Ale pochopitelně žiju ve všech těch časech, ale ten čtveročas, čtvrtý čas vstoupení do té řeky psaním, to je fantastické.

Svět mi není lhostejný, současnost mi není lhostejná. A protože mi není lhostejná, tak se k ní chci nějakým způsobem vyjádřit. V tomhle ohledu jsem určitě angažovaný autor.

Dřív byl autoritou bůh a zdroj naší síly nebo našeho neštěstí se dával něčemu vyššímu, a teď je tu spíš snaha vnímat to vyšší sám v sobě. Což může v člověku generovat větší zodpovědnost za vlastní činy, ale zároveň to taky může zasmrádnout narcismem.

Když píšu, nemusím psát nutně o situacích, jež jsem sama zažila, ale musím v sobě najít pocity, které ta postava v daný moment prožívá, a z nich vycházet.

Obecně se soutěžící dají rozdělit do dvou skupin: na bohemisty, kteří se k soutěži dostanou během studia na univerzitě, a pak na ty, kteří sice bohemistiku nikdy nestudovali, ale jsou bilingvní, například proto, že mají jednoho z rodičů z Česka.

Prožívám svůj život jako nekonečný, zmáhá mě strašná únava, a to mi není ani padesát, jak se to děsně vleče.

Samota a elementární částice. Žádná společnost není. Ani společenství vlastníků bytových jednotek není!

Zajímá mě literatura, která se vyrovnává se zlem, a tedy s lidskou vinou. Zajímá mě téma pokušení a pokání, kladu si otázku, zda je možné něco jako zpověď v literatuře.

Jeden z důvodů, proč jsem opustil studium historie a začal se zabývat literaturou, bylo právě to, že člověk nemůže z historiografie úplně vnímat, jak to ve společnosti vlastně funguje.

Limonov byl přesvědčen o tom, že přízemní šosák nerad cestuje. Cožpak ale nejsou mezi námi i pijavčí „šosáci“, kteří obletěli celou zeměkouli, toto své světáctví zvěčňují na síti, a ještě to stihnou dobře prodat korporacím?

Je oheň a oheň / Z popela vstává Klinika

V bezbřehosti identit, anti-egu jungiánského kolektivního ne-jsoucna není žádné distinktní rozlišení „on“ nebo „ona“, je pouze celistvé „my“. Archetyp „draka“ či „saně“ nabývá v Klímově textu významů žravé propastnosti…

Vydechl jsem naposledy mladý, jak předpověděla jezinka z egerského paříže-hiltonu-presidentu-wilsonu-grand-resortu, jenž se vlní plechem, ježí košťaty, ohrazuje rákosem před nájezdníky, jak jsme zvěděli, a proto se nedivme, že nemluvím blahosklonně empiricky, abychom uznale kývali, že todleto je ta literantůra psaná na míru, že áno, nýbrž o tom, co jsem zažil a co si mladě mrtvý myslím.