Při čtení mi opakovaně vyvstávala otázka „A dál…?“ Je nedořečenost a fragmentárnost v některých textech funkčním prvkem významové a kompoziční organizace, účelně provokujícím asociační hru se čtenářem? Pro mě tomu tak vždy nebylo, jakkoli budu další autorčiny prozaické či básnické knihy vyhlížet se zájmem a očekáváním.

Právě možnost emotivního znovuprožití a nového utváření minulosti určitého místa, přepsání paměťové stopy prostřednictvím příběhů, které „se takto mohly skutečně stát“, je v rámci současné vlny historizujících románů určující.

Román Sametový rozvod je napsán poměrně úsporným jazykem a je otázkou, do jaké míry souvisí jazyk a styl románu s pozicí autorky píšící v jiném než mateřském jazyce. Počítat samozřejmě musíme i s vlivem překladu z italštiny do češtiny, těžko říct, zda překlad zdůrazňuje některé stylistické neobratnosti autorky či k nim přispívá.