Studujete v Brně, ale pocházíte z Jihlavy, že?

Pocházím z Luk nad Jihlavou, což je takový městys kousek za Jihlavou. Mám k němu hodně silný vztah, ale moc o něm neumím mluvit, a už vůbec ne psát. Oproti Brnu, které je pro mě prostorem setkávání a přijetí, pro mě Luka představují prostor samoty, v dobrém i špatném smyslu. 

Jaké umělecké, kulturní podněty vás v dětství formovaly?

Díky rodině jsem odmalinka vyrůstala v obklopení knih, hudby i výtvarného umění. Dětství mě hodně formovalo a poznamenalo v tom, že zatímco moji vrstevníci chodili ven, hráli spolu různé hry a dělali všechny takové ty věci, které děti normálně dělají, já jsem doma hrála na klavír, četla si a malovala. Mnohem víc než na svět dětský jsem se cítila napojená na svět dospělých.

Dítě-solitér.

Rozhodně. Tehdy jsem to asi interpretovala jako nějaké míjení, ale po přesunu do Brna jsem zjistila, že ten důvod je jen geografický.

Kdy a jak si vás našla poezie? Stál na počátku nějaký iniciační básník?

V první řadě pro mě poezie není jen o slovech, je to spíš způsob, jak se dívat na svět, a psaní je jen forma jeho zaznamenání. Zároveň je potřeba ho rozvíjet, vnímat a dávat mu průstup, kdykoli si o to říká. Já jsem v tomhle ohledu dlouho fungovala spíš jako taková houba, co nasává, a ždímat jsem si to dovolila až v posledních letech.

Dřív jsem se zajímala spíš o kinematografii, což se, myslím, dost promítá do toho, že je pro mě důležitá obraznost textů. Byl to vlastně také prostor mých prvních větších setkání s poezií. Pamatuju si třeba, že na básnířku Elizabeth Bishop jsem poprvé narazila díky romantické komedii s Cameron Diaz, když mi bylo asi dvanáct, prostřednictvím filmu Paterson Jima Jarmusche jsem si zase utvořila vztah k Williamu Carlosovi Williamsovi.

Spíš než o iniciačním básníkovi bych možná mluvila o jednotlivých iniciačních básních. Z těch bych zmínila určitě Having a Coke with You od Franka O’Hary nebo teď ale od Jáchyma Topola.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste dlouho psala špatné věci a že je potřeba psát špatně, aby se člověk naučil psát. Tomu rozumím, není každý Rimbaud a juvenilní období je nedílnou součástí básnické dráhy. Mou osobní zkušeností je, že neméně důležité než „psát špatně“ je také mít kvalitní mentory či rádce. Měla jste někoho takového?

Teď už mám, ale vzhledem k tomu, že jsem se do té doby na básnické scéně nepohybovala moc dlouho, o textech jsem se s nikým moc nebavila. Určitě ale byli lidi, kteří ovlivnili moje tvůrčí sebevědomí, aniž by to třeba nutně sami věděli. O tom se sice moc nemluví, ale v kontextu umění je sebevědomí hrozně důležité, někdy to bohužel dokonce působí, že je důležitější než talent.

Pro mě to byli konkrétně Radek Fridrich, Zbyněk Fišer a Alžběta Stančáková. Přestože mezi námi neprobíhaly rozhovory o textech ve smyslu nějakého mentoringu, bylo pro mě důležité vědět, že té poetice věří někdo, koho si vážím. Teď je to jednoznačně Vašek Maxmilián, který dělal knížce redakci a nemá rád, když se o něm mluví.

Z ocenění, kterých se vám dostalo, lze každopádně soudit, že „špatné psaní“ patří minulosti: získala jste Cenu Vladimíra Vokolka, stala jste se finalistkou Literární soutěže Františka Halase a za debut Vzteklina jste byla nominována na Cenu Magnesia Litera a na Cenu Jiřího Ortena. To pro čtyřiadvacetiletou autorku rozhodně není špatný výčet…

Já ale myslím, že do určité míry píšu špatně pořád, což není nějaká falešná skromnost. Člověk si časem osvojí schopnost rozeznat, kdy má text nějakou literární kvalitu, ale neznamená to, že všechno, co vyplodí, je nutně dobré. Ta nadprodukce je pro mě stěžejní – psát, psát, psát, i kdyby špatně. Dobrým to můžeme vždycky udělat potom, ale když nějaký nápad nebo pocit ztratíme, je pryč.

Pokud jde o ta ocenění, k literárním soutěžím a cenám mám dost ambivalentní vztah. Na jednu stranu fungují jako nakopnutí, které člověku může dodat potřebnou sebedůvěru. Dává to smysl i v kontextu popularizace mezi běžným čtenářstvem, a to zejména vzhledem k tomu, že podle statistik bychom museli přečíst snad jednu a půl sbírky denně, kdybychom se chtěli kompletně orientovat v básnické knižní produkci. Na stranu druhou si uvědomuju, jak moc je to subjektivní. Kdyby v kterékoli z těch porot sedělo jiných pět lidí, vyberou úplně jiné knížky. Navíc je potřebný mnohohlas, aby bylo všechno zastoupeno.

Jak těžké bylo pro vaši debutovou sbírku najít nakladatele? A když jste ho hledala, měla jste již hotový rukopis?

S nakladatelem jsem měla dost štěstí, což si uvědomuju, s Vasiliosem Chaleplisem a Honzou Dvořákem z Vigvamu jsme totiž kamarádi. O možnosti vydat sbírku jsme se párkrát nezávazně bavili, ale trvalo mi nějaký čas, než jsem se na to cítila připravená. Od doby, kdy jsme se domluvili, do podání grantu se ale podoba rukopisu hodně proměnila, protože tam byl třeba půlroční prostoj. Měla jsem prostor a čas vytvořit nějakou koncepci, takže někdy v tomhle bodě mi vykrystalizovaly i dva lyrické subjekty a uchopení sbírky jako dialogu mezi nimi.

Když jsem si zadal slovo „vzteklina“ do svého oblíbeného Slovníku spisovného jazyka českého, nabídl mi dva významy: „nakažlivá virová choroba, zvl. psů, vyznačující se zprav. zuřivostí“, ale také „vzteklý člověk“. Mě ten vztek napadal od první chvíle, co jsem vzal vaši knížku ruky: ne vztek nemocných psů, ale vztek člověka na člověka. Je pro vás vztek téma? Vedl vám takříkajíc při psaní ruku?

Vztek pro mě určitě téma je. Možná ještě o trochu víc než jiné emoce ho vnímám jako všepohlcující stav, který má schopnost dočasně zastínit všechno ostatní. V tomhle ohledu kniha ale nabízí víc interpretací toho, co může představovat, není to jasně definované.

V poslední době hodně přemýšlím o vztahu reality a její percepce: do jaké míry je to, co se nám děje, skutečné a do jaké míry je to projekce něčeho, co se odehrává v naší hlavě. To otevírá třeba i otázku, jak moc je naše osobní identita závislá na tom, co se nám zrovna děje, a jak ji neustále reinterpretujeme v závislosti na nových kontextech. Vždycky jde o to, jak se chceme vidět.

Sama ten vztek zpětně čtu hlavně jako impuls k osvobození, jako snahu oprostit se od vnímání sebe sama v nějaké roli vůči druhému člověku nebo vůči společnosti. Zároveň může být kritikou toho, jak moc omezujeme ostatní i sebe sama nějakou představou, kterou máme, a která zbytečně ohraničuje a nutí nás přemýšlet binárně. Oproti tomu možnost nedefinovat a nedělat hranici nabízí hrozně velkou svobodu.

„co je zlomené je zlomené / ale naštěstí jsem v šuplíku našel / ještě trochu lepidla“ – píšete v básni „oba víme co se říká“. Vzteklina je vystavena na půdorysu dvou básnických subjektů – mužského a ženského. Už jenom tento fakt činí sbírku nevšední. Zároveň je to „tradičně“ lyrická, místy až drásavá milostná poezie, která je uvozena lékařskou příjmovou zprávou, působící na první pohled velmi autenticky – člověk se musí dobře začíst, aby zjistil, že je to hra. A hra je myslím něco, co na čtenáře za veškerou tou emocionální vypjatostí pomrkává a nějak ji vyvažuje. Mýlím se?

Nemýlíte. Myslím, že je těžké psát o emocích, aniž by člověk sklouzl k nějakému patosu. Skrze hru a humor si ale můžeme vystavět schůdky, které pak dovolují vyšplhat o trochu výš a mít nadhled.

Pro mě byly v tomhle kontextu hodně osvobozující hlavně ty dvě perspektivy mluvčích. Ve chvíli, kdy jsem si utvořila nějaké postavy, kterým jsem ten příběh přisoudila, to paradoxně znamenalo větší svobodu vyjádřit se sama za sebe. Najednou zmizela bariéra myšlenek jako „jak to bude vypadat, jak budu působit“, která tam prostě je, ať vyhlásíme smrt autora, kolikrát chceme. Už jsem to neříkala za sebe, ale za někoho jiného. Všechny tyhle mechanismy sbírku odosobňují, ale zároveň mi poskytly mnohem větší prostor se otevřít.

Ve sbírce zmiňujete Jana Švankmajera. Máte blízký vztah k jeho dílu?

Upřímně nijak zvlášť. Ten odkaz na Švankmajera v knížce vychází z konkrétní události, a to z projekce jeho filmu Kunst-
kamera na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na tu tehdy čekala hrozně dlouhá fronta, třeba čtyřnásobek kapacity sálu. My jsme se tam s kamarádkou nějak dostaly, a než začal film, kameraman v úvodu poznamenal, že si před chvílí se Švankmajerem volal a líčil mu, kolik přišlo lidí. Ten mu prý řekl něco ve smyslu: „Počkej, až to začne. Do pěti minut se začnou zvedat.“ Ten film jsou vlastně dvě hodiny záběrů na sbírky jeho sošek a obrazů a k tomu hraje Vivaldi, jinak se tam nic neděje, takže po chvíli opravdu začalo hodně lidí odcházet. Nás z obou stran blokovaly babičky, takže jsme neměly na výběr, ale měla jsem u sebe blok, tak jsem si celou dobu zapisovala různé asociace a obrazy.

Ta finální báseň vznikla vyškrtáváním z asi osmi stran textu.

A k surrealismu jako takovému blízko máte?

Možná bych to zkonkrétnila – víc než k surrealismu mám blízko ke snům, a to hlavně jako ke zdroji inspirace. Se sny mám také spojeného Davida Lynche, který je pro mě stěžejní. Jeho filmy hodně transformovaly můj přístup k realitě a zbavily mě potřeby všechno dávat do slov. Když něco neumíme racionálně uchopit, neznamená to nutně, že tomu nerozumíme. Mnohdy možná naopak. V tom je mi surrealismus hodně blízký.

Vzteklina skrze fragmenty tematizuje vztah, jenž nemůže dojít svého naplnění: vzdor vší intimitě zeje mezi dvěma milenci propast. Nakolik pro vás bylo psaní sbírky autoterapií?

Autoterapií bych to asi nenazvala, ale rozhodně mi to pomohlo víc prozkoumat téma komunikace a mezilidských vztahů. Problematizovat, že obraz, který máme o druhém člověku, je vždycky jenom představa, ne skutečná osoba. Když se teď s odstupem na tu knížku dívám, myslím, že hodně reflektuje i to, co jsem už zmiňovala – že interpretačním přerámováním měníme to, co jsme považovali za skutečnost.

Například?

Například že když s někým jsme, tak nás štve, a když s ním nejsme, tak nám chybí. Je to pořád ten samý člověk, ale pokaždé si na něj přikládáme jiný konstrukt. Ve vztazích, nejen romantických, bude vždycky docházet k míjení, protože jde jenom o naše subjektivní perspektivy a ani jedna z nich není realita. Ani verbální komunikace se v tomhle ohledu neukazuje jako funkční, protože zkušenost a vnímání věcí nejsou úplně přenositelné. Ingmar Bergman v jednom rozhovoru říká, že jediná forma pravdy je ticho. Na to často myslím.

Sbírka je graficky a vizuálně doslova „vymazlená“: dvojbarevný tisk, parciální lak, kvalitní papír, ilustrace… V době, kdy nakladatelé na poezii zpravidla šetří, je to neobvyklé. Chtěla jste takhle velkoryse pojatou knihu vy, nebo s tím přišel nakladatel?

Jeden z důvodů, proč jsem sbírku chtěla vydat v Bílém Vigvamu, je právě to, že si hodně zakládá i na vizuální stránce knížek. Čteme celým tělem, takže i to, jak knížka vypadá, hodně ovlivňuje, jak vnímáme její text. Měla jsem o podobě Vztekliny hodně konkrétní představu, se kterou jsem za kluky z nakladatelství přišla, a i když to místy znamenalo nějaké komplikace, nakonec jsme se vždycky shodli.

Porota Magnesie litery vaši nominaci zdůvodnila mj. takto: „Sbírka Vzteklina představuje invenční polohu české milostné a konfesijní lyriky generace narozené okolo přelomu tisíciletí.“ Jaký je váš vztah k a angažované či aktivisticky laděné poezii, kterou svou tvorbou ztělesňují např. Olga Wawracz, Sufian Massalema či Iryna Zahladko? Je to dnes vlivný proud – mezi mladými autory řekl bych hraje prim.

Tomuhle tématu se teď věnuju v diplomové práci a spíš než jako proud vnímám citlivost ke společenskému dění jako rys, který se promítá napříč celým paradigmatem. Může mít samozřejmě různé podoby i tóny, od ironie po skepsi, od rezignace až po apel k revoltě. Myslím, že jeho přítomnost vychází z nějakého obecného zeitgeistu, protože kontext, ve kterém žijeme, je se společenským děním tak úzce provázaný, že už ho od něj není možné odpojit. A protože společnost – naše i globální – není ve stavu, který by umožňoval ji jakkoli chválit, má tahle reakce kritickou podobu.

Dá se to asi vnímat i v souvislosti s digitalizací, která činí všechny události mnohem bližšími. To, že vidíme denně na sítích drastické obrazy, se propisuje do našeho podvědomí, takže určitým způsobem se stav světa otiskuje i do tvorby, která není vyloženě společensky kritická. 

Jak se vám v Brně studuje? Cítíte se tam dobře?

Určitě, ale v kontextu tvorby přináší studium literatury i komplikace. Pozitivní je určitě to, že otevírá dveře do různých jiných světů, na druhou stranu to člověka nějakým způsobem omezuje, protože ho to nutí přemýšlet o literatuře v zavedených rámcích. Pak bývá těžké se od nich oprostit a zkusit přistoupit k tvorbě nějakým způsobem čistě nebo jinak.

Snažím se od sebe akademické já a tvůrčí já hodně oddělovat – třeba i tím, že psaní je pro mě pocitová věc a sama sebe v něm nekategorizuji.