Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
Kudy ve vašich očích vede hranice mezi mainstreamovou a uměleckou literaturou? A dá se vůbec taková hranice přesvědčivě vytyčit?
Milane, máš velké štěstí; jakožto literární běženec, který onu sice pomyslnou, leč i tak ostře hlídanou hranici ilegálně překračuje už více než třicet let, tě mohu zasvěceně informovat, že ji tvoří skalnaté břehy oceánu škatulkování, předsudků, povrchního rychločtení a intelektuálního snobství. I já u břehů Velké české umělecké literatury kdysi zakotvil a asi rok jsem dokonce pobýval i v samotném elitním vnitrozemí, ale později jsem byl dopaden a po zásluze deportován tam, tak patřím: do třetího světa mainstreamu. Nepřestávám nicméně věřit, že se do Velké české umělecké literatury ještě někdy na malou chvíli vrátím a alespoň se pozdravím třeba s Katkou Tučkovou, Radkou Třeštíkovou, nebo dokonce s Patrikem Hartlem (pokud zrovna nebude někde tančit).
Ještě před dvaceti lety by otázka stála jinak: literaturou by nejspíš automaticky byla míněna pouze ta, kterou teď potřebujete nazývat „uměleckou“, a zahrnovala by prózu i poezii; v rámci prózy bychom se pak snažili definovat mainstream, tedy hlavní proud. O jiné než „umělecké“ literatuře bychom se v literárním časopise asi nebavili, a pokud ano, věděli bychom my i čtenáři, že se pohybujeme kdesi na temné periferii. Co se za tu dobu stalo?
Hranice mezi literaturou a ne-literaturou, stejně jako různé hranice vnitřní, je jistě dobré definovat, nejen proto, aby se o nich mohla odborná veřejnost přít a spisovatelé je mohli narušovat. Jsou užitečné třeba k obecné orientaci, výchově, tříbení vkusu celé společnosti. Tyto hranice určuje kritika – ne jednotlivá recenze, jednotliví kritici či jeden časopis, kritikou myslím dostatečně masivní sumu systematické práce, přemýšlení a debat mnoha rozmanitých, vzdělaných a kriticky smýšlejících lidí ve veřejném prostoru. To je zázemí literatury.
V současné době literární kritika (právě v onom rozhodujícím objemu a systematičnosti) zlidověla a přesunula se z médií, v nichž za každý článek někdo ručí svým jménem, za výběr článků zodpovídá redakce a za práci celé redakce šéfredaktor, na emocionálně žvanivé platformy typu Databáze knih, kde se navíc všechny ty nahodilé, nadšené, chytré, pologramotné i bohorovně indolentní soudy průběžně převádějí na procenta. A čísla, ta už přece mají váhu, vždyť jsou přesná! Tak nám zlidovělo i povědomí o tom, co je literatura – tudíž se dnes beze studu bavíme převážně o různých modifikacích červené knihovny (lhostejno, zda pro ženy, muže, nebo jiné adresáty), tedy o literatuře z jistého pohledu omezené a banální. Oceňujeme ji Magnéziemi a mudrujeme, co z ní je mainstream a co už je moc umění, zatímco o komplikovanějších dílech s nejistým kasovním potenciálem se bez vynaložení nemalého úsilí často vůbec nedozvíme. Dokonce už ani odborná veřejnost se nenamáhá takové knihy vyhledávat, natož přemýšlet, které z nich jsou opravdu něčím převratné a které jsou jen ambiciózně pitomé.
Ano, mezi literaturou, o které se mluví (tedy asi tím vaším mainstreamem), a literaturou „ambiciózně ostatní“ (již se zdráhám jen tak bianco onálepkovat jako „uměleckou“) je zřetelný rozdíl. Nějak ho všichni cítíme, ale obecnými definicemi nic nezmůžeme, museli bychom brát jednu knihu po druhé, několikrát ji přečíst a promyslet a říkat si o ní nejen ano/ne, 60 %, ale také proč, a o některé se taky pohádat – čímž se opět dostáváme k literární kritice. Jenom mi není jasné, proč se zbytky profesionálních publicistů tak snaživě hrabou na smetišti a jeho okrajích a nepokoušejí se raději třídit práchnivinu od diamantů na území, kde jistý potenciál nevytvářet jen módní spotřební zboží je. Asi existuje takové společenské zadání, protože jak známo, lidi nemají moc rádi, když je něco přesahuje, spíš si raději přečtou něco dojemného o sobě. A kritika jim to nekazí, protože není.
Hranice jsou důležitá věc – a jakmile jsou vytyčeny, vždy vyvolají snahu je posouvat, překonávat, rozbíjet. Hranice v umění a umělecké kritice či teorii slouží však spíše jako pomůcka pro definování podobností, pro výčet odlišností, k pochopení uměleckých specifik. Občas si však někteří „kritici“ osobují právo rozhodovat o estetických hodnotách ideologickými nástroji a pak vytyčování hranic zneužívají pod rouškou překonávání již zastaralého, jako prostředek vylučování jiných, pro segregaci, separaci, odmítnutí, potlačení, zakázání… (je to marné, „kdo dvakrát zemřel, věčně bude živý, až vydají se přes zálivy, básníci zakázaní za živa“).
V literárním provozu fungují hranice mezi zábavním, formálně přístupnějším, ontologicky zjednodušujícím proudem literární produkce a produkcí umělecky exkluzivní literatury do značné míry propustné oběma směry. Autoři na obou stranách se vědomě či nevědomky inspirují u těch úspěšných za-hraničních, a tak se nakonec můžeme setkávat s intelektuálně náročnými díly v lidovějším hávu, a naopak mistři zábavních narativů (mistři proto, protože napsat dobrou zábavu je opravdu těžké) dokáží interiorizovat a aplikovat myšlenkové, konstrukční a estetizující postupy, užívané autory tzv. exkluzivní prózy. V poezii tento jev není častý, ale setkáváme se s ním rovněž: zpravidla juvenilie a sbírky stárnoucích básníků, vyškrabujících své deníčky a šuplíčky, nedosahují na hodnocení s pěti hvězdičkami, ale tváří se, že vycházejí vstříc širšímu publiku. Jisté však je, že ti všichni najdou svého čtenáře.
Z mého pohledu rozdělení na mainstreamovou a uměleckou literaturu nemá úplně logiku, protože předjímá, že mainstreamová literatura nemůže být umělecká a naopak. Pro hlubší odpověď by bylo správné nejprve definovat mainstream, jenže takových definic je spousta a jednotná kritéria jednoduše nenajdete. Rozhodně se ale na jeho určení podílí spousta faktorů, například estetická kvalita textu, společenský přesah, přijetí čtenářem nebo obchodní hledisko. Nic z toho přece ale nevylučuje, že může jít o uměleckou literaturu. Debatu o mainstreamu a umělecké literatuře provází pro mě zajímavý jev: někteří lidé potřebují vytyčit velmi ostrou hranici mezi uměleckou literaturou a mainstreamem a dát jednoznačně najevo, na které straně barikády stojí. Vždycky mě napadá, kolik má v sobě takový člověk vnitřní nejistoty a co mu to asi přináší, když ukazuje prstem na to a to dílo a třídí je do černých a bílých škatulek. Literatura pluje jako jeden nehomogenní široký tok, možná se některý text víc nebo míň blíží tomu či onomu břehu, ale řeka je široká, chová se, jak chce, a kdo může soudit?
Nedá, a také nevidím jediný důvod, proč by se taková hranice měla vytyčovat. Kdo a k čemu to potřebuje? Čtenář určitě nikoliv; ten nedělí literaturu na uměleckou a mainstreamovou, nýbrž na takovou, která ho bavila, četl ji s potěšením, něco si z ní odnesl – a na tu, která mu nedala nic. A nemusíme si snad říkat, že pro někoho bude tou dobrou literaturou „mainstreamová“ Mornštajnová a pro jiného „umělecký“ Queneau.
Taková hranice samozřejmě je. Problém je, že ji každý vidí jinde. Jinak.
Taková hranice se objeví v okamžiku, kdy někdo přijde – a musí přijít dostatečně rozhodně a sebevědomě, skoro až domýšlivě a povýšeně –, zarazí kolík do země a zařve: Tak tady, přátelé! Tady začíná mainstreamovo!
Jenže jak chápat mainstreamovou literaturu? Počítá se to podle prodaných knih? Přístupnosti? Známosti? Joyceova Odyssea znají všichni, ale kolik lidí ho ve skutečnosti četlo?
V posledních letech se zdá, že se nálepka mainstream stala především zbraní.
Tohle? Tím nemá smysl se zaobírat. To je přece mainstream.
Jenže kritika by se měla zaobírat jak tím, co je výsostný literární experiment, tak čtivem pro masy. Protože oboje je důležitou zprávou. O společnosti. O zeitgeistu. O tom, co nevidíme – ale generace po nás budou a budou nám to vytýkat.
Hranice asi vždycky v nějaké podobě existovat bude, ale vždycky by měla být nejasná, jemná, skoro neviditelná. Protože v té neurčitosti je síla; v neurčitosti, která nám dovoluje zpochybňovat a chápat, že nic a nikdo není jen buď – anebo.
Roky jsem si myslel, že se v umění nemáme zajímat o osobu autora a že rozhodující je právě pouze dílo, jeho stylistická a myšlenková úroveň (která je často tím vyšší, čím méně dílo obsahuje jasně formulovaných myšlenek – úloha publicistiky!), ale poslední dobou se čím dál víc kloním k závěru, že naopak jest rozhodující autor, jeho schopnost žít a vnímat, která se pak nutně odrazí i v díle, které jednou může být lehčího ražení (buď autor zrovna takové dílo chce napsat, nebo třeba je natolik schvácený životem, že na jiné dílo v dané chvíli nedosáhne), jindy napíše něco pro elitní kroužek. Mainstream je pro mě jinými slovy všechno, co je vytvořeno bez vášně, bez zájmu, bez autora.
Řekl bych, že žádná taková hranice neexistuje. Pojmy umění a mainstream nejsou protikladné, jde o pojmy, které se mohou a nemusí setkávat. Z podstaty umělecké tvorby přece vyplývají zcela jiné zájmy a kategorie než cílení na publikum – ať už mainstreamové, nebo nemainstreamové. A samotné dílo může a nemusí zaujmout většinu bez ohledu na to, jestli to mělo za cíl. Spíš bych se ptal… proč potřebujeme stavět hranice mezi většinovým vkusem a vkusem nějak vyhraněných menšin? Je to proto, že je nás málo, kteří čteme nějaký druh literatury? Nebo protože nám nejde psát tak, abychom si byli věrní a zároveň dokázali oslovit i čtenáře mimo naši bublinu?
Vycházím z premisy, že kdo vydává literaturu, dělá to proto, aby byl čten. Pak mě ovšem v tomto smyslu zajímá spíš otázka sdělnosti na jedné straně a podbízivosti na druhé. Proč mají podbízivá díla takový úspěch? A proč kvůli tomu rezignovat na sdělnost?
Mainstreamová literatura je autorstvem neustále z vnějšku korigována s ohledem na potenciál zaujmout. Je „psaná z vnějšku“. Umělecká literatura, byť psaná s větším či menším ohledem na čtenáře a jeho porozumění textu, je psaná primárně zevnitř ven.
Čili umění proti mainstreamu, mainstream proti umění? Díla laureátů Nobelovy ceny za literaturu z posledních let – Handke, Ishiguro, Munroová nebo Tokarczuková, kterých je všude plno a bezpochyby konvenují globálnímu vkusu – tedy nevykazují žádnou uměleckou kvalitu? A co Kafka, Hašek, Hrabal, Kundera, Havel? Bible, Homér, Rabelais? Ty kategorie se samozřejmě přirozeně překrývají a rozhodně neplatí úměra: čím míň mainstreamu, tím víc umění. Možná by se ty kategorie daly vymezit jinými slovy, jako konformní a nonkonformní, masový a menšinový, kulturní a kontrakulturní. Moc se toho ale ve výsledku nemění. Pořád jde o ideové konstrukty, pomocné škatulky, účelová zjednodušení. A literaturu nedělá ideologie, literaturu dělají autor a čtenář – a text, kde se ti dva potkají, anebo nepotkají. A je fuk, jestli těch čtenářů bude po celém světě pět, anebo pět milionů.
Vlastně ani nechápu, proč vzniká potřeba tu hranici nějak hledat. Sama o tom nepřemýšlím, nepotřebuju to k životu. Navíc ani nejsem ten, kdo by ji měl nějak vytyčovat. Autor má přicházet s texty, do kterých vložil všechno, čeho byl schopný. Analyzovat je, případně kamsi je zařazovat už je úkol jiných. Těch, kteří to potřebují, mají potřebu literaturu nějak zpřehlednit tím, že ji jaksi označí. Jestli ta hranice ale na něčem stojí, není to téma, jako spíš styl. Výběr jazykových prostředků, kultivovanost projevu, spolupráce s příběhem a žánrem, ochota jít do hloubky. Opravdovost, nikoliv povrchnost a snaha zalíbit se většině. Možná tu hranici v reálu dennodenně vytyčují knihkupci, protože mají přímo polici „mainstream“ a pak to ostatní. Ti by dokázali odpovědět lépe.
To záleží, jestli mainstreamovou literaturu vymezíte literárně, nebo sociologicky. Buď se dá najít nějaký soubor literárních znaků a tvůrčích postupů, typický pro mainstream, a položky tohoto souboru pak odškrtávat u jednotlivých knih. V tomto smyslu na oddělování mainstreamu a umělecké literatury příliš nevěřím a spíš souhlasím s tím, že hranice se stírají, mainstream si dnes půjčuje postupy umělecké literatury, umělecká literatura těží z žánrů atd. Anebo se na to můžete dívat sociologicky, totiž že mainstream vůbec není kategorie, která by šla vymezit literárně, natož esteticky. Mainstream je prostě to, co se zrovna dobře prodává, a dobře se prodávají velmi různé věci, včetně – není to zas tak výjimečné – tzv. umělecké literatury. Takže ani tady tu hranici vytyčit nejde, bylo by absurdní tvrdit, že dokud se té či oné knihy prodá pod pět tisíc, je to umělecká literatura, a když nad pět, tak mainstream. Přesto bych ty pojmy nezavrhoval, jen bych je vnímal spíš jako ideální typy, nějaké orientační body na spektru, na němž je toho samozřejmě daleko víc, přičemž s čím větším přiblížením pracujeme, tím spíš vidíme jednotlivé případy.
Dwight Macdonald, jeden z prvních teoretiků masové kultury, kritizoval kromě masové literatury také „maloburžoazní“ midcult: díla, která se tváří, že mají veškeré náležitosti současné vysoké kultury, jsou ale de facto její „zkorumpovanou“ parodií. Typickým produktem midcultu je prý Hemingwayův Stařec a moře: ten se vyznačuje – kromě úmorného poetizujícího stylu – šířením „stylegmat a kulturních postojů zbavených své původní energie a důkladně (díky mnohaletému falšování vkusu) zbanalizovaných a prezentovaných zlenivělému publiku, které si namlouvá, že užívá kulturních hodnot, zatímco ve skutečnosti vykupuje zbytky zastaralého etického skladu“ (jak shrnuje Macdonaldovu kritiku Eco).
No jo, jenomže za Starce a moře dostal Hemingway Nobelovu cenu! Dává se tedy Nobelovka za díla midcultu? A můžeme midcult ztotožnit s mainstreamem (který taky nemá žádnou přesnou definici)? Co vlastně psal Dickens? Mainstream, jak se leckde můžeme dočíst?
Všechny výše uvedené hodnotící termíny představují jen naše pomocné kategorie. Lze vytvořit dvoustupňové – třístupňové – ba i čtyřstupňové modely hierarchie literárních děl. Možná by ale bylo užitečnější místo nálepek zkoumat konkrétní díla s ohledem na to, jak pracují se staršími postupy, zda skutečně „vykupují zbytky zastaralého etického skladu“ – anebo jestli si s nimi třeba vědomě a parodicky pohrávají. Atd.
Mně osobně uvedená pasáž z Eca dala rozhřešení za to, jak příšerně mě tahle Hemingwayova kniha iritovala, když jsem ji někdy v raném mládí četla poprvé.
Jako historik vím, že literatura – včetně té, které říkáme umění – míří odpradávna, přinejmenším od chvíle, kdy začala komunikovat prostřednictvím papírových knih a periodik, na rozmanité adresáty. Od vypjatých intelektuálů přes běžné a statisticky významné čtenáře až po konzumenty myšlenkově nepříliš inspirativního čtiva. A na základě vlastní zkušenosti jsem seznal, že v každém z těchto typů literatury vznikají díla zajímavá a nudná, lepší a horší, skvělá a úplně pitomá.
Jako kritik sám za sebe preferuju texty, které mají ambici stát se pro společnost myšlenkovou výzvou, aniž by využívaly tvarových, hodnotových a recepčních stereotypů. Neboli přežvýkaly „trendy téma“ podle předem daného schématu: s jistotou, že právě toto čtenáři s potěšením sežerou.
Jako teoretik pak vnímám, že slovo mainstream vstoupilo před pár lety do českého literárního života právě proto, aby tento typ četby rehabilitovalo. Ohradilo ji před zbloudilci, nechápajícími, že literaturu v čase digitálním nezachráníme, pokud nezačneme uctívat četbu, která je schopna zaujmout statisticky významné hejno konzumentů – a přitom není až tak úplně blbá, případně nějak nekorektní.
Hledat hranici mezi mainstreamovou a uměleckou literaturou je jako chtít určit přesnou linii, která odděluje moře od pobřeží. Vlny si stejně dělají, co chtějí. Někdy ustoupí, jindy zakryjí celou pláž. Podobně i literatura si dělá, co chce. V tom je její kouzlo. A když už jsme u toho moře: někdy v mělkých vodách obdivujete jen to, co je očividné, ale občas se ponoříte hlouběji a objevíte poklad. Podle mě tak nejde o to, zda dílo splňuje určitá kritéria uměleckosti, ale o to, jakou stopu v nás zanechá a co v něm vlastně hledáme.
Po přečtení otázky se mi vybavili Kazuo Ishiguro a Haruki Murakami. To, že oba mají japonský původ, je náhoda, ale jisté je, že jejich knihy jsou uznávány jako literárně hodnotné, a přitom jsou velmi čtivé a oblíbené. Na druhou stranu – mám jednu kamarádku, které jsem kdysi půjčila Kafku na pobřeží. Po pár dnech mi ji vrátila s tím, že s takovou pi*ovinou nebude ztrácet čas.
Hranice mezi mainstreamovou a uměleckou literaturou vede v mysli spisovatele. Překročit ji vyžaduje samozřejmě mimořádný talent, ale taky odvahu vykašlat se na úspěch. A jakmile se i geniální autor začne starat o úspěch, začne už jen vyrábět špičkové konzumní čtivo.
Jasnou hranici bezpochyby vytyčit nelze a obě skupiny se navíc prolínají. Rozhodně odmítám názory jistých literárních kruhů, že špatný text se pozná podle dobré prodejnosti – není třeba se dlouze zamýšlet nad vynikajícími autory nejen z minulosti, kteří toto klišé vyvracejí. Co takový Umberto Eco, měl by být považovaný za mainstreamového (tudíž dle definice postojově a výrazově konformního) autora jen proto, že jeho knihy atakují bestsellerové žebříčky? Ať už zvolíme jakékoli kritérium „uměleckosti“, najdeme autora, který se z tohoto schématu vymkne. Pokud bychom jako měřítko uměleckosti například stanovili jazykovou stránku – používání neotřelých jazykových prostředků – vypadl by nám z umělecké podmnožiny Kafka, jehož jazykový styl je věcný a mnohdy působí až upachtěně. Domnívám se, že umělecký text je takový, který skrývá potenciál takzvaně otřást čtenářem – nutí ho zpochybnit vnímání sebe i okolí. Nic takového se z principu nedá jednoduše určit na základě jasně stanovených, kvantifikovatelných měřítek.
„Úzka je cestička cez pole k vám…“
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. Označovatel a označovaný se ocitly v osudí a čekají, kdo je vytáhne první za uši ven. Čili: jsem velice skeptický k těmto zcela instrumentálním označením. Mainstreamová literatura je pro mě z podobného jazykového vrhu, jako když mluvčí obchodního řetězce začne větu: Naší filosofií je…, nebo současné naprosté zneužití slova sofistikovaný.
Všechna tato rozdělení jsou výsledkem algoritmizace všech procesů: buď ano, nebo ne. Přitom to nejzajímavější, i v literatuře, je vždy podél té hranice, trochu ano a trochu ne.
Ne vše, co si přečtu, zařazuji do knihovny, takhle sobecky dělím literaturu…
Nechce se mi definovat mainstreamovou literaturu. Neznělo by to dobře, jsem předpojatá. Třeba se můžeme taky ptát, jak se pozná text autorský od A.I.-ského. Nebo U.I.-ského? Nelidského. A pak taky, logicky, jak se pozná člověk od robota. Robot bude chytřejší. (Chytře s člověkem zatočí, když mu někdo poručí.)
Umění je ten nevyšší dar od Stvořitele: schopností tvořit jsme jeho obrazu nejblíže. Netvořil sériově. Každý jsme jiný. Jsou tu však i snahy, abychom byli zaměnitelní – a vyhubitelní.
Všechny konzumní náhražky tělesné i duševní potravy vedou k rozkladu této kdysi velké evropské civilizace. Konzum je opak tvoření. Hromadné uspokojování bezduchými kvalitami je tajemstvím pasivní záhuby.
Zbývají kvalitní trosky. Čeho? Smyslu života. Co umění není, to v tobě tvořivost hubí.
Číst uměleckou literaturu, setkávat se s uměním, už je umění. Pozná se duší, ozývá v krvi. Je. Protože být musí. Probouzí, překáží, oživuje, vyžaduje. Živí duši.
Pasivní sem nepronikne.
Mainstream – vlastně nevím. Definuje se jen tím, že plyne, proudí, hrne. Hrnou se čtenáři i peníze. Jít s proudem, proudit s davem, je o ničem.
Kdo v sobě probudil tu božskou schopnost tvořit, nemá času nazbyt. A ti velcí všech dob nepotřebují chválit. Největší lidská prohra – umění ztratit.
To je pěknej chyták… Každej přece ví, že všechno, co se týče český literatury, je dávno v Moravský zemský knihovně, takže tam někde ve skladu bude určitě i tadle hranice.
Dejte mi pak vědět, kolik blbců vám naletělo a rozežvaňovalo se například o česko-německým uměleckým mainstreamu a o tom, že je třeba oddělit Járu od toho tuberáka… Přitom kde by neska bez Kafka Bandu byl!
P. S. Pro brněnský foodies a zupáky: podle Lukáše Hejlíka maj v bufetu Moravský zemský knihovny nejlepší frankfurtskou polívku.
Čtenářský mainstream je, na to se nemusíme nikoho ptát, v tom ministreamu, který zde presentujeme; není naděje, že někoho přesvědčíme, pokud to sám nečte – je však možnost pomocí moudrých slov a brutálního násilí a hrstky peněz přesvědčit pár vlivných bookloverů, kteří by několika fotkami knihy s čajíčkem nebo jinou rošťárnou s pár zelenými listy salátu přesvědčili čtenáře, že to má smysl.
Nicméně přiznám, že pro mne je četba Totožnosti i po těch letech fikčním intelektuálním dobrodružstvím, jež mi oživuje konstanty i proměnné autorova literárního myšlení a tvoření.
Mimořádnou pochvalu zaslouží vůbec první text knihy, kterým je esej historičky Evy Hájkové, sumarizující specifika moderního Žižkova nejprve coby samostatného města, posléze jako čtvrti Velké Prahy. Reinerovi se zkrátka vydařil další nakladatelský počin a nezbývá než se pustit do zločinností poznamenaných obvodů Plzně či Ostravy.
Je zajímavé, jak jedna kniha může člověka obohatit a poskytnout vysvětlení něčemu, co nebylo zřejmé. Když jsem četl Patricka Sériota, tak mi došel celý ten šílený oblouk až k současnosti. V šedesátých letech znovu oživil ideu eurasiánství Nikolaj Gumiljov, který ji dál rozvíjel, včetně praštěných konceptů propojení klimatických podmínek, kosmického záření a geologického podloží ve vlivu na etnogenezi, na vývoj ruského národa.
Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)
