Pokud jde o hlavního hrdinu, bude to archeoložka, protože dobrodružné příběhy s takovouto postavou mají největší rating, viz Indiana Jones. Průzkum psané prózy a literárních časopisů nadto dokládá, že v posledních třiceti letech v Česku frekventovanou kladnou literární postavou jsou rovněž ženy, jakož i tzv. disidenti, tedy lidé, které z nějakého důvodu režim pronásleduje. Navrhuju tedy, že tato archeoložka bude hned na začátku příběhu z práce z politických důvodů vyhozena, aby se tak mohla vydat na cestu za vyšším posláním.

Na začátku léta 2024 přinesl Motýl Wernischovi (k narozeninám!) hotový rukopis, svázaný v deskách. Wernisch do něj opět jen nakoukl, nedokázal text číst, byl z něj otrávený. Ovšem vydání bylo na spadnutí. Na obálce knihy chtěl mít Motýl fotografii sebe s Wernischem u piva v zahradní restauraci na Malvazinkách. Fotografie sugeruje společné dílo, to bylo pro Wernische nepřijatelné. Dupnul si. Ale příliš si nepomohl.

Nejsme zkrátka tak mimořádní, jak jsme si mysleli, pokud bychom parafrázovali slova Paca Calva, a to je také memento, které bychom si z knihy měli odnést.

Závěr monografie, kromě detailní „Personálne bibliografie“ a fotografií z básníkova archivu (jak jinak než v růžovém nádechu), tvoří vybrané ukázky z časopiseckých interview, z ohlasů přátel „Druhovia o Pánovi Ó“ (od nás od Radka Štěpánka) a autorsky komentované „Kalendárium“, neboť Jana Juhásová nepatří k stoupencům školy New Criticism.

Pro Gödela by se vlastně víc hodilo označení myslitel než vědec, každopádně byl inspirativní – mě například jeho myšlenky inspirovaly k vlastnímu postulátu o charakteru nekonečna: nekonečno není matematické ani fyzikální povahy, nekonečno je povahy tvůrčí a projevuje se jako potenciál na korelativní hranici.

Druhou desítku svazků odeonské Edice poezie uzavírá třetí sbírka Vojtěcha Vacka Vlnění zvěře (2024). Básnický jazyk, s kterým máme tu čest, jeví natolik vysokou míru nevyzpytatelnosti, že je prakticky nemožné najít v knize podruhé stejnou báseň. Stránky jsou vstupní tvorové, různě potutelné dveře, branky naolejované vtipnými oleji.

Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými.

Podíváme-li se ještě jednou na svět lidové víry obyvatel Berdu, najdeme řadu motivů, které potvrzují tento typ mechanismu, jímž se člověk vyrovnává s bolestí, ztrátou i nesmyslnou absurditou války. Je to společenství komunitní, kladoucí velký důraz na vazby, které překonávají hranice času a místa.

Cyklus Jak se líčit v nemoci má mnohem víc fazet, a mnohem víc strhujících – a odvažuji se tvrdit, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku.

Kniha jménem Lvov je kandidátem na čtení historicko-kritickou metodou: nejde v ní jen o to, co se tu píše, ale stejně naléhavě i o to, kdo a pro koho píše – a tedy i o to, co se tu nepíše. Cesta dějinami města v minulých zhruba 150 letech podle Klevemana je objevná a napínavá, stejně jako smutná a znechucující. S lehkým kritickým odstupem ji možná budeme číst s větším užitkem.

O tom, jestli byl bez zásad náš Jaroslav, nebo ti, které přiváděl k pomstě a nenávisti, je dobré uvažovat v konkrétních situacích a se znalostí lidí i okolností. Když nad Solouchovým románem znovu Haška pozoruji a poznávám, znovu se mi potvrzuje přesvědčení, že byl přese všechno čistý. Eticky. Což je nejdůležitější.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.

Problémem je právě ona žánrová pestrost, možná by autor příště mohl zkusit zkoumat pouze klasickou prózu, to by pak bylo relevantní. Můj zřetelný odstup od těchto pokusů vyplývá z obavy ze všech možných sociálních inženýrů. Cítím při četbě mezi řádky v různých textech, jak jsou připraveni zasáhnout, už jsou zase v plné polní. Nechtěl bych se toho dožít…