Román Sametový rozvod je napsán poměrně úsporným jazykem a je otázkou, do jaké míry souvisí jazyk a styl románu s pozicí autorky píšící v jiném než mateřském jazyce. Počítat samozřejmě musíme i s vlivem překladu z italštiny do češtiny, těžko říct, zda překlad zdůrazňuje některé stylistické neobratnosti autorky či k nim přispívá.

V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry.

Stejně jako vůči všem hladomorům a represím otupí částečně čtenář, obrnila se i životem zkoušená vypravěčka: slouží Sevrukovi ke cti, že oproti mainstreamu historických próz nepropadá exploataci cizího neštěstí a nevrší různé tragédie proto, aby tlačil na slzné kanálky čtenářstva či mu zadržoval dech napínavými zápletkami. Ani babička se nestylizuje do pozice oběti, která by vyžadovala lítost, a tím příměji mohou nakonec její historky zasáhnout.

Název románu je pak skrytým poselstvím Čechům. Neboť ta kniha by klidně mohla mít na obálce napsáno Ukrajinka, případně Ukrajina. Jestliže je tam ale slovo Evropanka, pak zjevně proto, abychom si uvědomili, že i území, z něhož autorova výpověď vyrůstá a o němž hovoří, je Evropa. Byť trochu jiná než ta vaše, čti naše.

Ke kompozici představované prozaické minisérie ovšem patří i to, že navzdory vší životní skepsi, která ji prostupuje, v poslední povídce, na posledních stránkách knihy, Bohatá nečekaně, avšak logicky, nabídne celkem přijatelný happy end. Předloží čtenáři naději, že by to v těch vztazích mezi námi nemuselo být zas tak zlé…