnosti vlastně funguje.

Banality pinoživých hovínek Klímova osobního života, jak generují ty velehorské ideje, celá ta lesklá vrstva, hematitová žíla, která prochází tím románem přes vše přisprostlé a lascivní.

A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – tím silněji, že vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt.

Samozřejmě ale doufám, že politika v mé knížce jsou jen groteskní kulisy a že jde o něco víc.

Limonov byl přesvědčen o tom, že přízemní šosák nerad cestuje. Cožpak ale nejsou mezi námi i pijavčí „šosáci“, kteří obletěli celou zeměkouli, toto své světáctví zvěčňují na síti, a ještě to stihnou dobře prodat korporacím?

Je oheň a oheň / Z popela vstává Klinika

V bezbřehosti identit, anti-egu jungiánského kolektivního ne-jsoucna není žádné distinktní rozlišení „on“ nebo „ona“, je pouze celistvé „my“. Archetyp „draka“ či „saně“ nabývá v Klímově textu významů žravé propastnosti…

Vydechl jsem naposledy mladý, jak předpověděla jezinka z egerského paříže-hiltonu-presidentu-wilsonu-grand-resortu, jenž se vlní plechem, ježí košťaty, ohrazuje rákosem před nájezdníky, jak jsme zvěděli, a proto se nedivme, že nemluvím blahosklonně empiricky, abychom uznale kývali, že todleto je ta literantůra psaná na míru, že áno, nýbrž o tom, co jsem zažil a co si mladě mrtvý myslím.