Kniha Chytání velkých ryb, kterou v roce 2006 publikoval malíř, režisér, scenárista, hudebník a milovník meditace David Lynch, je poměrně lehká, útlá, přitom těžko uchopitelná. Série krátkých, aforistických zamyšlení, glos, kóanů, vycházející nyní v nakladatelství dybbuk v českém překladu Jany Matějkové, inklinuje chvílemi k memoárům, jindy ke spontánním deníkovým zápiskům, self-help příručce nebo autorským explikacím. Některé z 84 kapitol jsou tvořeny pár odstavci, jiné jedinou větou. Dohromady tvoří mozaiku. Zdánlivě nesourodou, přesto konzistentní autorovým přístupem k umění jako aktivitě hluboce zakořeněné v lidském vědomí a podvědomí.

Titulní metafora knihy vystihuje Lynchovu tvůrčí filosofii:

Nápady jsou jako ryby. Vystačíte-li si s chytáním těch malých, můžete zůstat na mělčině. Za většími se ovšem musíte vydat do hlubších vod.

Cesta do lidského nitra ale podle Lynche nevede skrz chaos a utrpení, jak by někdo mohl usuzovat z jeho temných, násilných filmů jako Zběsilost v srdci, Lost Highway nebo Modrý samet, v nichž se tříští osobní identita, prostor i čas. Lynch odmítá archetyp trýzněného umělce, který ze sebe vydává to nejlepší leda pod tlakem. Je přesvědčen, že abychom dokázali umělecky ztvárnit utrpení, sami trpět nemusíme.

Tvořivost chápe Lynch jako výsledek rovnováhy mezi soustředěním a odevzdáním, disciplínou a otevřeností. Nejlepší nápady podle něj přicházejí, když je člověk bdělý a soustředěný, ne ve spěchu a stresu. Ty mysl naopak zakalují. Samotnému Lynchovi s nalezením takového stavu až do jeho smrti v lednu letošního roku pomáhala transcendentální meditace. Věnovat se jí začal v roce 1973, kdy poprvé navštívil meditační centrum v Los Angeles. Od té doby prý nevynechal jediný den. Dvacet minut ráno, dvacet odpoledne.

Lynch v knize popisuje meditaci jako přímou linku ke zdroji kreativity, pomáhající mu utišit vnější šum i vnitřní dialog a zpřístupnit alternativní způsoby vnímání. Teprve když se mysl zklidní jako vodní hladina po dešti, lze proniknout do neznámých hlubin, kde vědomí hraničí s nevědomím, a lovit tam „velké ryby“. Zřejmě nejčistším ztělesněním tohoto principu byla Mazací hlava, Lynchův režijní debut, o němž opakovaně tvrdil – a píše to i v knize –, že je jeho nejduchovnějším filmem. Ne námětem, ale procesem realizace. Nevznikal podle scénáře (ten měl jen 22 stránek), ale jako proud obrazů a zvuků, intuitivně skládaných za sebe.

Z podobného popudu, bez předem vytvořeného plánu, jako kdyby vznikaly i zápisky v Chytání velkých ryb. Záznam přicházejících podnětů. Jejich pořadí ale není naprosto nahodilé. Víceméně odpovídá chronologii Lynchova života, který do detailu zrekapitulovala biografie Místo snění, v češtině dostupná od roku 2020. Oproti ní zde Lynch nevytváří ucelený narativ. Vybírá jen zlomky. Všední i zásadní. Určité myšlenky přitom opakuje jako mantru.

Přestože meditace je především cestou k sobě samému, umělecké integritě a pravdivější tvorbě, Lynch napříč knihou zdůrazňuje kolektivní rozměr kreativity. Některé kapitoly jsou věnovány jeho přátelům a spolupracovníkům – hudebnímu skladateli Angelu Badalamentimu nebo herečce Lauře Dern –,
a jejich významnému podílu na výsledných filmech.

Při meditaci prohlubujete svůj soucit, porozumění pro ostatní a ochotu jim pomáhat,

píše Lynch na jiném místě. Meditace se podle Lynche může stát nástrojem nenásilné revoluce. Díky návratu k sobě dokážeme jasněji vidět i druhé a společně vytvářet mírumilovnější, citlivější realitu. Nejde o eskapismus, únik do vlastní hlavy, ale o propojující, aktivní postoj ke světu.

Při svém opěvování výhod meditace se ovšem Lynch vyhýbá morálním soudům a poučování. Nestaví se do pozice proroka, ale svědka, který se mnohaletou praxí naučil líp poslouchat a pozorovat. Píše laskavým, pokorným tónem. Jeho jazyk je střídmý, věcný, ne mystický. Důraz klade na smyslovou zkušenost víc než na intelekt. Podobně jako v jeho filmech to vede k inspirativním setkáním vznešeného s všednodenním, banálního s nevyslovitelným.

Také kompozice knihy – kratičké jasnozřivé kapitoly prokládané pauzami v podobě prázdných stránek – odpovídá pravidelnému rytmu meditačního procesu. Nádech. Výdech. Číst Chytání velkých ryb, nejlíp pomalu, trpělivě a opakovaně, znamená vstupovat do stejné krajiny, kterou se Lynch svým textem snaží zprostředkovat: do krajiny zpomalené pozornosti.

Evokativní, fragmentární styl, otevřenost, zdrženlivost a nedořečenost mohou být frustrující pro čtenáře toužící po hutnějším a systematičtějším výkladu či praktickém návodu na meditaci. Chytání velkých ryb ale není manuál ani memoár, esej nebo deník. Nezaznamenává životopisná fakta, nic horlivě neobhajuje a nevysvětluje. Je pouze vedlejším produktem přítomného života, mezi jehož řádky lze číst skromnou, v kontextu kultury upřednostňující rychlost, povrchnost a přehlcení ovšem radikální výzvu. Zpomal. Naslouchej. Ztiš mysl.