Začnu otázkou, která se obvykle pokládá na závěr. Co teď chystáš?

Dokončuju další rukopis, a pokud to dobře dopadne, měl by v Hostu vyjít na jaře. Svým způsobem navazuju na Démona ze sídliště, ale zatímco Démon je o partě čtyř teenagerů, nová knížka bude o partě padesátníků. Pracovní název je Heavy Souls, s podtitulem O těžkých duších stárnoucích mužů. Tihle chlápci měli zamlada heavymetalovou kapelu, zatímco v Démonovi to byli blackmetalisti. Musím ten rozdíl zdůraznit, fanoušci by mi neodpustili, kdybych to motala dohromady. Mimochodem na textu jsem částečně pracovala i na největším festivalu metalové hudby u nás, BrutalAssaultu v Jaroměři u Náchoda. I když na podobných akcích nebývám zrovna v pracovním rozpoložení, vzala jsem si tam notebook, protože jsem text už potřebovala doladit a odevzdat.

To jde, vzít si na takový festival notebook? Myslela jsem, že tam lidé většinou přespávají ve stanovém městečku…

Také jsme tam jednou byli ve stanu, ale teď už si pronajímáme byt v Náchodě, což je příjemné. Tím pádem nejezdíme na festival už ráno, ale až kolem třetí odpoledne, takže dopoledne si můžu sednout do křesla a psát.

Jak k tobě téma stárnoucích rockerů přišlo?

Byla jsem na koncertě, postávali tam takovíhle padesátníci a já si říkala – Co jsou ti chlapi asi zač? Jaké mají zaměstnání, co je baví, mají rodinu, nebo jak to vlastně mají? Co si myslí o světě – a co si svět myslí o nich? Někdy mám pocit, že stárnoucí muži jsou obecně terčem posměchu, možná až opovržení. Tak jsem si řekla, že je to hezké téma na román, a v prosinci jsem se do něj pustila.

Povídala sis s některými z nich?

U dvou z nich mám předobrazy ve známých nebo kamarádech. A také ráda poslouchám hospodské hovory. Nemyslím posh restaurace, ale úplně obyčejné hospůdky, nejlépe na malém městě nebo na vesnici. Je poučné poslouchat, o čem se tam chlapi baví. Byť to někdy jsou řeči, nad kterými by se pražský intelektuál z kavárny mohl i pohoršit. Ale hlavně – co jsem tak vypozorovala –, muži kolem padesátky mají často pocit, že přestávají rozumět světu. Připadá jim obrácený vzhůru nohama. Je lehké vysmívat se tomu, spíš jsem se tedy snažila pochopit, proč to tak vnímají. Proč se jim tahle doba zdá divná, postavená na hlavu? K tomu má každý z mých hrdinů svůj životní příběh, každý z nich je nějakým způsobem v háji a reflektuje svůj život a říká si – takže teď už budu jenom stárnout? Nebo co teď přijde…? No a pak nastane zlomový okamžik. Hlavní hrdina, který celý příběh vypráví, se živí tím, že vystěhovává staré byty. Tady mám předobraz ve známém, který takhle jezdí, a když někdo prodává garsonku po babičce a babička byla typ sběratelky, takže nashromáždila strašnou spoustu věcí, zavolají kamaráda, který přijede s dodávkou, a vyklízí. A tenhle můj hrdina při jedné takové akci najde elektrickou kytaru, která tam zbyla po vnukovi, a zkusí si na ni zahrát. A napadne ho, že by oživil kapelu, kterou s kámoši kdysi měli. Víc zatím nebudu prozrazovat.

Zrovna jsem tě chtěla zarazit, protože jsem sama zvědavá, co se bude dít dál. V jaké jsi tedy fázi?

Ve fázi škrtání. Chtěla jsem text oživit právě těmi „hospodskými kecy“, a tak tam mám hodně dialogů, ale zpětně si říkám, že je tím knížka možná až zahlcená. Takže teď na sebe budu přísná.

Jsi schopná vracet se k textu a revidovat ho už během psaní?

Když píšu první stránky, nevracím se. Mám pocit, že by mě to mohlo zastavit, že bych se zasekla. Když to má flow, je dobré nechat příběh plynout, jít dál a dál. Ale když se na text dívám zpětně, najednou to vidím: tady jsem se nechala unést, tady jsem byla zbytečně popisná… Už jsem k sobě kritičtější. A to, co nevidím já, mi ukáže moje redaktorka, prozaička Petra Dvořáková. Je skvělá, navíc má cit pro dramaturgii příběhu. Hned pozná, když to někde vázne.

Není divu, vzhledem k Petřině praxi scenáristky.

Také je to na její práci s textem znát. Pro moje knížky je Petra nepostradatelná, jsem moc ráda, že ji mám. Někdy mi píše – Ivo, já nechci být hnusná, neber to tak, ale tady na těch dvou stránkách jenom honíš vodu. A najednou to vidím také. Když píšu, všechno mi připadá hrozně zajímavé a neuvědomím si, že teď děj žádným způsobem neposouvám dopředu. A také přiznávám, že miluju přírodu a popisy přírody. Mám to ráda i u jiných autorů, je to taková moje úchylka. Fascinuje mě, když někdo dokáže hezky popsat les nebo jezero. A mám pocit, že bych to měla umět taky.

Protože se díky výstižnému a plastickému popisu na to místo hned přeneseš?

Přesně tak. Obdivuju, když autor dokáže v několika větách vystihnout atmosféru tak, že si říkám – tohle se mi už stalo, ten pocit znám. Takže se o to sama snažím, a ne vždycky mi to vyjde. Ale tady je právě dobré být sebekritická anebo se spolehnout na pomoc někoho dalšího, kdo mi napíše – tohle dej pryč, to tam nepatří. Tady ses zasekla u popisu řeky, ale pro příběh to žádný velký přínos není.

Ale zas hnát se jen za dějem, to na dobrou knihu nestačí, no ne?

Možná jde spíš o míru, o vyváženost. Popisů přírody se rozhodně nevzdám, to je jasné! Ale je pravda, že určitá redukce textu prospívá. Včera jsem začala číst knihu Rybářská chata a znovu jsem si uvědomila, jak se mi líbí kratší věty. Minimalismus. Možná je to i tím, že sama mám tendenci větvit a vyjadřovat se košatě. Myslím ale, že čtenář se v tom může někdy ztrácet a může to být až otravné. Takže se musím trochu hlídat. Ale to je až ta druhá fáze. Když píšu, nijak se necenzuruju.

Kde nejraději čteš? A kde čteš nejčastěji?

Hodně čtu před spaním, jenže mě to uspává, takže většinou zvládnu jen pár stránek. Ale strašně ráda čtu, když někam cestuju, hlavně vlakem. To je úplná slast. Nebo na dovolené na pláži.

Za tvou nejlepší knihu považuju jednoznačně Démona ze sídliště, hlavně pro empatický vhled do teenagerské duše. Jak se ti podařilo vžít se do šestnáctiletého protagonisty tak hluboce, včetně autentické mluvy?

No, někteří lidé mi říkali, že je to hezký příběh, ale že by bylo lepší, kdyby tam bylo méně sprostých slov. Ale já si za tím jazykem stojím. Přiznávám, že jsem měla trochu obavy z toho, že mi kluci nebo chlapi řeknou – ale to ses úplně sekla! A nic takového se nestalo, naopak mám od mužů hodně hezké zpětné vazby. Líbilo se jim to, a někteří dokonce říkali – odkud víš, že takhle uvažujeme? Myslím, že spisovatel, nebo obecně umělec, nasává svět kolem sebe, včetně toho, jak se baví různé věkové i sociální skupiny. Takže to pro mě nebyl žádný veliký úkol, šlo mi to nějak samo.

Člověk si opravdu připadá, jako by byl v hlavě toho kluka.

Děkuju. Démona mám ze svých knih asi nejradši, tam se mi povedlo propojit se s hlavní postavou ještě nějak víc. To provázání bylo ještě těsnější a hlubší než jindy. Ale i v Havířovině jsem si to s hrdinkou hodně prožila. Tam zase čtenáři namítali, že je sebelítostivá, že moc kňourá. Ano, určitě byla sebelítostivá, protože se jí nedařilo, ale myslím, že se tomu dokázala postavit tím, že si dala určitý cíl. Dokonce mi jedna čtenářka přes Instagram psala, že to pro ni byla terapie.

Nakolik sleduješ čtenářské ohlasy? Díváš se třeba na Databázi knih?

Na Databázi se občas podívám, jinam ne. Ale nijak se zpětné vazby nebojím. Možná jsem vycepovaná z reklamy, částečně se totiž živím jako copywriter v agentuře a tam je na denním pořádku, že člověk dostane za uši. Buď mu nápad nebo text vrátí agentura, anebo mu ho hodí na hlavu klient, takže jsem docela zvyklá na negativní feedback. Zase tolik si z kritiky nedělám.

Jsi odolná.

V tomhle docela ano. Ale nedávno jsem se o tom bavila s kamarádkami-spisovatelkami, obě jsou dost známé, a shodly se na tom, že čtenářské ohlasy na internetu zásadně nečtou. Je fakt, že to člověka může rozhodit. Ale jindy se zase pobaví – k Havířovině mi jedna čtenářka na Databázi napsala:

Ta knížka je úplně o ničem. Přesto jsem ji dočetla docela s chutí.

Připadá mi ale nefér dát nula bodů nebo hodnocení typu „odpad“. Snad žádná knížka na světě si nezaslouží označení „odpad“! Pořád je to něco, do čeho autor vložil svou energii. Vždycky se tam dá najít něco aspoň trochu pozitivního, no ne?

To jednak, a jednak chyba nemusí být jen na straně autora, třeba pro to jen čtenář nemá dostatečný cit. Ale ráda bych se vrátila k metalu, tvé vášni. Jak ses k němu vlastně dostala?

Vždycky jsem měla blízko k tvrdší muzice, k hardrocku, což jsou i Led Zeppelin nebo Rolling Stones. To mě chytlo už ve čtrnácti. Milovala jsem Axela Rose, všude v pokojíčku jsem měla jeho plakáty. Ale k extrémnějšímu metalu, což je označení pro druhy, jako je black metal, trash metal, heavy metal, jsem se dostala přes manžela. Jednou mi nabídl, ať s ním jdu na koncert, a já souhlasila. V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry. Co se týče odlišení, black metal je temný, nihilistický, ponurý, atmosférický, tíživý. Heavymetal je veselejší, energičtější, typická heavymetalová kapela jsou Iron Maiden nebo Black Sabbath, Judas Priest… Mimochodem, jejich zpěvák Rob Halford vydal knížku a jako první metalový zpěvák udělal coming out. V 80. letech to chtělo velikou odvahu. Určitě se bál, že ho fanoušci zavrhnou, protože metal je hodně maskulinní, chlapácký. Ale komunita to vzala skvěle, a možná to řady fanoušků naopak ještě rozšířilo.

Jak si užíváš koncerty? Co tě na tom všem nejvíc baví?

Koncerty a festivaly miluju. Hudba fakt spojuje lidi. Zrovna Brutal Assault se odehrává v nádherné pevnosti, jsou tam kasematy, kde se pije pivo a které slouží i jako útočiště před sluncem a deštěm. A ty tam sedíš a piješ to pivo a dáváš se do řeči s fanoušky, a teď zjistíš, že jeden je právník, druhý lékař, další je veterinářka, a hned vedle nich sedí kuchařka, skladník… Vášeň pro hudbu úplně přirozeně propojuje různé sociální vrstvy. A na koncertech mám nejradši moment, kdy jsem v naprostém souladu s hudbou a všechno ze sebe dostanu. Navíc mě to ohromně nabíjí.

Tím spíš že člověk nejen poslouchá, ale také tančí, viď?

To je fakt. Byli jsme v O2 areně na Iron Maiden, už nebyly lístky na stání, tak jsme seděli a bylo to takové poloviční. Člověk se u toho chce i hýbat. Mně navíc metal hodně čistí hlavu. Před rokem a půl jsem se vrátila k oboru, který jsem původně vystudovala, a částečně se živím jako terapeutka pro děti a dospívající. Ve středu a čtvrtek mívám sezení až do sedmi večer, a když pak odjíždím, pustím si do sluchátek ten nejextrémnější metal, abych se odreagovala. A vždycky mám hroznou chuť vyrazit na koncert, vyřádit se a vybít tu energii. Myslím, že každý terapeut musí najít způsob, jak tohle dělat, tedy kromě pravidelných návštěv supervizora.

Jak často je míváš?

Jednou za měsíc, ale na začátku jsem chodila i dvakrát měsíčně, protože jsem si příběhy a problémy klientů nosila domů a nešlo mi odpoutat se. Zvlášť když jsem v poradně měla děti s pokusy o sebevraždu, musela jsem na ně hodně myslet i ve volném čase, dokonce se mi o tom zdálo. I v tomhle mi supervizor pomáhá. Probíráme konkrétní případy a já je najednou vidím z jiného úhlu, ale zároveň můžu mluvit i o svých pocitech.

Co tě přimělo vrátit se k původní profesi? Když jsi psychologii vystudovala, praxi jsi vykonávala poměrně krátce…

Ano, hned po škole jsem pracovala v Pedagogicko-psychologické poradně v Bruntále a pak i v Brně, ale bylo to hodně zaměřené na diagnostiku. A to mě jednak, upřímně řečeno, nebavilo, jednak mi to nepřipadalo pokaždé správné. Přišlo dejme tomu šestileté dítě z romské rodiny a já měla na základě jednoho testu vyhodnotit, jestli půjde na běžnou základku, nebo do zvláštní školy. Jenže ten test nepočítá s tím, že některé děti doma nemají příležitost malovat, vybarvovat si nebo třeba hrát pexeso, takže si pak s některými úkoly zkrátka nevědí rady. A kvůli tomu jsou diskvalifikované, přitom to nevypovídá o jejich inteligenci. Když jsem šéfovi namítala, že bych s tím dítětem potřebovala strávit víc času, povídat si s ním, řekl mi, že na to není čas. A mně přišlo vůči těm dětem nefér, že bych měla během jediné hodiny rozhodnout o jejich dalším osudu. Proto jsem to pak už nechtěla dělat. Ale myslím, že tohle už se změnilo.

Co jsi dělala pak?

V té době jsem žila v Brně a náhodou jsem narazila na inzerát Centra dopravního výzkumu – hledali výzkumné pracovníky, psychology. Tam jsem pak působila čtyři nebo pět let a bylo to strašně zajímavé. Měla jsem zajímavé kolegy, i studie, které jsme dělali, byly zajímavé, týkaly se hlavně psychologie řidičů. Jelikož jsem pracovala i na mezinárodních projektech, hodně jsem cestovala. Pak mě vítr zavál do reklamní agentury, to už bylo v Praze, a po patnácti letech v reklamě jsem potkala známou, která je šéfkou terapeutického centra Calmea, a ta mi nabídla místo psycholožky. Nejdřív jsem odmítla, kvůli té dlouhé pauze, ale leželo mi to v hlavě. Tím spíš že jsem všude četla, jaký je nedostatek psychologů, hlavně právě pro děti a mládež. A tak jsem to zkusila. První dva měsíce jsem se bála, že u toho nevydržím, z některých příběhů mi bylo opravdu těžko. Ale je to čím dál lepší, a hlavně mám ze zpětné vazby klientů pocit, že to asi fakt pomáhá. Samozřejmě neumíme zázraky, ale každá malá změna k lepšímu je ohromně důležitá a může znamenat obrovský krok.

S jakými problémy za tebou děti a dospívající nejčastěji chodí?

Hodně se teď setkávám se sociálními fóbiemi. Nejsou schopni jít si nakoupit nebo objednat jídlo v restauraci. Jedna dívka mi vyprávěla, že když v mekáči nefungovala tabule, na kterou si naťukáš objednávku, radši šla pryč. Nedokázala přijít k pultu a říct – Dobrý den, já bych chtěla Big Mac menu. Velmi časté je bohužel i sebepoškozování, už kolem třinácti čtrnácti let. Někteří experti dokonce tvrdí, že je to mezi dětmi trend. Má to určité vysvětlení – ty děti, vesměs holky, často konstatují, že je to pro ně úleva od emocí. A je tu ještě jedna okolnost – my jsme v pubertě mnohem víc chlastali. Sama si pamatuju, jak jsme se s kámoškou těšily, až bude víkend, my si někde seženeme lahev vína a ožereme se. A co si budeme povídat, dodnes si vyprávíme zážitky z puberty, jak jsme odjeli někam na chatu a tam se opili a blbli. A dnešní dospívající podle dat méně pijí. Na jedné straně je to skvělé. Ale zároveň si myslím, že možná potřebují nějaký ventil, který jim přinese úlevu, že potřebují dělat bláznivé věci, jež by se vlastně dělat neměly. Místo aby spolu šli popíjet do parku, jsou každý doma na mobilu… a jsou psychicky v háji.

Protože jim chybí způsob, jak ventilovat úzkosti i přetlak?

Přesně tak. Netvrdím, že alkohol je zdravý ventil, ale je možné, že každý potřebujeme nějaký způsob, jak upustit páru. Ať už je to sport, alkohol, nebo chození na koncerty – cokoli. Dnešní teenageři to v tomhle ohledu mají fakt těžké. Takže i když na volné noze dělám i další věci, různě píšu a občas vezmu i kšeft z reklamy, práce terapeutky má z toho, co jsem kdy dělala, asi největší smysl.

Vnímáš zvýšenou potřebu terapií pro teenagery ještě jako následky pandemie?

U těch, kteří prožili pandemii v lockdownech, ano. Těm hrozně chyběly sociální kontakty. Navíc se mnohdy ukázalo, že rodina není tak fungující, jak to do té doby vypadalo. Co si budeme povídat, mnoho rodin funguje tak, že se vidí jen večer, na chvíli. Když pak byli všichni spolu, tak někde to bylo dobré, sblížili se a posílili vztahy, ale u některých vypluly na povrch vážné problémy, dysfunkce. A ty děti to těžce nesly. Některé rodiny se i rozpadly. Navíc každý dospívající nejvíc ze všeho potřebuje vrstevníky – a to, že si s někým píšu, bohužel není plnohodnotný kontakt. Je to určitě lepší než nic, zase nemá cenu říkat, že mobily jsou zlo. Nemusí být. Jde jen o míru, jako u všeho. Mám teď v poradně holku, která tráví na mobilu až sedmnáct hodin denně, tedy ve volných dnech. Když nespí, je víceméně pořád on-line. A to už je špatně, s tím už se musí něco dělat. Zákazy nemají smysl, spíš domluvit určitá pravidla, a hlavně jiné aktivity. Varovný signál je i to, pokud dítě přestává mít zájem o vztahy tam venku. I s tím se setkávám. A samozřejmě s počínajícími poruchami příjmu potravy. Sebevražedné děti posíláme k psychiatrovi, část dětí je zamedikovaná, aby se předešlo nejhoršímu. Menší děti jsou zase mnohdy strašně křehké, a hodně to způsobují rodiče. Mají tendenci až příliš děti chránit. Přijde nešťastná maminka, a že její holčička – desetiletá! – odmítá jet na školu v přírodě. Ptám se, jak rodina funguje, a dojdeme k tomu, že ta dívka ještě nikdy nespala mimo domov. Ani u babičky. Maminka vám řekne – Já jsem se jí ptala, a ona říkala, že nechce. A já na to – Tak se neptejte, ale oznamte jí to! Rodiče si neuvědomují, že hyperprotektivním přístupem dětem paradoxně ubližují. To dítě si pak totiž nevěří, že by něco zvládlo bez rodičů. A tak rodiče podporuju v tom, aby děti vedli k větší odolnosti, samostatnosti, odvaze. K vědomí, že se s lecčím dokážou vypořádat samy, včetně běžných problémů ve škole. Aby si zkusily, jaké to je, postavit se samy za sebe, říct – Tohle se mi nelíbí, tohle nedělej.

Není to někdy odraz úzkosti dospělého?

Je to tak. Často zjišťuju, že ty maminky jsou samy úzkostné. Říkají – Já se vlastně odjakživa bojím. Bála jsem se už jako dítě, a teď mám hrozný strach, že dceři na té škole v přírodě nebude dobře, něco se stane, dostane se do obtížné situace… Ale stejně ji jednou bude muset pustit do světa! I tady většinou pomáhají postupné kroky. Nejdřív jedna noc u babičky, pak víkend – a pak i ta škola v přírodě. Ono je pro dítě také dobře, když musí občas něco překonat. Panuje tu kult šťastného, veselého dítěte, které musí být neustále v pohodě a radostné. Ale k životu přece patří i „špatné“ emoce! I lítost, smutek, naštvání. Rodiče dětem příliš zametají cestičku a nenechají je tím projít. Třeba takový stesk na táboře je úplně normální emoce, myslím, že většině dětí se večer stýská po rodině.

Sama máš patnáctiletého syna, tak se do dětí v poradně jistě dokážeš dobře vcítit. Mimochodem – abychom se obloukem vrátily k literatuře –, jak je na tom Toník se čtením?

V poslední době začal znova číst, mám z toho radost. Když byl malý, hodně jsem mu četla já, byl to náš rituál a on často žadonil – ještě jednu stránku, a ještě… Na prvním stupni docela četl i sám, ale na druhém skoro ne. I když jsem nad tím tehdy hořekovala, stejně si myslím, že to dítěti nemůžeš nařídit, respektive můžeš, ale čtenáře z něj příkazy neuděláš. I k tomuhle musí fakt dospět samo. Tím víc mě těší, že si Toník knížky znovu oblíbil. Na dovolené dokonce přečetl mého Démona, a představ si, dal mi 85 procent! Stejné skóre obdržel román Kdo chytá v žitě, takže se můžu srovnávat s těmi nejlepšími.

Jsi dost aktivní na Facebooku a letos jsi na své stránce několikrát sdílela úryvky ze svých deníků z teenagerských let…

Ano, a je možné, že různé moje postřehy z té doby, i o okolí, asi do určité míry, možná i nevědomě, inspirovaly právě Démona. Ráda se k těm deníkům vracím. Objevila jsem je během lockdownu – když jsem chytila covid a nevycházela jsem ven, pustila jsem se do uklízení v zásuvkách a tam jsem objevila ty sešity. Psala jsem si je od čtrnácti až skoro do sedmnácti. Některé se ztratily během mých četných stěhování, ale pět sešitů mi zůstalo. Když jsem své zápisky četla po tolika letech, střídavě jsem se smála a brečela jsem. Bylo to hodně silné. Vzpomněla jsem si na některé konkrétní dny, kdy jsem to psala, a dojala jsem se sama nad sebou. A přitom přesně tohle nemám v knihách druhých ráda! Jestli se v něčem cenzuruju, tak právě u falešného patosu a sebedojímání.

Připadá ti to kýčovité, jako tlačení emocí „na sílu“?

Ano. Emoce mi vůbec nevadí, právě naopak, ale potřebuju, aby byly uvěřitelné. Nemám ráda, když se tlačí na pilu, a speciálně v tomhle ohledu.

Na Facebooku máš také stránku Iva k smíchu, kde publikuješ své kreslené vtipy, a i ve tvých ostatních příspěvcích je často prvek humoru. Připadá mi, že je to pro tebe signifikantní, vnímáš to také tak?

Asi jo. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, proč mám takový sklon dělat si srandu – sama ze sebe i z lidí kolem. Na střední škole jsem byla na intru, a když jsme se sešli u někoho na pokoji, bavilo mě napodobovat učitele nebo vychovatele a všichni vždycky lehli smíchy. To mě asi povzbudilo. Ale třídní šašek jsem rozhodně nebyla. Psycholog by možná řekl, že je to můj obranný mechanismus, můj způsob, jak se s některými věcmi vyrovnávám. A že humor je docela účinný nástroj, jak si poradit s tím, když člověka něco trápí. Navíc je fakt, že těžké nebo i smutné, tragické události mají někdy překvapivě blízko ke grotesce a já tuhle tragikomickou stránku života asi vnímám hodně silně. Teď jsem si vybavila fejeton Haliny Pawlowské z doby, kdy jí zemřel manžel. Byl to dojemný text o tom, že jí odešla životní láska a parťák. A pak popisovala, jak s dcerou omylem objednaly rakev, do které se nevešel. A jak tak zkoumaly, jestli by mu mohly nějak skrčit nohy, najednou dostaly záchvat smíchu. A že to bylo nesmírně osvobozující. Tohle se mi zarylo do paměti. Že v těch nejsmutnějších chvílích může být humor strašně úlevný a osvobozující. Možná se tím vracím k ventilu, o kterém jsme mluvily před chvílí. Asi si zkrátka v životě mnohdy potřebujeme nějak ulevit. Někdo se jde opít, někdo uběhne deset kilometrů – a někdo řekne vtip.

Komici jsou prý často ve skutečnosti smutní lidé. Býváš vtipná i doma, „mezi svými“?

U nás doma je humor docela účinný nástroj, s manželem a synem bychom jinak asi neuměli společně fungovat. Můj manžel je totiž zvláštní bytost – přese všechny své báječné schopnosti, talenty a charakter má bohužel i tu dispozici, že je bordelář. Extrémní. To se nedá ani popsat! Já uklidím, on přijde domů – a během půlhodiny je byt k nepoznání. Všude je něco vytahaného. Proto se ráno vždycky snažím vypadnout dřív než on, je to pro všechny lepší. Dnes třeba Hadj hledal brýle, po celém bytě. A já je pak našla – v umyvadle! Asi si myl obličej a nechal je tam. Tak jsem mu je vyfotila a pak jsme se nad tou fotkou oba smáli. Jelikož už vím, že ho nezměním, řekla jsem si, že po něm ty věci holt budu uklízet a budu se smát.

To je velmi moudré. A napadá mě – nedostala ses k psaní románů přes podobné historky a přes ty zmíněné deníky?

Myslím, že ano. Zlomová pro mě totiž byla knížka Tajný deník Adriana Molea. Dostala jsem ji od tety, když mi bylo čtrnáct, a byla jsem nadšená. Měla jsem pocit, že ten člověk mi mluví z duše, ač to byl kluk a já holka. V některých situacích to nicméně bylo přesné, ačkoli on byl v jiné situaci, žil v Anglii, a také byl hodně kritický k tamnímu dění – u moci byla tehdy Thatcherová. Takže to současně byla i sociální sonda do určité vrstvy. A mě to silně inspirovalo k psaní deníků. A také jsem psala básničky.

Už poezii nepíšeš?

Nepíšu. A vlastně nevím proč, poezii mám totiž hodně ráda. Ale nějak mě teď víc přitahuje próza. Naši by ale dosvědčili, že když jsem se naučila číst a psát, všude jsem si tahala sešity. Psala jsem si do nich příběhy o konících – holčičky bývají posedlé koníky, a to byl i můj případ.

Měla jsi někdy delší pauzu, kdy jsi vůbec nepsala?

Možná na výšce. Pořád jsem měla co dělat do školy, do toho první lásky, takže na psaní mi už nezbýval čas. Ale ba ne, i v té době jsem si občas do šuplíku napsala nějakou povídku nebo pár postřehů.

Máš nějaký autorský sen?

Hrozně moc obdivuju autory detektivek a přiznávám, že moje obrovská meta je napsat plnokrevnou detektivku. Ale ještě si na to netroufám.

Přitom už máš nakročeno – Démon ze sídliště i Havířovina přece mají téměř detektivní zápletku! V posledních letech tenhle prvek expanduje i do románů, které bychom za detektivní asi neoznačili, že?

Také bych řekla. I Anička Beata Háblová měla ve Směně prvek tajemství a pátrání, a nejen ona. A třeba Nalezení a Mizení Jiřího Březiny, to už je stoprocentní detektivní žánr, a není to k zahození. Mám detektivky moc ráda, jak číst je, tak se na ně dívat. Baví mě seriály na Netflixu s detektivní zápletkou, mám ráda to napětí, tajemství. Možná i proto jsem v Havířovině hodně pracovala s odhalováním tajemství, i když jinak než v klasické detektivce. Vlastně ani nevím, jestli bych měla na to, napsat dobrou detektivku. Na té je totiž nejlepší, že celou dobu udržuješ čtenáře v napětí, a pak je to úplně jinak, než si kdokoli myslel. Nesmí to být předvídatelné, a zároveň to musí být čtivé a všechno musí působit přirozeně. Přitahuje mě i to, že se v detektivce dá hodně zajímavě pracovat s psychologií. Opravdu bych si tenhle žánr chtěla vyzkoušet, ale vím, že by to obnášelo větší přípravu, a určitě bych si musela předem nakreslit, co se jak vyvine. A já jsem spíš intuitivní autorka, jak s jistou dávkou nadsázky občas říkám – ani u Démona, ani u Havířoviny jsem předem nevěděla přesně, jak bude děj pokračovat. Zvlášť v případě Havířoviny jsem měla v hlavě jen hrubé obrysy a překvapovala jsem samu sebe s každou napsanou stránkou. Tohle by u detektivky asi moc nefungovalo. Ledaže by byla fakt hodně experimentální. Nicméně oslovil mě Český rozhlas s nabídkou, abych pro ně napsala rozhlasovou hru – a chtějí něco napínavého, protože se jim na Havířovině líbila právě ta jemná detektivní zápletka. Už mám schválený námět – mladé mamince přijde do schránky kniha, ona si ji přečte a zjistí, že je o jejím životě. A teď pátrá po tom, kdo ten příběh asi napsal…