Martin Pluháček-Reiner (1964) je více než třicet let nepřehlédnutelnou osobností českého nakladatelského trhu. Nejprve se roku 1993 stal majitelem nakladatelství Petrov, které vznikalo privatizací původního nakladatelského domu Lidová demokracie, náležejícího tehdejší Československé straně lidové. V nově vzniklém „nakladatelství jednoho muže“ debutovalo na desítky budoucích velkých jmen české literatury, ale i autorů jedné knihy.

Vedle toho pořádal Reiner spolu s Jiřím Kuběnou setkání básníků na Bítově, posléze festival Poezie bez hranic, v jehož rámci k nám byla importována dnes velmi oblíbená slam poetry, pokusil se o vydávání časopisu Neon, organizoval Loď literátů. V roce 2005 svoji téměř bezbřehou aktivitu utlumil, což signalizoval zrušením Petrova a o rok později založením nakladatelství Druhé město, kde vychází ročně ne více než patnáct titulů od poměrně uzavřeného autorského okruhu.

Letošní šedesátník se ovšem nových projektů rozhodně nevzdává. Loni inicioval založení moravského židovského muzea Malý Mehrin kde jinde než v Brně a výtečným titulem Davida Placzka Paměti zahájil novou ediční řadu Druhého města zaměřenou na ego-dokumenty židovské provenience. Před několika lety oslovil některé současné prozaiky a prozaičky a sestavil kvalitou nadprůměrnou povídkovou antologii Krvavý Bronx (2020) o „vyloučené“ brněnské lokalitě.

Letos na něj navázal obdobně koncipovaným titulem Krvavý Žižkov, i když původním záměrem bylo vytvořit další antologii o téže problémové brněnské čtvrti. Editoři (v tiráži je vedle Reinera uvedeno jméno jeho „dvorního“ redaktora Miloše Voráče) zvolili stejné zadání jako minule – povídky tak vznikaly na základě dobového novinového výstřižku referujícího o nějakém, většinou hrdelním zločinu, tedy spadajícího někam mezi černou kroniku, soudničku a morytát. Již tento promyšlený tah odlišuje Reinerův podnik od drtivé většiny současných antologií, které mají pouze jednotné téma a vycházejí obzvláště v nakladatelství Listen (po jehož „adopci“ koncernem Euromedia Group se jejich i tak kolísavá kvalita ještě zhoršila).

Dalším pozitivem je zcela jistě skutečnost, že editoři nevsadili na již prověřený autorský kolektiv z předchozího sborníku a oslovili další tvůrce, čímž vytvořili jakousi plejádu současné české prózy. Jestliže mezi šestnáctku přispěvatelů první antologie patřili kupříkladu Irena Dousková, Petra Soukupová, Kateřina Tučková, Václav Kahuda, Petr Stančík či Michal Sýkora, ze čtrnácti spoluautorů nového počinu uveďme Annu Bolavou, Sylvu Fischerovou, Pavlu Horákovou, Markétu Pilátovou, Jaroslava Rudiše nebo Miloše Urbana. Již z částečného výčtu je zřetelné, že editoři při výběru nerozlišovali mezi autory tzv. umělecké literatury a mainstreamu, neváhali oslovit ani žánrové tvůrce, nezajímala je jejich generační ani jiná institucionální příslušnost.

Prozaikové přistoupili k zadání většinou zodpovědně a v případě volby historického časoprostoru podali velmi autentický obraz Žižkova na přelomu století a vystihli jeho genia loci. Archaickým vyjadřováním evokujícím čas příběhu se to nejlépe podařilo Miloši Urbanovi v závěrečném čísle „Poslední případ starého Lederera“, inspirovaném doloženou osobností pražské kriminálky, o níž se zmiňuje i „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch v jednom ze svých fejetonů. Většina povídek je vskutku vystavěna jako domyšlení skutečného kriminálního případu, o kterém je v novinové zprávě (otištěné v antologii vždy před každou povídkou) stručně referováno. Dalo by se o nich tedy uvažovat jako o beletrizaci faktických událostí, konstruujících jakousi mikrohistorii specifické pražské čtvrti. Jen Sylva Fischerová postupovala opačnou metodou a novinová zpráva tvoří pointu její povídky „Uzenkáři a rubrikáři“.

Povídky mají přirozeně odlišný rozsah (od Rudišova pětistránkového „Sběratele duší“ k více než třicetistránkovému „Cukráři a Venuši“ Radky Denemarkové), přesto v nich najdeme velmi podobné typy postav a zápletek: domácí násilí, alkoholismus, nemanželské děti služek, jejich pokořující sociální postavení, z toho vyplývající problémy či vytváření nesplnitelných životních ideálů. Dobou vyprávění se ostatním historickým obrazům vymykají texty Petry Hůlové, Markéty Pilátové a už zmíněného Jaroslava Rudiše. Odehrávají se totiž v naší současnosti a na novinovou zprávu spíše odkazují, využívají ji aluzivně, nikoliv doslovně.

Umělecká kvalita jednotlivých textů sice není a z principu nemůže být vyrovnaná, i když většina je rozhodně nadstandardní. Některé jsou přitom více, jiné zase méně ukázkou svébytného autorského rukopisu toho kterého tvůrce. Mezi nejzdařilejší texty souboru dodržující historické zarámování patří „Přijď zejtra“ Lucie Faulerové, jež nápaditě propojuje dvě soudničky a na rozdíl od většiny zbývajících textů končí (na autorku překvapivě) optimisticky a nadějně. Výrazně se vymyká rovněž „Zoufalá služka“ Stanislava Bilera, která představuje sice nejspíš ahistorickou, avšak naléhavě působící existenciální zpověď titulní hrdinky.

Mimořádnou pochvalu zaslouží vůbec první text knihy, kterým je esej historičky Evy Hájkové, sumarizující specifika moderního Žižkova nejprve coby samostatného města, posléze jako čtvrti Velké Prahy. Reinerovi se zkrátka vydařil další nakladatelský počin a nezbývá než se pustit do zločinností poznamenaných obvodů Plzně či Ostravy.