„Ahá, a patří to vůbec do Bible?“ A já říkám: Ano, právě proto patří. Ten Kazatel, který je plný skepse, plný nejistoty, plný antimetafyziky – nevíme, jak je to s člověkem, nevíme, co bude po smrti, co po nás zůstane – a na závěr knihy Kazatel přesto zazní: A přesto. A přesto se snažit nebýt čurák.

V dešti jsme stáli jako dva stromy,
pozorovali, jak po nás stéká voda.

Ani jsme se nenadáli, stáli jsme v lese.

Charlie Chaplin má v jedné grotesce krásnou scénu. Na stole najde dopis, v němž mu jeho žena oznamuje, že ho navždy opouští. V tu chvíli se otočí ke kameře zády. Vidíme jen jeho drobnou a shrbenou postavu, jak se roztřese vzlykotem a zadržovaným pláčem. Najednou vám je ho hrozně líto. Po chvíli se opuštěný Charlie obrací tváří k divákům a vy vidíte, že to nebyl pláč, co ho roztřáslo. Má v rukou šejkr a mixuje si něco tvrdšího na zapití toho, že se zbavil té megery.

Svou ruku otevři
prsty napni
Otevři druhou
a ty duše zhasni
Rozevři prsty
propleť je dlaní

Brzo tě pohladí
dehet, maz a sraní

Tím nejsmutnějším na smutném osudu páně Janečkovu jeví se fakt, že ve svých písemných projevech projevuje snahu o zapojení jakéhosi humoru. Jenže humor v těsném objetí s nenávistí zkrátka nefunguje. A kdyby nakrásně fungoval, není to jistě prostředek, kterým bychom dnes mohli, podle slov pana prezidenta, „vyřešit naše palčivé problémy a čelit výzvám doby“.