Sdílený život a sdělovaná zkušenost jsou přesně ty aspekty demokracie, ke kterým se opravdu musíme odvážit. Není to tak snadný úkol, protože sdílení sebou samozřejmě nese nebezpečí spojené s mocí a závislostí na druhém. Paradoxem je, že ze strachu, abychom nebyli na někom závislí, se stáváme závislí na manipulacích těch, kteří náš strach využívají. Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme.

V Gospodinově románu se však Evropané nespojí v globální veřejnost a nezačnou vynalézat nepředstavitelnou budoucnost. Volí rozklad na národní státy a hromadný návrat do minulosti. Pomocí referend v jednotlivých zemích si demokraticky zvolí, kam utéct. Scénování minulosti funguje, nostalgie hladí, mohou znovu poslouchat walkmany, jezdit v embéčkách, jíst na stojáka v nádražním bufíku, nedělat nic než věrně opakovat a tak postupovat vpřed.

Chceme-li myslet otevřeně, nejde tedy o to, vrátit se pokorně zpět. Jde o to, vrátit se dopředu. Není pravda, že skončilo období experimentu, odvahy, otevřenosti. Možná ale musí vypadat jinak. Potřebujeme najít vnitřní meze našeho současného myšlení a ty překonat.

Být pozorný k tomu, co nám nezapadá do připraveného světa, odmítnout apatii vůči strádání těch lidských a nelidských živých bytostí, díky kterým žijeme naše pohodlíčko, třídit, diskutovat a rozvažovat je náročnější než praktikovat grandiózní netečnost. Ale je v tom naděje.

Krajní past myšlení, které si zakládá na principu negativity, spočívá v absolutizaci negativity samotné, v její separaci. Zakládá to kulturu nesouhlasu jako největší jistoty, záruky správnosti.

Poznatek všech, kdo se této minoritní zkušenosti extrémní intenzity v roli svědků a přátel vystavili, aniž by si předem vytvořili neproniknutelné hradby obrany, je, že stačí neutéct. Nést to, co člověk od pozůstalých dostane k nesení.

Naše kulturní války mají však opačný efekt. Z pozoruhodné schopnosti kouzlit v běžném životě udělají nárok, a co víc, nárok na měřitelný výkon. Kouzlo se stává příkazem, soutěžním zadáním, a kdo si postěžuje, že věci nezvládá, otravuje nás terorem empatie. Aby toto bezhraniční siláctví druhá strana kulturní války zastavila, zdůrazní primát traumatu.

Aby se člověk mohl vrátit sestrojen znovu, naplněný, obklopený obrazy možného, nezbytně musí za prahem zůstat dlouho v tichu. Zůstat v tichu a najít jednoho člověka, který neodejde.

Přesně doprostřed této situace znějí slova Alexeje Navalného, která před pár lety vyslovil pro případ, že by byl ruským režimem zavražděn: „K vítězství zla úplně vystačí nečinnost dobrých lidí.“

Filozofická fakulta není obrazem své společnosti, ale jejím předobrazem. Uskutečňuje ve svých každodenních krocích, spolupráci, a umím si představit, že i v celkem vážných sporech, něco svébytného a suverénního, k čemu se bude moci česká společnost dlouho odkazovat.

V textu Libora Staňka se nachází jedna myšlenka, která evokuje, že důraz na empatii možná mohl mít nějaký důvod: „Nejde o to do literárněkritického úzu navrátit narcistní egomaniaky, jejichž jediným úkolem je text instinktivně rozcupovat.“

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)