Vážení a milí, vážené a milé.

Dostává se vám do ruky poslední číslo tohoto roku, které nám (nebo přinejmenším mně) dalo docela zabrat, ačkoliv jsme s přípravou začali někdy zkraje září, nebo snad dříve. Napadlo nás, že by bylo milé a důstojné oslavit ještě tento rok výročím Jonathana Swifta (280 let od úmrtí), čímž jsme asociativně chtěli vzdát hold satirickému, jízlivému pohledu na svět skrze literaturu. Chtěli jsme oslovit významné akademiky či slavné esejisty, kteří by přispěli s prozíravými, snad i ironickým gestem obohacenými texty nad obecnou problematikou „tradice evropské satiry v literatuře“. Chtěli jsme – a také jsme tak učinili – oslovit do ankety desítky autorek a autorů, jejichž tvorba takovou perspektivu ať už imanentně, nebo nevědomě obsahuje. Co čert nechtěl: jako by samotné téma čísla vysmívalo se nám do tváře – řeklo si: „Tak tohle byste rádi? To víte že jo, kulový!“ – a vyplázlo na nás jazyk. Pravda, moc takový vzdor nekoreluje např. s blazeovanou třeskutostí Laurence Sterna či Georga Christopha Lichtenberga, nicméně vše dopadlo úplně jinak, než jak jsme to naplánovali. A ironicky teprve nyní vyplouvají na povrch tvůrčí náměty: přes armádu literárních agentů oslovit slovutného Michela Houellebecqa, zda by nám neposkytl aspoň glosičku; získat pro číslo veřejnou filosofku Terezu Matějčkovou, aby nám napsala vidoucí esej o tom, proč maskulinní cis-hetero-normativní plémě inklinuje ke kousavému tónu; přesvědčit hudebního publicistu Víta Klusáka, aby pro nás podal svědectví o humoru v hudbě Franka Zappy… Zkrátka: leccos se podařilo úplně jinak, než jak jsme chtěli.

Co tedy z předvánočního patchworku doporučit ke čtení a rozjímání? Inu, otvírací rozhovor s Martinem C. Putnou je věru osvěžující, přitom nepostrádá břit: když jsem se s panem profesorem sešel v kavárně, poprvé jsem pomyslel na kletbu, která nad číslem visí jako Damoklův meč – byl natolik rozrušený agresorem v tramvaji, až jsem měl dojem, že rozhovor budeme muset přeložit, nebo rovnou pro sichr zrušit. Naštěstí to dopadlo jinak. Mimo jiné si v něm můžeme přečíst, že „Je třeba humoru, u kterého se člověk směje a slzí a dělá se mu šoufl“ (s. 5). Ano, svým způsobem je přítomné číslo sourozencem čísla, jež jsme věnovali korektnosti (Tvar 5/2024) a značnou měrou i humoru jako takovému. Nicméně titulní rozhovor ukazuje, že na nás jako recipientech literatury spočívá velká zodpovědnost: nespokojit se s laciností, chtít po umělcích víc, než v čem si lebedí literární či obecně kulturní mainstream. Což je myslím kýžený point. Co ale číst dál a adventně si přitom hovět? Lze si pochutnat na ironických verších Roberta Wudyho, jehož básnický vypravěč hravě dí

vyměňovali jsme si oči,
jako když děti si vyměňují kuličky
s. 8

– textové pole je hřiště, panoptikum figurek, zvoucí k tázání po hranicích fikcionality. Otázku archaických forem v poezii oživuje překladatel a básník Ondřej Cikán, který si střihl i „předmluvu“ o smyslu časomíry (s. 14), a prozaik, dramatik, komiksový autor a kolážista S.d.Ch. poctil číslo kousavou povídkou o neutěšeném stavu literárněkulturního niveau, čímž se tematicky „sklene“ s titulním rozhovorem. Snad nám duch doby promine nízké procentuální zastoupení autorek ženského pohlaví, v tom opravdu nebyl dramaturgický záměr – to vskutku má v moci kletba čísla.

A protože se před koncem roku čteme naposledy, přeji za celou redakci našemu milému publiku vše dobré, ba lepší nejen o svátcích,

přeji bdělé čtení!