Rád bych čtenáře uklidnil – i řada mých kolegů si myslí, že něco takového hrozí. Ale zatím opravdu ne. Ostatně, žádnou tragédii by takový festival nejspíš stejně nezpůsobil. Nebezpečnější mi přijde spíš morální panika, do které se v souvislosti s AI někdy propadáme.

Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

„Ahá, a patří to vůbec do Bible?“ A já říkám: Ano, právě proto patří. Ten Kazatel, který je plný skepse, plný nejistoty, plný antimetafyziky – nevíme, jak je to s člověkem, nevíme, co bude po smrti, co po nás zůstane – a na závěr knihy Kazatel přesto zazní: A přesto. A přesto se snažit nebýt čurák.

Je to svoboda, je to přístup k právu, ke svobodné tvorbě a svobodě myšlení, to jsou věci, které jsou často vysmívané, protože svobody se člověk nenají a lidská práva si na chleba nenamaže, a když máš diktátora, který ti dává práci, příslovečný „chléb a hry“, je to pro určitou sortu lidí podmanivé lákadlo. Svoboda, právo, myšlení: to je pořád něco, co dělá Evropu Evropou.

Skoro každý den mi přijde jako zázrak, že jsme vymysleli tolik mechanismů, jak spolu vyžít. Většina z nás snad nezažije horší násilí, než že se s někým fakt hnusně pohádáme, nikdo nikomu nevytrhne varlata z těla jako šimpanz šimpanzovi.

Poetika nás nespojovala, já dlouho mydlil jenom nějaké verše, kdežto Václav Kahuda začínal s prózou – vydával si takové na psacím stroji psané sešitky, které doprovázel obrazy dívek ze zdravovědy, snímky různých vrozených chorob, sem tam obrázek rozcuchaného Schopenhauera a podobně.

Člověk potřebuje transcendenci stejně jako vodu, jídlo a vzduch. A pokud nevidí kolem sebe nic, čeho by se mohl chytit, je schopen propadnout jakémukoli nesmyslu…

Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.

To je přece štěstí: pracovat na volné noze jako rónin, bez pána. Takže všechny neviditelné ruce knižního trhu jsou mi lhostejné.

Každopádně při samotném psaní se mi předtím promyšlený směr často zvrtne, protože aktivitu kupříkladu převezmou postavy, případně mě flow unese k něčemu, co později, když to po sobě čtu, vyhodnotím jako lepší než můj původní záměr.

Člověk se z homo computatus promění v nový druh, v homo startupus, a spolu pak – evolvováni z živých bytostí v chodící firmičky – „Hodně někde budem“.

Autorčino tíhnutí k sentimentalitě a supermarketovým happy endům (průhledná milostná povídka s bedekrovým podtónem „Blahonauti“ nebo terapeuticky temperovaný text s tématem strastí ukrajinských válečných uprchlíků „U Slepejch“) může vybízet k otázce, nakolik jde o vyprávěnky napaběrkované po časopisech a „vydupané“ na zakázku a nakolik o výsostnou, umělecky nezávislou tvorbu.

Stává se tedy, že tam, kde by Kašpárek ve Fosiliích měl potenciál odvážně objevit dosud nepoznaná zákoutí naší kolektivní psýché, prolomí se pod ním led a zahučí do ledových vod denní, prostěsdělné publicistiky.

(úryvek z budoucího románu)

Vydechl jsem naposledy mladý, jak předpověděla jezinka z egerského paříže-hiltonu-presidentu-wilsonu-grand-resortu, jenž se vlní plechem, ježí košťaty, ohrazuje rákosem před nájezdníky, jak jsme zvěděli, a proto se nedivme, že nemluvím blahosklonně empiricky, abychom uznale kývali, že todleto je ta literantůra psaná na míru, že áno, nýbrž o tom, co jsem zažil a co si mladě mrtvý myslím.

V bezbřehosti identit, anti-egu jungiánského kolektivního ne-jsoucna není žádné distinktní rozlišení „on“ nebo „ona“, je pouze celistvé „my“. Archetyp „draka“ či „saně“ nabývá v Klímově textu významů žravé propastnosti…