V rozlehlé hale pražské Meet Factory tvoří pět set lidí příjemně sálající kotel. Tolik lidí v Česku ještě žádný poetry slam nepřilákal. Moderátor Nejhodnější Michal obchází dvanáct účinkujících, kteří do finále postoupili jako vítězové regionálních kol v českých městech. Nechali za sebou půl druhé stovky konkurentů. Na vítěze čeká finanční odměna 30 000 korun.

Každý si vylosuje pořadové číslo. Nevděčnou jedničku si vytáhne Shylock. Stylizuje se do loutky. Ovace publika ho neminou, ani dobré body od poroty. Vítěz vítězů ale musí být the best, být „jenom“ dobrý nestačí. Obecenstvo se soustředí. Slameři se střídají v rychlém sledu po třech minutách, texty jsou nadupané. Sál se většinou směje svorně, někdy se ozývají osamělí vlci – v kultivované Praze ale žádné extempore. Var konzervují rytmická funky intermezza mezi výstupy. V koncertním sále mají skvělý zvuk.

Dvojkou je Ellen Makumbirofa, jediná dívka finále. V prvním kole básní na téma „jinakost“, ve druhém si coby silně věřící křesťanka vystřelí z konzumních Vánoc. Mění kadenci jako horská dráha. V největší rychlosti zařadí kontrastní emoci podpořenou legračně expresivním obličejem:

„Adventem slavíme spíše příchod plné spíže. No jasný, udělej si radost, kup si něco hezkýho na sebe, protože ty si to přece zasloužíš. Pf, co nějakej Ježíš, ten počká. Hlavně, že ty budeš kočka. A i kdyby umřel, jejda mane, stejně zase vstane!“

Spousta spontánních pochval, lidi si získává bezprostředností, duší.

Anatol Svahilec, nejaktivnější český slamer a miláček publika, si sedá do pomyslných bobů a zběsile se řítí Prahou. Byla-li Ellen horskou dráhou, on je centrifugou, která zpomalí, až když vypne. Není možné ho stíhat. Obvykle vyslovuje precizně, pod tlakem finále se ale přeříkává. Je to srdcař, ale 30 000 odměny jednoho vykolejí. Přesto získává výborné body s nadějí na celkové vítězství. Ve druhém kole si svlečený do pasu, s rozpřaženýma rukama coby Ježíš stěžuje na kříži, že z jeho zázračných výstupů udělali lidi zbytečně big deal. Slamuje:

„To si Říman podá mytou ruku s partou Židů, a hned bude všechno v klidu. A bijte ho, když už ho někdo naprášil. Správně, dívám se tvým směrem, Jidáši! Ne, to je vážně hnusná zrada, sprostá, kolikpak si za to dostal? Jistě, obracej se ke Kristu, ale obrať se na mě jako na aktivistu. Demonstruju, píšu blogy, ale všechno marný. Tak sakra, buď jdu do synagogy, anebo do směnárny. Judea bez korupce, heren, rovnej sociální systém. Vo nic víc mně nešlo, Ježíši Kriste!“

Vaz mu zlomí jedna sedmička, tu si Mistr nemůže dovolit.

„A to jsem, aby text nepřipadl porotcům neuctivej a rouhačskej, vyhodil finální pasáž o obavách ukřižovanýho, aby jeho tělo neukrad z hrobu nekrofil,“

kroutí Anatol zklamaně hlavou.

„Je mi líto politiků, co neovládaj gramatiku“

Obhajitel Rimmer, copywriter portálu Seznam.cz, je instantně vtipný. Každý rým je zároveň pointou, kterou dotváří jednoduchým vizuálním prvkem a minimalistickou mimikou. Kde Anatol působí jazykovou ekvilibristikou a Ellen temperamentem, Rimmer obstojí holou inteligencí.

„Můj Facebook hackli kojenci. Všude velký slintající hlavy, reklamy na kočárky a pleny, všechny moje ex fakany ověšeny. Mark Zuckerberg mi naznačuje, že mám předat geny. A jediný únik je skrz penis do fertilní ženy. I ti, co ve škole jedli křídu, už maj děti. Všichni se berou a kupují domy, jen já ve dvaatřiceti hledám dívku, se kterou protkám chromozomy.“

Vypadá to celkem jednoduše a je za to spousta desítek.

Podobně na to jde Dave Naslamkejv, nejmladší účastník. Je mu teprve sedmnáct a hned jeho druhý slam je finálový. Stejně jako dvaatřicetiletý Rimmer, stoupá i „slamový Rimbaud“ k uspokojení publika po schůdcích jednoduchých rýmovaných metafor kritických k soudobé společnosti, aby na konci shodil i sám sebe.

„Je mi líto, když na gyndě nenajdou poštěváčka, je mi líto, když umře křeček a večer není grilovačka, je mi líto koček, co na silnici nebyly dost hbité, je mi líto účastníků Jste to, co jíte, je mi líto židů, co ve vlaku se tísní, je mi líto rajčete, co obrostlo mi plísní, je mi líto politiků, co neovládaj gramatiku, je mi líto matfyzáků, co zanedbali erotiku, čekali jste něco víc? Je mi líto.“

Odchází sebejistý a zároveň trochu vyjukaný, vtipný i směšný. Nejhodnější Michal zajíčka nestydatě nabízí přítomným dámám…

Jedním z highlightů je druhé kolo slamera, který si říká Švéd. Za svou cestovní báseň získává jednu devítku, jinak samé desítky.

„Ach, bageto, proklínám tě! Proč já se vždycky nějakou takovou hovadinou narvu? Mělo mi bejt divný, že salát i debrecínka mají stejnou barvu! Hej! A teď už má tu barvu i můj obličej! Střeva jako žhavá láva. Bolest, nával! Zleva, zprava! Ano, taky si myslím, že dieta je zdravá. Né, je mi dobře. Však v zadku stále silné pnutí! Tak snažím se sedět bez pohnutí. Však bolest střílí ze všech stran! Beroun, Hořovice, Zdice. Ty vole, vydrž to aspoň do Rokycan! Plzeň bude každou chvíli. Však pnutí sílí, sílí, sílí! Né, fakt je mi dobře, povídej mi ještě o tom focení v Bolívii. A v Peru. Do prdele, přece se tady neposeru!“

Publikum přímo vřeští, manko z prvního kola Švédovi celkové vítězství ale hatí.

„Ten pocit být tak blízko fullhousu mi vykompenzoval tu trojku od madam porotkyně z prvního kola. Od rána jsem měl střevní potíže, takže se mi do tématu dobře vžívalo. Jsem rád, že vrcholem mého vystoupení nebylo faktické zaskřípění mého poklopce,“

směje se s nadhledem Švéd.

Viktor Hanačík, vítěz z Uherského Hradiště, je jediný, kdo zafrajeří takzvaně spatra. Rozděluje pódium na slamovou vesmírnou loď a kulisárnu Slováckého divadla, kde je zaměstnaný. Instruuje publikum, aby ho posílalo podle libosti do té či oné sféry. Lidé toho poťouchle zneužívají a posílají ho sem a tam, aniž by stihl cokoli říct. Viktor to řeší tím, že udělá hvězdici, pak sebou flákne na zem a bez použití rukou se zase vyhoupne na nohy. Kouzlí těmi krea-cemi trochu ryzí fyzické přítomnosti, po verbální stránce to není kvůli démonu alkoholu úplně ono.

„Ledovce roztály a přišly gejzíry euforie a kreativity. Energie z publika byla šťavnatá. Tím, že jsem jel ryzí improvizace, jsem byl za outsidera hry, ale pozitivní rezonance a podpora od slamerů jsou pro mě víc než body a výhra. U mě bylo vítězství zůstat sám sebou a dostat lidi do extáze,“

svěřuje se po skončení psychedelický bard.

„A jsem tady, šašek v tričku“

Je po všem. Kostky jsou vrženy, body sečteny. Slameři se na vlně odplavujícího adrenalinu seřazují na jevišti a Nejhodnější Michal hlásí, jak se věci mají. Bramborový je senzačně benjamínek Dave:

„Jsou to perfektní lidi s výborným smyslem pro humor. Jsou pro mě skutečnou inspirací a já jsem nesmírně rád, že mám tu čest být jejich součástí,“

nešetří na adresu slamerů superlativy a slibuje pokračovat v rozjeté kariéře. Anatol byl předloni vítěz, loni druhý, dnes je třetí. Poněkud dekadentní, nadále však „maskot“ českého slamu. V poslední době taky agent „pražské kavárny“, organizátor protizemanovských akcí v rámci odbojové skupiny Domácí potřeby. Posledně mu zametli před prahem…

Stříbro urve dojatá Ellen Makumbirofa.

„Na jednu stranu jsem si říkala: jejda, jsou nejlepší, nikdy jim nemůžu sahat ani po kotníky,“

přibližuje pocity ze své první divácké návštěvy poetry slamu před rokem v Olomouci.

„Ale na druhou stranu: jéje, chybí tam energie a víc života, větší extravagance a šílenost,“

přiznává, proč se nakonec rozhodla ke vstupu na kolbiště.

And the Winner is Rimmer!

Jako první slamer podruhé v řadě za sebou. Hned taky sděluje proč.

„Jsem moc dojatý. Jako minule… Ještě před třemi lety jsem byl zakřiknutý, ale pak jsem si představil, kým bych chtěl být,“

vysvětluje se žlutým trikotem pro vítěze a šekem na 30 000 korun.

„A jsem tady, šašek v tričku,“

dodává sklesle, ale vzápětí nabourá image smutného klauna mesianistickým přídavkem, na který jsou připraveni jen jeho přátelé z Facebooku, kam pravidelně postuje citáty z knih Jeda McKenny:

„Uvědomil jsem si, že neexistuju. Že základ člověka tvoří nic, prázdno. Takže jsem neuvěřitelně tvárný a můžu se stát vším, čemu uvěřím. Je to hrozná svoboda. Zkuste to taky!“

Afterparty obstarají tři rapeři z formace Saysomething. V čele s někdejším mistrem Metodějem Constantinem dohánějí impro manko večera, vymýšlejí texty za pochodu. Jejich kreativní běsnění nemá konce, hajpují ještě ve dvě ráno. Publikum se nedočká ticha, u kterého by absorbovalo smršť slov, ale takový už je slam. Když k němu jednou přičichnete, nedá vám spát.