17/2024
Tehdy jako dnes jsme na žhavé půdě, na níž se za postoj k jazyku schovává mnohem vážnější – optikou obou táborů – hodnotový spor; tenkrát šlo o vzdělanost a kultivovanost, dnes o rovnost a inkluzi.
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
v posledních týdnech jsem opakovaně zaznamenal dotazy, jak to vlastně v Tvaru máme s přechylováním ženských jmen, která v „originále“ přechýlená nejsou; aktuálně se například Tereza Semotamová v polemické reakci na causu Alice Munro(ové) na s. 7 dokonce dělí o své „rozčilení“ nad řešením, jež zvolila autorka původního textu. Mnozí z vás si také povšimli, že u předminulého čísla se na titulní stránce skvěl citát z díla Virginie Woolf, kdežto hned to následující zdobila citace Sylvie Plathové. Inu, to není proto, že bychom se v redakci nedokázali dohodnout; zatímco první citát je vybraný z překladu Martina Pokorného, který vyšel pod autorčiným jménem v nepřechýlené podobě, u druhého je tomu naopak. Vypadalo by zvláštně, kdybychom psali o, dejme tomu, Olze Wawraczové a u článku reprodukovali obálku, na níž stojí jméno Olga Wawracz. A vice versa, samozřejmě.
Ovšemže se proti tomuto pravidlu dá vznést tisíc a jedna námitka. Potíž je, že se podobný počet námitek dá vznést proti kterémukoli řešení. Mezi extrémními případy, tedy buď přechylovat důsledně všechna jména, nebo žádná, se nabízela ještě kompromisní varianta ponechat nepřechýlenou formu v nominativu a vypomáhat si tou druhou v pádech, tam, kde napomůže plynulosti a porozumění textu. Ono se totiž přechylování někdy hodí; čeština ho nemá ani pro srandu králíkům, ani proto, aby triggerovala určité skupiny uživatelů, ale proto, že vyjadřuje logické vztahy pomocí pádů. A to s nepřechýlenými, a tedy nesklonnými jmény moc nejde. Respektive jde, ale je potřeba vynaložit nějakou práci navíc. Pointa není v tom, že je něco správně a něco jiného špatně; pointa je v tom, že každé řešení je z nějakého pohledu správné a z nějakého špatné.
Takže víte co? Obětujeme jednotu a uniformitu a budeme přechylovat nebo nepřechylovat tak, jak to připadalo vhodné překladatelům, viz výše. Anebo jak to připadalo vhodné autorům textů. Těch, co tiskneme. Anebo – a to hlavně – těm ženám, o nichž tyto texty pojednávají. Jazyk se mění a vyvíjí a my, kteří ho používáme, jsme uprostřed těchto změn. A také společně ty změny uskutečňujeme. To neznamená, že jedni mezi námi mají pravdu a ti druzí ne. Úzus, norma, kodifikace, pružná stabilita a takové ty věci, za které vděčíme pražské lingvistické škole; jazykový prostředek začíná být jazykově „správný“ tehdy, když jeho zastánci přesvědčí o své pravdě dostatečný počet uživatelů. Celé mi to trochu připomíná spor o pravopis přejatých slov, který hýbal veřejným prostorem v devadesátkách; co po něm zbylo? Vždyť všechny ty nadšeně propagované a stejně horoucně zatracované -izmy zůstaly nakonec před branami.
Tehdy jako dnes jsme na žhavé půdě, na níž se za postoj k jazyku schovává mnohem vážnější – optikou obou táborů – hodnotový spor; tenkrát šlo o vzdělanost a kultivovanost, dnes o rovnost a inkluzi. (Buďme rádi, že se kočkujeme jen o nějaké -ová; oč složitější to mají v takové maďarštině – vážným zájemcům doporučuji překladatelský Arch Roberta Svobody na s. 9.) Tyto řádky píšu ve dnech, kdy veřejným prostorem proletěl spor o „hoststvo“. Toto podle pravidel české slovotvorby zcela korektně utvořené, avšak pro mnohé toporné, obtížně vyslovitelné (jakpak se asi Němcům v době covidové pandemie líbila očkovací povinnost čili Impfpflicht, hehe?) až ošklivé slovo solidně zvedlo ze židle část mluvčích, kteří ještě nezkousli ani (přechýlenou!) hostku. O otloukánkovi jménem generické maskulinum si snad povíme někdy příště, zde mě trápí něco jiného: že jsme nutně stavěni před hodnotovou volbu, že už někdy ani nelze zůstat neutrální. Kdo osloví přítomné „vážení hosté“, legitimizuje se jako boomer, konzerva, reakcionář a div ne fašoun. Kdo řekne „vážení hosté a hostky“, nebo dokonce „vážené hoststvo“, je woke, progresivista, levičák a div ne komouš. Chudinka ten – chudák osoba, která chce prostě jen přivítat pozvané. (Všem, kdo si v předchozí větě všimli příkladů funkčního rodu, o kterých se – proč asi? – žádné spory nevedou, děkuji za pozornost.)
Přeji vám, vážení čtenáři a čtenářky, vhlídné čtení.
To hlavní
-
Námět knihy jsem v sobě nosila delší čas. Už v době, kdy jsem dopisovala Karneval zvířat, jsem věděla, že toto téma chci zpracovat. Pořád jsou v naší společnosti skutečnosti, o kterých zapomínáme, nebo nechceme mluvit. Leckdy jsou to témata ale vážnější, než si myslíme.
-
Nicméně přiznám, že pro mne je četba Totožnosti i po těch letech fikčním intelektuálním dobrodružstvím, jež mi oživuje konstanty i proměnné autorova literárního myšlení a tvoření.
-
Teď se sama chytím za nos. Jak známo, máme věřit obětem. To teoreticky vím, ale já se o přemýšlení nad touto kauzou tolikrát přistihla při tom, že Skinner nevěřím, lépe řečeno nechci věřit tomu, že by mohla mít pravdu. Že moje milovaná spisovatelka se opravdu něčeho takového dopustila. A jen málo pro ni nacházím soucitu.
-
Ona a tremor upravují čepec
na schýlené hlavě
před výkladem starožitníka.
Přes ramena svítí lucerna,
za mříží se lesknou perly,
které jí otec daroval na počátku.
Vedle nich alpaka, moser, porcelán,
z lastury vyplouvají mořské vlny. -
Existuje speciální vrstva vlastních jmen, na kterou, mám takový dojem, překladatel, zejména jde-li o začátečníka, v první chvíli ani nepomyslí. Jsou to jména a názvy z klasických překladů notoricky známých cizojazyčných děl. Rodilý maďarský mluvčí s patřičným vzděláním je samozřejmě dokáže bez přemýšlení identifikovat, důležité je, aby si s těmito jmény dovedl poradit i překladatel.
-
Přílišné soustředění a opatrnost v jednom segmentu může přivodit nečekané škody v jiném. Ve výsledku může být přílišná opatrnost až protikladem opatrnosti skutečné. Kampaň Konsentu na jedné straně nabádá k gentlemanství, na druhé navádí k fízlování.
-
Rozhodnutí hlásit se na uměleckou vysokou školu nepochybně formují i předchozí zkušenosti se základní a střední školou, ale také se zájmovými institucemi (sporty, kroužky, ZUŠky apod.). Jak ale podotýká Jiří Skála, „jako pedagoga a výtvarného umělce mě na našich rozhovorech překvapila důležitost neformálních, neinstitucionalizovaných aktivit“
-
Retard Krajčo, obut do sněžnic, aby neaktivoval nevybuchlé petardy ze Silvestra, vycházel z podthují na liduprázdnou náves. I na poměry raného ledna byla obec podivně pustá. Z autobusové zastávky se vítr snažil strhnout reklamní plakát. Usměvavé děti na něm žadonily matku komiksovou bublinou „Maminko, tyhle Vánoce Velkého Kapříka™ od Pašíka“.
-
Nemylme se, dnes již málokdo bude náležitě bedlivě a zkoumavě číst záslužně vydané Spisy Vladimíra Vokolka. Básníkův duchovní a literární odkaz však po několika desetiletích smysluplně přibližuje předkládaný výbor z jeho díla v uspořádání Martina Lukáše. Filosofické a reflexivní lyriky vzniká a vydává se v současnosti jako šafránu…
-
Mimořádnou pochvalu zaslouží vůbec první text knihy, kterým je esej historičky Evy Hájkové, sumarizující specifika moderního Žižkova nejprve coby samostatného města, posléze jako čtvrti Velké Prahy. Reinerovi se zkrátka vydařil další nakladatelský počin a nezbývá než se pustit do zločinností poznamenaných obvodů Plzně či Ostravy.
-
A také to, jak vidno, může být znepokojivě nejisté. Světy, které Shanfeldová iluzionistickým (magickým?) gestem vyvolává z nicoty k bytí a hned je zase nechává rozplynout, mohou mít – a často také mají – lidská měřítka. Ale nemusejí.
-
Chceme-li myslet otevřeně, nejde tedy o to, vrátit se pokorně zpět. Jde o to, vrátit se dopředu. Není pravda, že skončilo období experimentu, odvahy, otevřenosti. Možná ale musí vypadat jinak. Potřebujeme najít vnitřní meze našeho současného myšlení a ty překonat.