Vstupujeme v těchto dnech do období českého fašismu. Neabstraktního násilí, uskutečňovaného reálnými lidmi. K těmto myšlenkám mě přivedl záměr psát dnes, bez zadání. A tady se teď odmlčím.

Chceme-li být tedy šťastní, musíme umět přebývat nešťastní v civilizaci. Musíme umět uznat, že potřebujeme být disciplinovaní a cítit svou disciplínu jako formu demokratického štěstí v neštěstí. Chceme-li žít šťastně, bude to nutně šťastně nešťastný život se zlem a dobrem, protože druhou variantou je život osvobozený, život zbavený zábran, život autokratické zvůle a násilí.

Až umře duch demokracie, čeká nás brutalita a strach. Nebudeme to mít snazší. Budeme to mít všichni mnohem horší. Je lepší to mít trochu horší teď než v budoucnu velice, velice špatné.

Dvojromán Byt čtu jako neromantický intimně politický text, ve kterém spíše než Daniel proti Zuzaně bojují oba proti výkladu světa, do kterého se nevejdou. Palindrom je pevné pravidlo, struktura, kterou si spolu vymysleli. Struktura, od které se dá aspoň ve dvou odrazit. Vztek na něj, na svět. Vztek a zuřivost.

Přesně v tomto bodě jako by se ale otevírala oblast myšlení plná závrati. Kam vstupuje politický teoretik, vyznává-li apolitické prostory smyslu a štěstí? Přece to nemůže skončit další dichotomií, politika–nepolitika?

Dostát znamená se proměnit. Musíme se proměnit. Jinak nás to promění samo a taková proměna se nám fakt nebude líbit. S událostmi takových rozměrů, jako je nedaleká válka ve vysoce propojeném světě, znamená si připustit riziko smrti uvnitř našeho světa.

Jak tedy celou věc shrnout? Mohli bychom říct, že moc demokracie spočívá v rezistenci vůči násilí plus ve sdíleném štěstí. Propojení trojice rovnosti, svobody a sounáležitosti má schopnost odolat různým formám brutální vnější nebo sofistikované hybridní agresi víc než jakákoli jiná síla.

Francouzský fenomenolog Paul Ricoeur v tomto smyslu rozlišuje hermeneutiku podezření a hermeneutiku důvěry. Hermeneutiku podezření spojuje s postoji Marxe, Freuda a Nietzscheho, kteří svým myšlením odkrývají za veškerou zkušeností utajené síly třídních zájmů, libida nebo vůle ovládat druhé.

Nemožnost svět od sebe oddělit, emancipovat se a očistit, není však pobídkou k rezignaci. I rezignace je snahou o sebeočistu. A to Kristofová neudělá. Kristofová místo toho pozoruje, jak věci jsou. Snáší sebe samu uvnitř světa díky pozorování. Její postavy zažívají šoky. Šoky natolik silné, že lidé nejsou ani schopni rozhořčení.

Počátek a konec psaní, zdá se, nespočívá v pravdivosti, autenticitě, vlastním pronikavém pohledu na realitu, ale v rekonstrukci podmínek možnosti našeho života. Uvidí nás člověk, který nám svým vstřícným pohledem vytvoří prostor pro život. V okamžiku mezi minulostí a budoucností nás uvidí – a my obživneme. Pokud již psaním nemůžeme aktivovat tento pohled, vyjdou všechny naše texty nastejno.

Sdílený život a sdělovaná zkušenost jsou přesně ty aspekty demokracie, ke kterým se opravdu musíme odvážit. Není to tak snadný úkol, protože sdílení sebou samozřejmě nese nebezpečí spojené s mocí a závislostí na druhém. Paradoxem je, že ze strachu, abychom nebyli na někom závislí, se stáváme závislí na manipulacích těch, kteří náš strach využívají. Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme.

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)