Přestože je výchozí situace hrdinky Evy více než neradostná (smrt blízkých, exekuce, odebrání dětí), setrvává Iva Hadj Moussa při ztvárnění jejího příběhu u své tendence k nadhledu a optimismu, grotesknosti a společenské satiře. Specifický je sklon k černému humoru a vytváření více či méně povedených bonmotů.

Antologie Jana Němce není, a navzdory titulu ani nechce být reprezentativním výborem – představuje jeden z možných průchodů nepříliš probádaným terénem (ojedinělým počinem je v tomto směru antologie české povídky 90. let, která vyšla v roce 1996 pod názvem Stopy blesku). Nelze pominout její pionýrské kvality a potenciál představit povídku mimo hranice v současnosti oblíbených tematických výborů.

Borkovcův vypravěč je pozorovatelem reflektovaně nedokonalým, nedůvěryhodným. Stále znovu ohledává svou schopnost odívat pozorované do slov, promýšlí vlastní psaní a současně nepopisuje pouze kvazi-skutečný svět, ale prolíná ho se svými vnitřními snovými krajinami, v nichž vážky požírají volavky, podivné ženy táhnou po zahradě rozsvícený stánek z celtoviny a kolem cest se válejí balíky mrtvých těl.

Při čtení mi opakovaně vyvstávala otázka „A dál…?“ Je nedořečenost a fragmentárnost v některých textech funkčním prvkem významové a kompoziční organizace, účelně provokujícím asociační hru se čtenářem? Pro mě tomu tak vždy nebylo, jakkoli budu další autorčiny prozaické či básnické knihy vyhlížet se zájmem a očekáváním.

Právě možnost emotivního znovuprožití a nového utváření minulosti určitého místa, přepsání paměťové stopy prostřednictvím příběhů, které „se takto mohly skutečně stát“, je v rámci současné vlny historizujících románů určující.

Román Sametový rozvod je napsán poměrně úsporným jazykem a je otázkou, do jaké míry souvisí jazyk a styl románu s pozicí autorky píšící v jiném než mateřském jazyce. Počítat samozřejmě musíme i s vlivem překladu z italštiny do češtiny, těžko říct, zda překlad zdůrazňuje některé stylistické neobratnosti autorky či k nim přispívá.