Začít bez zadání. Nedat si zadání. Chvíli se nezaměřit. Sledovat, kam se to zaměří. Nebo jak to bude přeskakovat. Sledovat to a chytat, chytat se silných momentů. Žádné automatické psaní. Psaní disciplinované, bez zadání. Lze být bez zadání dobře disciplinovaná?

Přesouvám se mezi rumunskými městy, mezi úrovněmi komunikace, mezi sociálními skupinami s různými životními postoji, někdy během deseti minut uprostřed neznáma zahučím do nejosobnějšího rozhovoru, jaký si snad mohu představit, a potom to zase smažím rychlostí větru dál, dál skládám deku z kousků, zoomuju nahoru, zoomuju dolů, Čechy jsou v mnohém stejné jako tato země, tato země je jako všechny země.

Je to brilantní sociální vědec, prošel institucemi nejlepších jmen, o kterých se mnohým z nás ani nesnilo, a i tak mu vždycky kdekoli hrozí nějaký sociální zášlap. Queer situace obrany a útoku zároveň, obrany útokem, inteligentní odmaskovaný postoj analyzující ty, co analyzují s maskou. Svým jednáním se zároveň zachraňuje a zároveň odpírá světu. Zažít sám sebe jako token, dokonce trojitý  – queer, Eastern Europe, early career schoolar; finanční kanál – ovšem kanál, kterým neteče nic pro něj, ale pro západní instituci. Mít milence, ale tak nějak navzdory. Preventivně podezírat všechny, kteří věří v nějaké dohody mezi lidmi.

Myslel jsem si, že si tady odpracuju povinnost, ale to jsem netušil, že s tebou bude takováhle sranda.

Z jeho pozice se nedá dohodnout. Nikdy se mu nepovedlo se společností dohodnout. Společnost odmítla dohodu, nanejvýš jde mít tedy srandu, aspoň s někým.

Všechny pojmy avantgardy byznys využije pro generování kapitálu,

říká avantgardní divadelník, který staví hráze, odhaluje kapitálovou perverzi, karikuje, precizně analyzuje a odmítá propagandu pokroku. Cyklus vynalézání nových pojmů, které byznys nasdílí, zkonzumuje, zobchoduje, zdevalvuje a zapomene, je cyklus tak všeobecně známý, že můžeme jen těžko tušit, v jaké části se zrovna ocitáme. Je eco ještě eco? Nebo už ego? Znamená eco vůbec něco? Co pro nás eco znamená? Divadelně sledovat proces, jak ego použije eco na projektovou dokumentaci a beton, jak se eco ohýbá, svírá a drolí, aby se ego nezměnilo, aby ti, kdo mají, dostali, a těm, kdo nemají, bylo odebráno i to, co mají.

Vrtule našeho letadla je fakt malá, křídlo nad ní taky, vnitrostátní let, kdysi jsem studovala matematické modelování v mechanice tekutin. Vytvářeli jsme mimo jiné modely pro řešení parciálně diferenciálních Navier-Stokesových rovnic na leteckých profilech. Jsem ráda, že za tenhle profil a vrtuli nenesu zodpovědnost zrovna já. Slečna vedle mě má kačeří rty leopardí kozačky lesklou kabeličku nehty do dáli tvář bez pohybu vrstvu materiálu místo kůže urgentní telefonáty navzdory opakovanému zákazu ohlašovaného ampliony. Těchto slečen je tady hodně, to je asi jediný výrazný rozdíl. Chodí a netváří se. Posunují se agresivně, komunikují roboticky. Jaká síla protlačila do této formy malý holky, co se narodily s hebkou kůží, hopsající náladou? Holky, co sbíraly nálepky s koťátkama, jezdily na kole, vyměňovaly si postavičky jednorožců. Kdo jim smažil jejich duše nad ohněm, kdo je dotýral, aby dovolily toto vykonat na své tváři?

Olga Bancic, rumunská židovka a komunistická bojovnice proti sociální nespravedlnosti a fašismu v předválečném Rumunsku a následně v rámci francouzského hnutí odporu za druhé světové války. V Rumunsku týraná, mučená, v Paříži odsouzená k smrti za boj proti nacistické brutalitě. Za účelem stětí hlavy sekerou musela být převezena do Stuttgartu, protože tento způsob výkonu trestu smrti nebyl ve Francii na ženě povolen. Při slavnostní řeči v Pantheonu na ni Emmanuel Macron zapomněl. Rumunská společnost o ní neví prakticky nic. Centrul Replika jí vytvořilo představení. Divadelní sochu. Slavnostní tělo paměť. Na každýho se zapomene, ale na některé lidi se společnost snaží zapomenout rychleji a usilovněji. Způsob, jakým se česká společnost vášnivě snažila nevzpomenout si na Plamínkovou, je podobně úctyhodný. Dívat se na hrdinku, na ženu odporu, je ještě o něco méně snesitelné než se dívat na odbojáře-muže.

Všichni budeme zapomenuti. I kdyby naše činy byly bezprecedentně odvážné a ve prospěch spravedlnosti, tací možná budou zapomenuti rychleji. Změní takové vědomí o našem rozplynutí způsob, jakým se v životě budeme rozhodovat? Pokud nezbude ani molekula paměti, stavby, písma, oděvu. Má smysl například teď něco formulovat pro sloupek, když se to zase jednou ztratí? Za mě to smysl má. Paradoxně. Paradoxně mi to dodává odvahu, nemusím brát tolik ohledy. Objem se hromadí teď, nikoli pro nekonečno. Teď se to děje. Čas a faktory smysluplnosti se neodvozují z věčnosti. Takže jak budu myslet odteď dál, až se postaví naše nová vláda?

Emil Cioran, Mircea Eliade, Eugène Ionesco. Intelektuálové, kteří masturbovali svůj obdiv k Führerovi, zatímco Olga držela pozice. Rozvíjeli jazyková cvičení na téma, koho nemá smysl šetřit. Byli to takoví dialektičtí kluci. Říkali, co nikdo nečekal. Až na to, že to shodou okolností neslo výtlak. Aby po válce umně zformulovali sadu dalších dialektických subverzí vlastní situace, kupodivu zase ve prospěch aktuální moci. Například tahle je dobrá: opovrhuji terorem konzistence člověka se sebou samým. Čili když borec využije svoji inteligenci ve prospěch násilí na jiných lidech a za pár let přeskočí na vlnu nové dominantní síly, tak důvodem je, milé děti, že na rozdíl od vás blbečků on to dělá proto, že je to odvážně nekonzistentní. A že zatímco vy se bojíte cynismu, on to nonkonformně unese.

Problém není v tom, jací ti lidi jsou, ale že svými slovy požírají a drtí jiné lidi, připravují půdu pro žraní, dívají se, ukojeni, na požírání. Říkají, že lidi jsou nevyzpytatelní a zlí, aby mohli být nevyzpytatelní a zlí sami. Dialektika je logika pánů, říká Michel Serres. Skóruješ za jakékoli situace. Když změníš postoj, je to chytrý neotřelý akt, vy idioti. Když zformuluješ nesmysl nebo lež, neměli jste mě, vy pitomci, poslouchat, nemyslel jsem to jako návod, ale jako provokaci. Když plácáš, je to dialektika, která se nebojí selhání, víte, vy maloměšťáci. Když ubližuješ, je to dialektika pána a raba, přičemž rab je stejně odpovědný jako pán. Nějak to vždycky dáš. Někdo za tebe vymyslí, co je potřeba reálně udělat. A taky to udělá. A taky si to odnese. Hlavní je bezpečí. Potřebuješ prostě absolutně bezpečný místo, odkud budeš moct vysílat zpravodajství pro lid o tom, že se nesmí bát života v nebezpečí.

Vstupujeme v těchto dnech do období českého fašismu. Neabstraktního násilí, uskutečňovaného reálnými lidmi. K těmto myšlenkám mě přivedl záměr psát dnes, bez zadání. A tady se teď odmlčím.