Milí čtenáři, milé čtenářky,

v minulém čísle toto úvodní zamyšlení skončilo mimo jiné meta-povzdechem: totiž povzdechem nad (četnými, neboť snadnými) povzdechy nad tím, jak doba, jsouc „vizuální“, málo přeje čtenému a psanému slovu. A aj, v přítomném čísle se sešlo několik textů, které k domýšlení této teze dále vybízejí.

Nové vydání provokativní knihy filosofa Guye Deborda Společnost spektáklu inspirovalo v rubrice Nad knihou (s. 18) Jakuba Hauberta k úvahám o tom, zda žijeme skutečné životy ve skutečném světě (odborným literárněteoretickým pojmem: v aktuálním světě), nebo pouhé obrazy tohoto i oněch; jestliže je totiž pravda to druhé, pak si „v pozici diváků můžeme vychutnávat tuto spektakulární noční můru, která zrcadlí nás samé i naše zmatení ve hře sebestředných zrcadel. Můžeme si to zreflektovat (,odrážet odraz‘),“ uzavírá autor s ironickou distancí,

a patřičně kriticky zanalyzovat, ale ve výsledku izolovaným jednotlivcům nezbývá než na spektáklu participovat. Okupuje totiž celou naší sociální realitu…

Jsou-li naše životy už jen stěží odlišitelné od jejich obrazů či kopií (na sociálních sítích, v reklamě apod.), dostáváme se tu někam do nepříjemně dystopických vod.

V našem oboru je to se spektakulární podívanou složitější. Literatura nedisponuje možnostmi velkých spektáklů na způsob, například, právě probíhajícího mistrovství světa v ledním hokeji. Naštěstí máme literární ceny, z nichž tu u nás nejspektakulárnější, Magnesia Literu, prověřili za pomoci umělé inteligence Michal Škrabal a náš redakční kolega Vojta Němec, když nechali ChatGPT napsat laudatio na Dílo Karla Šiktance, vyznamenané Literou za nakladatelský čin (s. 7). Výsledek posuďte sami, je to jistě jen nepatrný střípek v celku debaty o umělé inteligenci, která i zkušené světové nakladatelské matadory buď zvedá ze židle, nebo přivádí k bezradnému krčení rameny – v těchto kruzích, bez ohledu na očekávaně optimistické proklamace o využití technologického pokroku například v akademickém publikování, se mluví o „fundamentální ztrátě důvěry“.

A to jsme teprve u bran pomyslného maelströmu,

uzavírá text k Magnesia Liteře Vojtěch Němec. Je to opravdu jen náhoda, že do literatury i do uvažování o ní stále častěji proniká motiv ztráty důvěry či orientace, podobné opatrnému našlapování na nepevné půdě lodní paluby při cestování po vodě (srov. Josif Brodskij na s. 19) nebo zmatkům stárnoucího bílého muže, jimiž se ve své próze zaobírá Iva Hadj Moussa (srov. dvojrecenze na s. 3), abychom si tu tak pospojovali nitky rozbíhající se zdánlivě do dáli?

V profilovém rozhovoru tohoto čísla se vracíme se Soňou Urikovou, scenáristkou, organizátorkou literárního života a povídkářkou, jakož i vítězkou jiné litery (ta slovenská se píše s malým l), k zajímavému detailu z jedné z jejích povídek, který mi od chvíle, kdy jsem ji v rámci přípravy na rozhovor dočetl, zůstává v hlavě jako otisknutá momentka z filmové scény. Tři kamarádky na dovolené v Řecku vniknou do opuštěného hotelového resortu, uzavřeného snad pro rentabilitu, a odnášejí si z něj v kyblíčcích šálky s jeho logy. Slyším zhuštěné urbexové ticho, vzdálený ozvuk mořských vln, cinkání porcelánu; vidím tři holky, asi je to apíš černobílý film, a myslím na to, který vítr je přivál z pláže a baru do téhle situace. Vždyť to nedává žádný smysl – kromě toho, že to ve fikčním světě někdy takhle prostě je. A v tom aktuálním?

Přeji vám, vážení čtenáři a čtenářky, přiměřeně orientované čtení.