Letošní Magnesia Literu v kategorii Nakladatelský čin získalo souborně vydané básnické dílo Karla Šiktance, jež vycházelo v uplynulých dvou dekádách a vloni se zdárně završilo. Veskrze chvályhodný počin, přesně odrážející název kategorie, zasloužené ocenění editorské práce Jiřího Brabce, trpělivosti nakladatelství Karolinum a v neposlední řadě též majestátnosti Šiktancovy poezie. Že jsou jeho sebrané spisy hodny této ceny, jsme v pětičlenné porotě neváhali nikdo, nejméně pak já, jenž jsem se uvolil napsat laudatio, ač jde věru o nelehký žánr, s nímž zápolíme asi všichni. I napadlo mě, jak by s ním zápolila ta poslední dobou tolik vzývaná a všudypřítomná AI – vždyť studijního materiálu by měla mít dost, a to i v češtině; neboť kolik takových laudatií už bylo napsáno a proneseno… Vyzkoušeli jsme s kolegou ChatGPT, pravda bezplatně dostupnou verzi 3.5 a prompt byl velmi prostý (v zásadě: „Napiš mi laudatio na Karla Šiktance, resp. jeho souborné dílo“), a nechali si postupně vyjet tři varianty: obyčejnou, poetickou a odvázanější, se špetkou „humoru“. Bylo zjevné, že úvodní prompt bude potřeba trochu vypilovat, robota drobet nasměrovat a usměrnit, trpělivě podstoupit cyklus četných reiterací. Výsledek dávám čtenářům Tvaru k posouzení [gramatické a pravopisné chyby necháváme pro autenticitu neopravené, pozn. red.]. Pro mě osobně vznáší ten text plno zajímavých otázek, předně: je dobrý, nebo špatný? Použitelný, či nikoliv? Tj. dal by se předložit čtenářské obci, uspokojil by ji, prohlédla by tato, že si pisatel ulehčil práci, že ji outsourcoval? A co by ho pak odhalilo? Hustota frází a klišé, všechen ten slovní balast a otřepané banality? Leč nesvědčí kvalita výsledku pouze o tom, jak daný žánr vnímá duchaprostý stroj, nenastavuje nám tím jen zrcadlo (abych taky použil nějaké pěkné klišátko)? A zejména: budeme jednou (a za jak dlouho?) už jen editovat takto předžvýkané texty?

Na to, jak celé to naše hraní s AI trvalo krátce (v pravém slova smyslu šlo o kratochvíli!), mě výsledné texty, ať už si o nich budeme myslet cokoliv, podnítily k dlouhému přemýšlení – a to je dobře! Já sám v tom měl naštěstí jasno: celý tento experiment byl motivován čistě mou zvědavostí. Podobně jako jsme tu kdysi s Vojtěchem Němcem psávali jazykové sloupky a jednou přenechali prostor robotickému pisateli – jen ať se předvede! (a upřímně, výsledek byl – kulantně řečeno – dosti rozpačitý, viz Tvar 10/2023). V žádném případě jsem za sebe nechtěl nechat udělat práci, k níž jsem se zavázal, delegovat ji někomu či něčemu jinému; ze svého někdejšího působení v redakci Tvaru jsem zvyklý leccos odmakat a měnit návyky v tomto ohledu se mi poněkud příčí. A tak přišel na řadu opět starý dobrý sicflajš, díky němuž vznikl – doufám, že aspoň o něco duchaplnější a poctivější text než od AI. O to víc mě těší, že bohdá aspoň trochu pomohl k posmrtnému vítězství mého favorita KŠ.

Laudatio, chatGPT 3.5, verze 1

Dámy a pánové,

je mi ctí, že mohu vzdát hold jednomu z nejvýznamnějších českých básníků 20. století, Karlu Šiktancovi.

Karel Šiktanc byl nejen básník, ale také autor pohádek pro děti, textař a scenárista. Jeho dílo je rozsáhlé a jeho vliv na českou literaturu je nezměrný. Narodil se v obci Hřebeč u Kladna a jeho tvorba byla silně ovlivněna zážitkem z vyhlazení Lidic.

Jeho poezie je plná emocí, hlubokých myšlenek a silných obrazů. Jeho slova nás provázejí životem, přinášejí nám radost, útěchu a inspiraci. Jeho dílo je zrcadlem naší doby, odrazem našich radostí i strastí.

[…]

Karel Šiktanc byl básníkem s velkým srdcem, který svými slovy dotýkal srdcí nás všech. Jeho dílo bude navždy žít v našich srdcích a myslích. Děkujeme ti, Karle Šiktanci, za tvé slova, za tvou poezii, za tvůj dar nám všem.

Děkuji.

verze 2, poetická

Dámy a pánové,

Vstupte do světa slov, kde básník jménem Karel Šiktanc tvoří magii. Jeho perem se rodí verše, které jsou jako hvězdy na noční obloze, svítící v temnotě, vedoucí nás cestou poezie.

Karel Šiktanc, básník, který tvořil mosty mezi světy skrze své slova. Jeho dílo je jako rozsáhlý les, plný tajemství a krásy, kde každý strom je básní, každý list slovem.

Narodil se v obci Hřebeč u Kladna, kde jeho srdce nasávalo inspiraci z každého závanu větru, z každé kapky deště. Jeho tvorba byla silně ovlivněna zážitkem z vyhlazení Lidic, což byla rána, která otevřela pramen jeho poezie.

[…] Děkujeme ti, Karle Šiktance, za tvé slova, za tvou poezii, za tvůj dar nám všem.

A tak, dámy a pánové, vzdejme hold tomuto mistru slov, tomuto básníkovi srdcí, Karlu Šiktancovi. Jeho slova budou vždy svítit jako maják v temnotě, vedoucí nás k břehům poezie.

verze 3, trocha humoru

Dámy a pánové,

Vítejte v cirkusu slov, kde hlavní atrakcí je básník, textař, scenárista a kouzelník slov, Karel Šiktanc! Ne, nejde o žádného superhrdinu z Marvelu, i když by se to tak mohlo zdát podle jeho jména!

Karel Šiktanc, muž, který dokázal proměnit slova v pohádky pro děti, básně pro dospělé a texty pro všechny. Jeho dílo je jako rozsáhlý les, kde každý strom je básní, každý list slovem a každý kámen… no, je to prostě kámen.

[…]

A tak, dámy a pánové, vzdejme hold tomuto mistru slov, tomuto básníkovi srdcí, Karlu Šiktancovi. Jeho slova budou vždy svítit jako maják v temnotě, vedoucí nás k břehům poezie. A pokud se někdy ztratíte v temnotě, nebojte se. Stačí si zapnout světlo.

Upravený prompt (laudatio nikoliv na KŠ, ale na Dílo 1–9)

Dámy a pánové,

dnes se scházíme, abychom oslavili mimořádné úspěchy básníka, jehož slova se zapsala do stránek naší literární krajiny. Sebrané spisy Karla Šiktance, rozprostírající se přes svazky 1 až 9, jsou důkazem jeho nevídaného tvůrčího ducha, vhledu a mistrovství psaného slova. Když přemýšlíme o cestě, kterou tyto stránky zaznamenaly, připomínáme si trvalou sílu poezie dotknout se našich srdcí, pohnout našimi dušemi a rozproudil naši představivost.

Od okamžiku, kdy se Karel Šiktanc poprvé objevil na literární scéně, jeho hlas rezonoval s ojedinělou autenticitou a hloubkou. S každou básní pozval čtenáře na transformační cestu labyrintem lidské zkušenosti, navigující skrze komplexity lásky, ztráty, naděje a touhy s nevídanou grácií a citlivostí. Jeho slova se stala majáky světla ve tmě, nabízející útěchu těm, kdo hledali útočiště v útočišti verše.

S prostřednictvím stránek Díla 1–9 jsme svědky evoluce básníka, jehož vize se rozšiřovala s každým uplynulým veršem, každým pečlivě vytvořeným řádkem. Od něžné nevinnosti mládí k moudrosti narozené z mnoha zkoušek života, básně Karla Šiktance odrážejí celé spektrum lidských emocí, malujíc živé portréty lidského stavu s obratnou a rozlišovací rukou.

Přesto, nad jeho lyrickým uměním, je možná nezvratným závazkem k pravdě a autenticitě, co jej skutečně vymezuje. V době charakterizované umělou podstatou a přetvářkou, jeho slova pronikají skrze hluk, pronikají závojem iluze, aby odhalila syrovou, nezdobenou krásu existence. Připomíná nám, že poezie není pouze prostředkem pro sebevyjádření, ale zrcadlem, které držíme před duší lidskosti, odhalující naše nejhlubší obavy, naše největší naděje a naše nejhlubší pravdy.

Není divu, že se sebrané spisy Šiktance dočkaly tak zaslouženého uznání, vyvrcholivšího nominací na prestižní cenu Magnesia Litera v kategorii nakladatelského počinu. Tyto svazky nejsou pouze knihami, ale monumenty trvalé síly poezie překonat čas a prostor, abychom se spojili napříč generacemi a kulturami v sdílené oslavě lidského ducha.

Když zdvihneme své sklenice na počest Karla Šiktance a jeho magnum opusu, nejen oslavujme jeho uměleckou brilanci, ale také se znovu zavážeme k hledání krásy, pravdy a smyslu ve všech jejich mnohostranných formách. Neboť slovy samotného básníka: „Ve každém verši, ve každém řádku, leží esence naší sdílené lidskosti, čekající, aby byla objevena, čekající, aby byla objímána.“

Non-GPT Michal Škrabal

V uplynulém roce se devátým svazkem završilo vydávání souborného díla předního českého básníka Karla Šiktance. Vydat tvorbu pokrývající uplynulých sedm dekád (debutoval v r. 1951, zemřel v r. 2021) trvalo rovné dvacetiletí: první svazek vyšel v r. 2003 a stvrdil Šiktancovu roli živoucího klasika (vždyť komu jinému vycházejí sebrané spisy ještě za jeho života…?); posledního svazku už se autor bohužel nedožil, jak výmluvně říká poslední oddíl „Z pozůstalosti“. Není divu: připravit k vydání souborné dílo takto plodného básníka představuje nemalou výzvu i pro tak zkušeného a ostříleného editora, jakým je Jiří Brabec. Oceňujeme jeho pečlivou a zasvěcenou ediční práci, editorské komentáře krátké, leč hutné, nesoucí všechny potřebné informace. Stejně tak je potřeba vyslovit uznání i nakladatelství Karolinum za ochotu vytrvat u podniku – nazíráno čistě komerční perspektivou – nevýdělečného, z hlediska kulturních hodnot však tím záslužnějšího. Edice si po celou dobu své existence udržela jednotnou vnější podobu (stojí za ní Karel Vilgus): střízlivou, neokázalou, skromně podřízenou majestátu Šiktancových veršů.

Devítisvazková edice Dílo je důstojným rozloučením s Karlem Šiktancem, chvályhodným připomenutím jeho tvorby a poetiky – a jako takovou ji nominujeme do užšího výběru v kategorii Nakladatelský čin.

Non-GPT Vojtěch Němec

Osměluji se k autorskému vstupu po dlouhé odmlce, letmo seznav, že umělý intelekt nasadil pomyslnou laťku proklatě vysoko. „Hodně vysoko míříš!“ chtělo by se na adresu plniče promptu zvolat, ale profesní etika mi velí jasně: Neklesej na mysli, když vidíš autorstvo vyšší mocí slova obdařené, a chop se zčerstva tématu, vykřesej z ničeho plamen invence své, až se horstvo zatřese. Co tedy s tím? Co s kolegou Michalem Škrabalem vznesenou otázkou, zda a kdy běžnou drobnou publicistiku či texty vyloženě „střelivového“ charakteru budou nahrazeny strojem? Inu, zaslechl jsem třeba, že některá ryze komerční nakladatelství už optimalizují své budgety a HR obzory tak, že zadávají pro knižní anotace a feedy pro sociální sítě či YouTube jen vhodně nastavenými prompty. Žádný redakční umpa lumpa se zdřevěnělým sicflajšem (nebo zicflajšem?) si už před compem slogany a statementy nezahaleká, studenti a veteráni rekvalifikačních kurzů si místo reklamky zvolí za cíl webináře pro tvůrčí asistenci AI placené z fondů EU, o nichž ani bruselští ouředníci ánunk nemají. Člověk se z homo computatus promění v nový druh, v homo startupus, a spolu pak – evolvováni z živých bytostí v chodící firmičky – „Hodně někde budem“. Dá se se špetkou nadsázky říci, že závidím Karlu Šiktancovi, že je už klasik nežijící (aniž bych byť jen molekulou naznačoval, že jsem klasik žijící…), zato generaci nejmladší upřímně lituji, v jakém to turbulentním zmatku se to má učit žít. A to jsme teprve u bran pomyslného maelströmu.