Podle francouzského filozofa Jeana-Paula Sartra je pohled vědomí a vědomí je apersonální spontaneita. Vědomí je takový náš domov. Cítíme se dotčeni, když nám do něj někdo svévolně zasahuje, ale zároveň je to svoboda. Naše i vaše. Díváme se volně, klidně i svévolně a někteří lidé z toho moc klidní nejsou. Jsou lidé, kteří na participaci v této interakci nemají buňky. Je spousta těch, kteří na ni v daný moment nemají náladu. A někteří do toho chtějí vnést pořádek.

Nezisková organizace Konsent ve spolupráci s pražským magistrátem a dopravním podnikem hlavního města spustila v druhém prázdninovém měsíci kampaň proti obtěžování v metropolitní hromadné dopravě. Živě se k ní přihlásil server Alarm. Dvě z jeho hlavních aktérek Eva Klíčová a Saša Uhlová vydaly komentáře k debatě, která se vedla na sociálních sítích téměř výhradně na motivy jednoho ze sloganů kampaně –

Zírání je obtěžování.

Z jistého úhlu pohledu se to dá považovat za pokračování debaty o přijatelném humoru, kterou server v únoru rozproudil svým podcastem Studio Alarm v díle nazvaném „Humor by vůbec neměl existovat“. Redaktoři se v něm přihlásili k názorovému proudu, že humor může a měl by být důstojný a neměl by zbytečně urážet – když se chce, tak to jde (a heslem Konsentu je Když to nechce, tak to nechce). Tvar přiměl k reakci na některé jejich výroky široké spektrum osobností, nahlédnout do nich můžete v pátém a šestém čísle. Podobnou linii jako v případě humoru razil Alarm i v debatě o zírání v metru. Pasoval se do role reprezentanta a ochránce menšiny, která neustojí upřený pohled. Když to vadí někomu, musí to vadit všem.

Další vizuální materiály za obtěžování označily „nevyžádané doteky“ nebo „otírání“. Tyto konkrétní, fyzické výpady kampaň postavila na roveň k „obtěžování“ statickému, očnímu, abstraktnímu. Na plakátu s nápisem „Nechte toho“ stojí:

Pokřikování, otravné nabídky, zírání nebo osahávání do hromadné dopravy ani nikam jinam nepatří. Když vidíme obtěžování, hlavní je nemlčet.

Na plakátu s nápisem Zírání je obtěžování stojí menším písmem výzva k pomoci oběti zírání. Je to problematické, protože tento prohřešek není jasně definován. Z internetových diskusí vyplývá, že co to je, vědí jen ženy. Pomocník se má pachatele nenuceně zeptat na směr cesty a odvést tím jeho pozornost. Prý tím „může někomu zachránit den“.

Efekt přihlížejícího

Kauzu lze vnímat i jako literární. Debatu rozproudila slova a jejich umístění. Při čtení se člověk dostává do hladiny alfa a zírá do knihy, ale i kolem sebe. V čtecím módu zůstává i po odložení knihy. Čte své bezprostřední okolí, což je přechodnou fází k psaní. Při psaní se výborně hledí, zvlášť když popisujete, co se děje kolem vás. Psaní je pozorování vlastních myšlenek, které jdou ruku v ruce s okolním děním.

Když někdo v diskusích problematizoval statement Zírání je obtěžování, obhájci ho často označili za potrefenou husu. Budiž. Přiznávám, že rád „vejrám“ a mého ostrovidu nebývají ušetřeny ani ženy. Snažím se to dělat udržitelně. Jedu pohledem, ale občas se do nějaké té kolize dostanu. Už tím, že jen tak jsem – přihlížející –, mě uvádí v podezření. Co to tam ten týpek dělá? Občas zahlídnu něco zajímavého.

I na mě lidi zírají. Nejvíc když mám kapuci, jím banán nebo piju mléko. Když mám šortky, čumí mi na nohy. Když mám psa, děti na mě vrhají loudivé pohledy. Já vím, holky těžší to maj. A traumatizovaní jedinci. Když má někdo trauma, pohledy ho drásají. Každý má právo na strach, ale nezapomeňme, že od strachu je jen krůček k nenávisti. Dívání by stejně jako myšlení, potažmo humor nemělo být mocensky nijak spravováno. Když bude, moc z něj nezbude.

Kampanisté se zaštiťují tím, že ono běžné, nevinné, provozní dívání nezpochybňují, jen to nemístné, „nevhodné“ zírání. Mrkají u toho, jako bychom všichni měli automaticky vědět, oč jde, přitom jde do značné míry jen o hru se slovy. Lidé v komentářích často vysvětlují, že o tom, co je zírání, rozhoduje „oběť“. Je-li tomu tak, pak běží o regulaci i toho běžného dívání se, které někdo může dezinterpretovat, respektive volně interpretovat jako zírání.

Potírání zírání a běžné dívání kolidují v šedé zóně autocenzury. Ta je v dnešní době silného feminismu a křehké maskulinity na vzestupu. Po kauze Dominika Feriho už snad všichni víme, že k sexu je třeba – nejlépe výslovný – souhlas, ale je ho třeba i k pohledu?

Oční vs. telefonní kontakt

Pohled je trochu jako dotek, ale není jím docela, je to takový podotek. Pohledy jsou bubliny času, které nás vědomě i podvědomě ovlivňují. Zapomínáme je a zase nacházíme, přicházíme na nové, přičemž k nám přicházejí jaksi zevnitř – pohledy, ne oči, ty jsou samozřejmě vně. Oko je do duše okno, vede přímo do mozku. Někdo říká, že se vzájemně pozorujeme z těch základně biologických pohnutek. Oční kontakt uvolňuje dopamin podobně jako sex. Když to někdo přežene, ten pocit může opravdu být jako znásilnění.

Aby se člověk v boji pohledů mohl angažovat, musí v sobě mít uklizeno. Musí mít domov, v psychologickém slova smyslu. Být vyspaný. Spánek je dnes drahé zboží. Okrádají nás o něj chytré telefony. Jak z hlediska času, tak biologicky, když svým modrým světlem signalizují v hluboké noci jasný den. Oční kontakt je přirozený dopamin, za který dnes lidé často mění ten telefonní. Ignorují přítomné a zabývají se vzdáleným.

Absence pohledu je v podstatě to samé, co zírání – je to jin a jang moderní, vystresované doby. Protiklady se střídají, původ mají v nepozornosti. V diskusi se někdo zmínil, že kampaň diskriminuje lidi s ADHD. U někoho máte pocit, že se vám šťourá na dně duše, ale on je třeba jen slabozraký. V některých zemích je pojetí zírání podobně jako pojetí osobní zóny benevolentnější než u nás, s trochou nadsázky by tedy kampaň šlo označit za rasistickou. A nediskriminuje náhodou také ošklivé lidi? Nebo chcete říct, že není rozdíl mezi tím, zda na vás zírá Alain Delon, nebo Sloní muž z filmu Davida Lynche?

Každý by měl pro vlastní klid zohlednit také to, zda nejsou nějaké objektivní důvody, proč na něj zrovna někdo „vejrá“. Jedna diskutérka radila v metru hledět do mobilu – jako každý. Nevzbuzuje ale i ta ponořenost v mobil upřené pohledy? Nekryjete se, jste úplně jinde a najednou vzhlédnete. Karma je zdarma. U slavných lidí je to ještě úplně jiný level. Lidi vás mají za svůj majetek. Ukazují na vás a pak dělají, že nic. Nebo když jste potetovaní, děláte ze sebe chodící galerii. Tady už argument, že tam ty obrázky nemáte pro druhé, ale pro sebe, jak diskutéři uvádějí u „vyzývavého“ oděvu, obstojí hůře.

Roli hrají specifika naší vizáže, ale také míst, na kterých se nacházíme. Jsou místa, kde se prostě čumí. Pláž nebo metro. Kde je nuda, tam se urputně hledá ta trocha dopaminu. Kdo vidí, ten čumí. Že má dneska spousta lidí smrt v očích, je druhá věc. Erich Fromm v knize Anatomie lidské destruktivity píše, že společnost zaměřená na stroje je nekrofilní. To ještě nevěděl o chytrých telefonech. Nesnáším pohled, když někdo vzhlédne od mobilu, kde zrovna něco epicky pořešil, a jeho pohled padne na mě jako šutr do skruže. Štve mě, když na mě zírá někdo, kdo mě nevnímá, typicky, když telefonuje. Když někdo na celé kolo důležitě žvaní a nejdebože přitom ještě popochází…

Jak zpívá Chris Rea: „This ain’t no technological breakdown. This is the road to hell.“ Posedlost telefonem plní prostor temnou energií. Podívat se na někoho znamená uznat jeho existenci. Vagón přecpaný zneuznanými existencemi se řítí temným tunelem do virtuálna. Některé diskutérky sdílely otřesné zkušenosti s masturbanty. Scrollování na chytrém telefonu se podobá masturbaci. Jeden z těch plakátů by měl hlásat: „Nehleď do mobilu, miluj svého bližního.“

To se vždycky vymyslí nějaká dobrá blbost a všichni ji musí mít. Kupříkladu paddleboardy. Tváří se jako Poseidon. Myslí si, že tu hladinu snad zdobí. Pluje přímo na tebe, dobrotivě na tebe shlíží. Nevíš, jestli tě mine, musíš mu věřit. Nemáš na výběr, nemáš výhled, jsi jen bídná vodoměrka. Nebo vytuněná auta řvoucí v centrech měst. Proč je nezakážou nebo jim aspoň neomezí rychlost? Nebo auta stojící se zbytečně zapnutým motorem, když kolem chodí lidi, donášková auta bezohledně křižující města a doutnající před každým fast foodem, bicykly se zbytečně silnými dálkovými světly, vlezle nasládlé výpary z elektronických cigaret v kavárnách, elektroběžky na chodnících, novotvary typu hoststvo, cimbálovka a tak dále.

Sartrův pohled

V tomto textu se zabývám přirozenými aspekty dívání se, které mohou a nemusí vést k těm patologickým, stejně jako kouření marihuany může a nemusí vést k intravenózní aplikaci heroinu, pročež by nemělo docházet k automatické ostrakizaci „huličů“. Všímejme si raději vlivu všudypřítomné internetové komunikace, potažmo legální šedé eminence alkoholu. Pohled je svoboda a pohled na zírání je také svoboda. Zadavatelé kampaně a ti, kteří s ní souzní, se nemohou zlobit, že lidé si povšechné povzdechnutí „zírání je obtěžování“ vykládají po svém.

K hlubšímu studiu zákonitostí dívání se lze doporučit bichli z roku 1943 Bytí a nicota. Jean-Paul Sartre v ní mezilidské vztahy vykládá na základě funkcí různých typů pohledů a jejich interakcemi. Pohled je u něj volba, kterou nelze neučinit. Jak by asi reflektoval situaci, kterou evokuje kampaň? Pohled zírá na pohled, který zírá na chráněnkyni, která o něm třeba ani neví. Nezírá náhodou dohlížející pohled zároveň na tu chráněnkyni? Nesnaží se jí zmocnit? Snaží se zírače otrávit, obtížit, vnutit mu vědomí, že zírání je obtěžování, ale neobtěžuje svou nápomocností i domnělou oběť tím, že jí vnucuje vědomí, že je na ni zíráno? Nezhostil se oné nápomocné role ten nejvychytralejší zírač, po jehož „pomoci“ už proti němu oběť nebude mít žádný argument?

Dívání se jde vždycky ruku v ruce s myšlením. Nevhodnému zírači lze říct, aby se hodil do klidu, ale to ostatně i jeho oběti. Kdo zaručí, že potírač zírače si na něm nebude řešit nějaký osobní problém, že se na něm nevybije? Domnělá oběť pak bude mít na krku dva zírače, jejichž hádka jí těžko zachrání den. Smysl by dávalo spíš rozptýlit oběť než agresora, tím by se zároveň rozptýlil i agresor. Otázka je, zda by se pak z oběti nestal agresor.

Zírání obtěžuje, když pod ním zamrzneme, jindy může být hnacím motorem – signálem, že jsme se zasekli, že se nudíme, že jsme v nebezpečí. Před zíráním můžeme uniknout nebo ho svým činem proměnit. Jestli stojí za to proti něčemu bojovat, je tím právě ono zamrznutí.

Boj o sebepojetí

Kampaň žádá po civilistech skills hodné Ivana Trojana. Opravdu si její tvůrci myslí, že agresor rozptylovači sežere, že se ho jen ptá na cestu? Kampanisté v komentářích uznávají, že s opravdovými magory nic nehne, přesto na plakátech po civilistech žádají, aby se pouštěli do konfrontace s potenciálně nebezpečnými lidmi – viz červencový incident z koupaliště v pražském Břevnově, kde se muž zastal ženy před slovním obtěžováním, jenže netušil, že obtěžovatelem byl bijec z MMA v podmínce, a skončil s polámaným obličejem. A nebudou pak potenciální pomocníci hájit oběti jen před neduživými agresory, zatímco na ty opravdu děsivé si netroufnou?

Napadlo vás někdy, že když na vás někdo čumí, znamená to, že čumíte taky? Váš pohled vykřikuje: „On si začal!“ Učitelka ze základky by řekla: „Tak si ho nevšímej.“ Jenže tato skill je na úrovni pokročilého buddhismu. Spíše pokoutným nebo periferním pohledem zjistíte, že vaše objektifikace trvá. Nebo se na zírače nakrásně nedíváte, ale nemůžete na něj zapomenout. Cítíte jeho pohled, ať už trvá, nebo ne. Zbývá fyzicky odejít. Takový postup na zírání účinkuje dobře, ale brání vám v něm hrdost. „Proč já? Ať nečumí!“ Pro klid duše je někdy nutné něco obětovat – moudřejší ustoupí.

V hromadné dopravě lze odchod uskutečnit celkem snadno. Horší je to v místě, které navštěvujete pravidelně a povinně, jako je práce nebo škola. Nebo ne až tak povinně, ale záleží vám na tom. Bazén. Dohlížecí profese, jako je učitel, rodič, plavčík nebo policista, mohou zneužívat pravomoc veřejného činitele, třeba nevědomky. Odejít nemůžete, výbuchem si nepomůžete, jenže hrozí také imploze. Pocit čumění je, že se s tím nechcete smířit, jenže pro své vlastní dobro musíte, protože divák si vás paradoxně opravdu přivlastní, právě až když se s tím nesmíříte. Dobrý důvod, proč zírání neřešit, je také to, že to, co u druhého nesnášíte, na vás často magicky přeleze. Nakonec zíráte sami.

Zíráš – zaplatíš

Pokud se pohled překlopí v zírání, jde o ignorování jistého signálu „oběti“, že ji pohled obtěžuje a takto obtížena se nemůže ani hnout. Platí přitom, že nejlepší obranou je útěk. V prvé řadě se na diváka nedívat. Divák něco vidí, něco si myslí. Má svou verzi, o které nic nevíme. Tak ať. Jsou lidé, kteří si zíráním potvrzují svou existenci. Pohledem na sebe upoutávají pozornost. Třeba někteří bezdomovci, kteří k tomu mnohdy také poptávají „drobák“, a proto lidi většinou dělají, že je nevidí.

Nečekaný cizí pohled ale také stejně jako vtip dokáže vyloudit úsměv na tváři a učinit den snesitelnějším. Jak u vtipu, tak u pohledu je klíčový moment překvapení. Kodifikace celého procesu by vedla k radikálnímu odkouzlení. Už vám někdy někdo řekl „nečum“? A měli jste pocit, že to bylo oprávněné, nebo spíš že jste se připletli do cesty někomu, kdo zrovna neměl svůj den? Typičtí tím neblahé paměti bývali skinheadi. Všichni víme, že zírat je neslušné, nicméně také, že se to může. Neslušné je také vůbec se nepodívat, nepozdravit pohledem, nedat vědět, že vím o přítomnosti druhého.

Vychovatelé z polepšoven se shodují, že změny v chování u chovanců docilují téměř výhradně formou odměn, nikoli trestů. V kampani Konsentu jde přitom o jasný voyeur-shaming. Když můj pes běží za dítětem, většinou jsou dítě i rodič rádi. Menšinou mají strach, ale nebudu kvůli tomu psa paušálně odvolávat, když z té spontaneity bývá na obou stranách taková radost. Radosti není nikdy dost.

Přílišné soustředění a opatrnost v jednom segmentu může přivodit nečekané škody v jiném. Ve výsledku může být přílišná opatrnost až protikladem opatrnosti skutečné. Kampaň Konsentu na jedné straně nabádá k gentlemanství, na druhé navádí k fízlování. Kampanisté se zaštiťují, že jde o osvětu, ale osvětu nejde dělat nepodloženým statementem. Někteří diskutéři říkají, že je úspěšná už tím, že vyvolala debatu. To ano, máme za sebou další kolo.