13/2025
Dalším výrazným hostem čísla je rovněž mladá básnířka Apolena Vybíralová. Bylo mi radostí se s ní seznámit a povídat si s ní. Vznikl tak rozhovor (s. 4–5), v němž myslím nelze přehlédnout, kromě jiného, autorčinu nevšední a sympatickou skromnost, která kontrastuje s oceněními, jichž se jí za její tvorbu dostalo.
Milé čtenářky, milí čtenáři,
Filip Černý, Kryštof Rajdl, Ladislav Charouz, Xerodoth Sigmius, Jiři Dynka, František Dryje, Diamant Popelka. Sedmero autorů, jejichž básně daly vzniknout „Malému letnímu almanachu poezie“ (s. 8–13). Pokusili jsme se almanachu vtisknout jistou subtilní dramaturgii – od velkého věkového rozpětí autorů přes kombinaci více i méně známých jmen po odlišné typy poetik. Pokud jde o věk, je mi zvláštním potěšením uvítat na stránkách Tvaru čtrnáctiletého (sic!) básníka Filipa Černého, který se kromě poezie věnuje – s plnou vážností a nasazením – také komponování klasické hudby. Měl jsem možnost si nedávno vyslechnout veřejné provedení dvou jeho delších skladeb, jež odehrál sám na klavír, a byl to nezapomenutelný zážitek. A ještě něco: pokud by snad někdo při pohledu na jména zúčastněných vznesl dotaz, proč není ve výběru ani jedna žena, pak odpovídám: ale je!
Dalším výrazným hostem čísla je rovněž mladá básnířka Apolena Vybíralová. Bylo mi radostí se s ní seznámit a povídat si s ní. Vznikl tak rozhovor (s. 4–5), v němž myslím nelze přehlédnout, kromě jiného, autorčinu nevšední a sympatickou skromnost, která kontrastuje s oceněními, jichž se jí za její tvorbu dostalo. Její básnické vidění je mi blízké, stejně jako její přemýšlení „o věcech“:
V poslední době hodně přemýšlím o vztahu reality a její percepce: do jaké míry je to, co se nám děje, skutečné, a do jaké míry je to projekce něčeho, co se odehrává v naší hlavě. To otevírá třeba i otázku, jak moc je naše osobní identita závislá na tom, co se nám zrovna děje, a jak ji neustále reinterpretujeme v závislosti na nových kontextech. Vždycky jde o to, jak se chceme vidět.
Rád bych vás také upozornil na povídky Petra Měrky (s. 16). Musím se přiznat, že pro tvorbu tohoto prozaika mám od první chvíle, kdy jsem se s ní setkal (před třinácti lety jako redaktor jeho knihy Hitler se na vás usmívá) zvláštní slabost, jakkoli chápu i kritické námitky vůči ní. Jenže odolejte subverzi, která se tak trochu po klímovsku, ale každopádně po svém vysmívá úplně všemu, nezná tabu ani hranice a místy je, nemůžu si pomoct, třeskutě vtipná…
A ujít si určitě nenechejte (do kontrapunktu k Měrkovu světu) ani skvělý esej Ivy Hadj Moussy „Vyhoření z empatie“ (str. 15):
Zatímco naši předkové věděli o trápení svého nejbližšího okolí, my víme o utrpení celé planety. Jedním přejetím prstu si můžeme zobrazit desítky lidských tragédií z různých kontinentů – v reálném čase, s fotkami, výzvami k pomoci, dramatickými titulky. Dřív nesla vesnická žena příběhy tří rodin. Dnes jich jedna citlivá duše nese stovky. Denně. A mozek, jakkoliv složitý, není na takový objem bolesti stavěný.
Milé čtenářky, milí čtenáři, před námi je léto a další Tvar vyjde až 4. září. Děkujeme vám za veškerou přízeň, velmi si jí vážíme. Rád bych se s vámi rozloučil čtyřverším v úvodu zmíněného mladinkého básníka Filipa Černého a popřál vám duhové léto:
– Dnes jdu stříhat nehty Bohu
Dnes jdu Bohu krátit čas
Vraní oka mění v duhu
Ačkoli nám drtí pas
To hlavní
-
Jeden z důvodů, proč jsem sbírku chtěla vydat v Bílém Vigvamu, je právě to, že si hodně zakládá i na vizuální stránce knížek. Čteme celým tělem, takže i to, jak knížka vypadá, hodně ovlivňuje, jak vnímáme její text.
-
Abychom si knihu mohli užít, musíme přistoupit na vícehlasost, která se tu podle „paví logiky“ proplétá. Dlouhé, výpravné, „filmové“ básně střídají drobná pozorování východního střihu (viz oddíl „Svlačec a slza“). Autor se zde nevyhýbá ani momentům bolesti a hrůzy.
-
Spisovatel Patrik Linhart, vždy jako z prvorepublikové
škatulky, koketník a humorista, měl neodolatelnou
balící techniku. Objednal griotku, sobě i dámě,
a sladkými polibky se k té které přilepil. -
Neboť touha je nakonec tím, co vede k plodnosti, a tedy tím, co tenhle básnický svět drží celý pohromadě.
-
Románu v tomto případě nejspíš uškodila autobiografická zkušenost. Výhoda znalosti prostředí mu totiž zásadně nepomohla, protože fakt, že se v klášteře hodně pracuje a ne vždy panují mezi ženami jednoduché vztahy, nebude pro čtenáře překvapivou novinkou.
-
Provokativní pohled na empatii má psycholog Paul Bloom z Yaleovy univerzity, který ve své knize Against Empathy: The Case for Rational Compassion tvrdí, že empatie – chápaná jako emocionální sdílení bolesti druhého – může být morálně zavádějící, nespravedlivá i neefektivní. Můžeme například soucítit více s dítětem, které známe z fotky, než s tisíci anonymních obětí hladu.
-
Na stole leží otázka, co vlastně běžně pokládáme za fikci a co za fakta a jestli knihy, které jsou nepřiznané autofikce, se tím v čtenářské recepci snadno proměnily ve fikce. V tomto ohledu by bylo zajímavé, kdyby se Fonioková dotkla i jiných českých knih, které jsme jako autofikci nebyli zvyklí číst, ale nyní bychom je takto číst mohli.
-
Psaním bych nechtěl být živ, ani kdyby sypalo. Psát moc je na palici a nemyslím, že mít za to moc by znamenalo psát míň nebo líp. Psaní je rituál, posedlost, která musí být posedlostí, obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti. Spisovatel nikdy nebude profese snů.
-
Předčítáme-li knihu, usnadňuje náš zvýšený hlas pochopení a intenzitu zábavy. Hrajeme si s textem a zjišťujeme, jak si autor hraje s námi. A jsme za tu hru rádi. Chceme ji hrát znovu a znovu.
-
Evokativní, fragmentární styl, otevřenost, zdrženlivost a nedořečenost mohou být frustrující pro čtenáře toužící po hutnějším a systematičtějším výkladu či praktickém návodu na meditaci.
-
Dvojromán Byt čtu jako neromantický intimně politický text, ve kterém spíše než Daniel proti Zuzaně bojují oba proti výkladu světa, do kterého se nevejdou. Palindrom je pevné pravidlo, struktura, kterou si spolu vymysleli. Struktura, od které se dá aspoň ve dvou odrazit. Vztek na něj, na svět. Vztek a zuřivost.
