Cesta do Bosny byla ohlašována dlouho dopředu. Před lety jsem měl totiž jeden vskutku zvláštní sen. Procházel jsem se po tržišti kdesi na Balkáně, až jsem dorazil k velkému stanu, z něhož se ozýval malý techno sound systém. Vlezl jsem dovnitř a ve stanu nebyl nikdo vyjma drobného mladého zrzka, který se na mě zašklebil a zeptal se mě: „Pan Borzič dnes přišel tančit, nebo číst své básně?“ Odpověděl jsem mu, že tančit, a on na to: „V tom případě pro vás něco mám.“ A vytáhl z baculatého proutěného koše knížku. Na obálce se usmívala bělovlasá a bělovousá hlava muže v turbanu. Se zájmem jsem ji otevřel na stránce, která byla poněkud komicky nadepsána 5 rad pro tvůj duchovní život a pod nadpisem stálo:

1. Ptej se, co je On!
2. Ptej se, co je ono nic!
3. Rozlišuj světlo a tmu!
4. Když se otáčíš, mysli na pohyb hvězd!
5. Kontempluj Kristovu tvář jako půlměsíc!

Zvlášť poslední rada mě zarazila. Moc jsem jí nerozuměl. Vzpomněl jsem si na ni až onoho divného léta 2015, kdy jsem se ocitl ve vnitřní krizi a současně s úděsem sledoval antiimigrační hysterii, jejímž podložím byl mj. strach z muslimů a islámu. Byl jsem otřesený nenávistí a absencí soucitu, a coby křesťan jsem cítil potřebu solidarizovat s trpícími lidmi, kteří pronikali do vysněné Evropy po moři i souši. A tehdy jsem si vybavil onen tajemný sen. A ten mě přiměl se odhodlat k zvláštnímu experimentu: poznávat Kristovu tvář jako půlměsíc a proti vlně nenávisti se zahalit vlnou súfismu.

To léto jsem se zkoušel modlit před úsvitem, nepít alkohol a číst súfijské mystiky i Korán, především ale jsem se cvičil v praxi odevzdávání Jednotě, jejíž soucitný dech nese všechny světy. K Rúmímu, jehož poezii jsem roky miloval, přibyl Ibn Arabí, který mě svým odvážným duchem doslova strhl. Nejmodernější teolog, říkal jsem si v těch dnech často! Meteorit svobodné lásky, splétající subtilní vesmíry teofanií, který do své velkorysé karavany zahrnoval všechny lidi bez rozdílu vyznání… Moje žízeň po islámské spiritualitě, kterou jsem vnitřně pociťoval, mě přivedla k propátrávání Youtube, kde jsem posléze narazil na videa o bosenském islámu a súfismu.

A právě to léto se ozvala islamoložka Zora Hesová. Sešli jsme se na jedné pražské zahrádce a Zora se mi svěřila s nápadem uspořádat expedici do Bosny, jejímž cílem by bylo poznávat tradiční evropský islám i celkové místní náboženské klima. Cesta do Sarajeva by byla určena studentům i badatelům, které problematika zajímá. A na mě si Zora vzpomněla, abych jí pomohl s personálním obsazením výpravy. Věci do sebe zapadly jak kostky a já byl nápadem uchvácen.

Pak ale skončilo to příliš horké léto, oba nás zavalila všednost a cestu do Bosny jsme uložili k ledu. Přešlo pár měsíců, přehoupl se rok a byly tu Velikonoce, které jsem slavil v malém kroužku přátel a známých. Během naší domácí vigilie byly pokřtěny dvě děti a jeden dospělý, a já se stal dvojnásobným kmotrem. V jednom případě syna dobré přítelkyně, která je odbornicí na islám. Když jsme se později v noci loučili a ještě ve dveřích jsme překotně mluvili o súfismu, Viola Pargačová najednou vyhrkla: „Adámku, musíme do Bosny! Do Bosny! Tam to ještě je!“ Zamrazilo mě a rázem jsem věděl, že do Bosny musím, ať už to znamená cokoli. Další den jsem zavolal Zoře a myšlenku bosenské cesty jsme oprášili. Čas expedice nakonec Zora stanovila na konec září a na mně bylo vybrat posádku.

Posádka se po určitých obměnách po-skládala z mladších teologů a teoložek, religionistů, publicistů, umělkyně-dokumentaristky, studentů a studentek. Dohromady nás bylo devět. Devět přátel, z nichž většina se dobře znala, devět argonautů: Jakub Ort, Magdaléna Šipka, Nikolaj Ivaskiv, Lukáš Senft, Marie Zandálková, Mariana Otterová-Slačálková, Jan Černý a konečně Zora Hesová a já. Zora připravila program cesty a poslala nám studijní materiály…

Bůh v šátku blasfemie

26. září vyjíždíme ráno v pronajatém mikrobuse směr Balkán, Zora řídí…

Téže noci jsme přijeli do Sarajeva, které září jako síť plná drahokamů v mrazivé tmě. Město pnoucí se po horách a z větší části ležící útulně schoulené v údolí, v nadmořské výšce 500 m zářilo nočními světly a jeho minarety probodávaly černé nebe. Na jednom sarajevském kopci jsme se ubytovali v slušném, leč poněkud nevyhřátém apartmánu. Po vydatném spánku jsme posnídali ramadánový chléb s bílým mazacím sýrem a zapili ho ayranem. Kolem jedenácté hodiny jsme se spustili podél muslimského hřbitova plného zelených a bílých náhrobků, které trčely ze země jako štíhlé homole s čepičkami a jejichž těla pokrývala kaligrafická zpodobnění veršů z Koránu. První dominanta, kterou jsme spatřili, když jsme sešli dolů k řece Miljacce, byla budova bývalé radnice v maurském slohu, rozkošný architektonický šperk, který měli na svědomí čeští architekti Karel Pařík a Alexander Wittek, autoři i dalších pozoruhodných budov v Sarajevu. Pak jsme zabočili do vlastního centra, staré osmanské čtvrti, v níž se drobné domky a kavárničky střídají s ladnými mešitami a vše zasypávají hejna místních asertivních holubů. Čtvrť se hemží nejrůznějšími turistickými cetkami: tkaninami a koberci, vodními dýmkami, tepanými tácy i dýkami, džezvami i talismany s okem Fatimy… Procházeli jsme tím pohádkovým světem v sytém slunečním světle.

Po rychlé kávě jsme vyrazili do moderní části Sarajeva plné architektury z dob Titova socialismu, abychom se seznámili se Zilkou Spahič Šiljak, muslimskou feministickou badatelkou, aktivistkou na poli lidských práv a mezináboženského dialogu. Na místo setkání jsme dojeli tramvají a v poměrně nehezké budově, která mi svou těžkou identifikovatelnou vůní silně připomněla dětství na Balkáně, jsme se v jedné učebně kolem podlouhlého stolu s touto ženou setkali, abychom se dozvěděli něco o Bosně i o vztahu islámu a feminismu. Zilka mě okamžitě upoutala jemným vzhledem a vnitřní pevností. Na všechny otázky odpovídala vynikající angličtinou klidně, ale současně velmi živě a intelektuálně pronikavě. Zajímala nás situace náboženství v poválečné Bosně, zdejší mírový proces, vztah islámu a feminismu, podoby islámské spirituality, včetně té súfijské i specificky ženské, problematika šátků i aktuální politická situace v Bosně a Hercegovině…

Zilka nám osvětlila zneužívání náboženství v regionu během války i v poválečné době, kdy byla etnická příslušnost ztotožňována s náboženskou identitou a náboženství sehrávala v konfliktu spíše neblahou roli. Naštěstí se mezi muslimy i křesťany záhy objevili jedinci, náboženští aktivisté a aktivistky, nejprve františkáni a pak především muslimské ženy, kteří se rozhodli věnovat mezináboženskému i etnickému dialogu a tématu léčení válečných traumat a smíření. Na otázku po vztahu feminismu a islámu nám Zilka odpověděla, že je třeba vždy myslet kontextově. Původní islám samozřejmě neodpovídá dnešním sekulárním standardům, nicméně ve své době prorok Mohamed podstatně zlepšil postavení ženy v arabské společnosti. Zilka nás upozornila na výraznou pozici jeho první ženy Charídži, vzdělané obchodnice, která Mohameda sama požádala o ruku. V islámu, stejně jako v křesťanství a v judaismu, lze podle Zilky nalézt motivy feministické i patriarchální, záleží na úhlu pohledu a výkladu. Zilka si o postavení žen v islámu nedělá iluze a tvrdě kritizuje muže za to, že ovládají náboženské instituce, upozorňuje však, že totéž platí i pro většinu křesťanských a židovských denominací. Právě Zilka a s ní řada dalších muslimských feministek se snaží překonat genderovou nespravedlnost. V Bosně, vysvětluje nám, existuje poměrně silná tradice emancipovaných muslimek. Např. zde v Sarajevu už v roce 1943 vznikla historicky první madrasa (náboženská škola) pro ženy. Sama nedávno připravila dokumentární film o ženských duchovních tradicích, především tradici pohřebních obřadů, které ženy samy vytvořily a vedly. A právě tyto vzdělané věřící ženy uchovávaly islámské tradice i v období socialismu, kdy náboženství muselo z veřejné sféry zmizet. Ženy kázaly, přednášely a vedly své komunity, pro které byly duchovními autoritami.

Na otázku, zda má v Bosně šanci rigidní wahabismus a salafismus, odpověděla Zilka záporně, islámský fundamentalismus je příliš v rozporu s tradičním bosenským islámem a místní mentalitou. Současnou politickou situaci v Bosně vidí ovšem Zilka spíše v temnějších barvách. Struktura státu je podle ní už od začátku špatná, vratká, snadno otřesitelná, zakládá ji totiž mír, o nějž se lidé nezasloužili. Země se potácí v chudobě, korupci a politické nestabilitě, a v poslední době se navíc opět probouzejí etnické tenze.

Závěrem nám Zilka osvětlila svoji pozici sekulární věřící muslimky. Zilka si v žádném ohledu nepřeje náboženský stát a chce žít výhradně v sekulárním systému. Současně coby věřící žena dodržuje předpisy svého náboženství. Tyto dvě pozice chápe komplementárně. Její spiritualitu silně ovlivnil súfismus, ačkoli k žádné súfijské komunitě formálně nenáleží. A šátek na své hlavě nechápe jako ochranu před lačným mužským zrakem, tento výklad pokládá za nevyhovující, spíš pro ni pokrývka symbolizuje touhu být neustále v Boží přítomnosti.

Bylo to čarovné setkání se vzdělanou a emancipovanou muslimkou, která své náboženství zná do hloubky a čerpá z něj emancipační impulzy. Při zpáteční cestě do centra, kde jsme se měli sejít s dalším bosenským náboženským aktivistou, mě napadlo, že mě na tradiční islámské mystice fascinuje právě ten tichý sálající mír, který vyzařoval i z této nádherné ženy.

A pak se na scéně objevil Alen Kristić, katolický teolog, který se Zilkou často spolupracuje. A stejně jako ona i tento muž nervózně inteligentního pohledu a temperamentního úsměvu si nás bleskurychle podmanil. Kristić je enfant terrible zdejší katolické církve. Kněz, který se oženil, teolog, jehož první kniha se jmenuje Tyranie náboženství. Alen se rozhodl hovořit bosensky a pro tento večer překládám já. Kristić na nás doslova chrlí své odvážné teologické vhledy a představuje svoji koncepci teologie osvobození pro tento region. I on nejdřív ostře omítne zneužívání náboženství, konzervativismus a nezájem o svět a sociální spravedlnost. Alen rád provokuje, jako všichni proroci. Před časem na jedné islámské konferenci přednesl projev „Rouhání jako pozitivní základ náboženství“. Připomněl v něm, že jak křesťanství, tak islám jsou původně kacířské tradice (viz Ježíš nebo Mohamed ve svých komunitách) a že právě zapomnění na tyto buřičské zdroje z nich činí nelítostné rigidní celky, které jsou náchylné k politickému zneužití.

Proti mocenskému zneužití staví Kristić svoji radikální víru v Boha, který se veškeré moci vzdal a který do středu všeho postavil trpícího člověka – uprchlíka, chudého, ukřižovaného… Právě v lidském utrpení i v lidské solidaritě s ním se zjevuje Bůh. Následovat odvážného rebelujícího Boha znamená vykročit za hradby církve a naslouchat všem neprivilegovaným (včetně příslušníků jiných náboženství, ateistů nebo LGBT lidí). Podle Kristiće není náhoda, že Ježíš o sobě nejdříve říká, že je cesta a pak teprve pravda a život. Nelze začínat pravdou, ale je nutné začít jejím hledáním, pravda se pak vyjeví v péči o život druhých. Naopak rigidní pravda vede k ničení druhých. Jakkoli si Kristić hluboce váží islámu a jeho mystika (Ibn Arabí!) ho silně ovlivnila, je křesťanem, protože ho bytostně zasahuje myšlenka Božího sestupu do světa, vtělení do syrovosti a nejednoznačnosti lidské existence.

Vtipný a okouzlující teolog není ovšem pouhým teoretikem. Od Zory se později dozvídáme, že Alen také veřejně ostře kritizuje, že do církví a náboženských obcí po válce nalezli bývalí váleční zločinci, kteří za své zločiny nikdy nenesli odpovědnost. Aktivismus Alena Kristiće tak může být dost nebezpečnou záležitostí. Tento otevřený katolík si nás získal svým entuziasmem, odvahou a vášnivostí. I do něj jsme se zamilovali. Jako do Zilky. A já v Bosně našel bratra ve víře.

Není súfismus jako súfismus

Druhý den expedice jsme zasvětili súfismu, který je v Bosně silně zastoupen. Ráno jsme se setkali s Dejanem, chlapíkem, který se nám z jistých důvodů představil pouze křestním jménem. Tento americký Bosňák se vrátil do Bosny původně jako křesťanský misionář tvrdě fundamentalistické ražby a začal studovat súfismus z akademických i misionářských důvodů. Setkání se súfismem ale podstatně změnilo jeho pohled na islám a vlastně i na křesťanství. K súfijské spiritualitě dnes cítí hluboký obdiv. Jakkoli Dejan nebyl sympaťák jako Alen nebo Zilka a špetka fundamentalistické nadřazenosti z něj pořád sálala, jeho příběh nás zaujal. Dejanovi se podařilo postupně proniknout i do ezoteričtějších súfijských komunit, které publicitu odmítají, a tak mohl jejich spiritualitu zkoumat zblízka. Vysvětlil nám mj. roli šejchů v súfismu, kterou lze přirovnat k roli guruú ve východních tradicích. A upozornil nás také, že do Bosny se vrací řád tančících dervišů – Mawlawíja, který založil Rumí. Svoji činnost započal řád pravidelným předčítáním z Rumího básnického veledíla Masnáví v bosenském překladu.

Po krátkém obědě (pravidelně obědváme variaci téhož – místní specialitu burek, plněnou masem, sýrem či zeleninou) jdeme navštívit súfijskou takíju Mejtaš. Vyšplháme opět do jednoho ze sarajevských kopců, kde na nás čeká kouzelná malá mešita, vedle které stojí podlouhlá takíja obkroužená miniaturní zahradou. Takíja (turecky tekke, bosensky tekija) je cosi na způsob řádového domu, kde se súfijové setkávají, aby zde studovali, meditovali, vykonávali službu pro společenství a prováděly obřady – zikry (rituály kombinující zpěv, modlitby, dechová cvičení a v některých případech i tanec). Mejtaš náleží k taríce (směr či bratrstvo v súfismu, současně duchovní metodika) naqšbandíja, což je směr, který poměrně úzkostlivě dbá na dodržování šariatského právního pořádku a např. nikdy nepřijal Ibn Arabího učení o jednotě bytí. Zora nás předem upozorní, že takíja Mejtaš nemá příliš dobrou pověst, i proto je snazší do ní proniknout.

Před takíjou nás vítají místní súfijové přiložením levé ruky na své srdce, musíme se vyzout a po kobercích vcházíme do krásné místnosti vyzdobené kaligrafiemi, posadíme na zem, opřeme se o polštáře a audience může začít. Mladší súfijci nám nabízí čaj, džus a sladkosti. Slova se ujímá vakíl, zástupce šejcha. Zhruba šedesátiletý muž se očividně rád poslouchá, šejch tu není, tak může hvězda zástupce zářit svobodně do všech stran. Zhruba tři hodiny nás uvádí do súfijské nauky, jak jí rozumí jeho taríqa. Moc hluboce to ale nezní; oč víc jeho slova umenšují ego, o to víc jeho ego před našima očima roste a nafukuje se do groteskních rozměrů. Jediný lidský okamžik přijde, když se nás zeptá, zda by nám nevadilo, kdyby si zapálil. Nevadí, všichni jsme kuřáci. „Proč jste to neřekli dřív, my súfijové se nezříkáme cigaret.“ Ostatní mladí súfijci nám žel nic neřeknou, což je škoda, očividně vypadají ušlechtileji a důvtipněji než zástupce šejcha.

Poněkud zklamaní odcházíme do ulic a já si na odchodu trochu poraním nohu (snad to byl trest za mé romantické představy), a navíc si zamažu nohavici od psího lejna – Boží humor jak ze súfijské anekdoty. Z kavárny v posledním patře vysokánského baráku se pak kocháme výhledem na Sarajevo a z kopců se ozývají muezzini. Večer si odskočím na Sarajevský básnický festival na čtení, kam jsem pozvaný nezávisle na naší expedici. Čtení probíhá v místní národní galerii. Mám bosenské literáty rád, obdivuju jejich krásný časopis Život, ale tento večer ve mně budí rozpaky. Zhruba dvacítka básníků z různých zemí včetně mě čte po jedné básni, bez jakéhokoliv představení, bez kontextu…

Mosty spojení a rozdělení

Třetí den výpravy je trochu volnější. Dopoledne si jdeme prohlédnout pamětihodnosti města s profesionálním průvodcem. Je to gay a komunista, říkejme mu M. Být gayem v bosenské společnosti není žádná legrace, náš kouzelný M chodí už devět let se svým přítelem, ale nežijí spolu a jeho rodina pochopitelně o jejich vztahu nemá páru. Pro LGBT menšinu v Bosně obvyklý scénář. A že je komunista? Jeho přesvědčení má jižansky liberální šmak a je z něj cítit nostalgie po Titově Jugoslávii, i když tu M vzhledem ke svému věku zažil jen jako kluk.

Z památek, které nám ukazuje, mě nejvíc uchvátí pravoslavný chrám sv. archandělů Michaela a Gabriela. Do chrámu přicházíme právě v den, kdy západní církev slaví svátek svatých archandělů a andělů, naše výprava je tedy v souladu s andělským světem. Chrám je to malý, útulný a já si v něm uvědomuji, že snad nikde nedosáhla byzantská estetika takové něhy jako v srbském pravoslaví.

Pochopitelně navštívíme i hlavní sarajevskou mešitu, jejíž interiér vypadá poměrně stroze oproti mešitám, které jsem dosud viděl. I tak je ovšem nádherná. Obzvlášť ovšem podlehnu jejímu nádvoří, kašně a stromům a později také mužům, kteří se venku na kobercích modlí. Vzpomenu si na slova Osha, že nikdo nevypadá při modlitbě tak krásně jako muslimové. Od našeho M se dozvídáme, že muezzini v Bosně svolávají k modlitbám výhradně živě, nahrávky volání jsou zdejší fatwou zakázány. A skutečně, jednoho muezzina vidíme zpívat z minaretu a vodopád arabštiny se snáší na naše hlavy, aby nás upamatoval na Jediného.

Zbytek dne trávíme na kopích i v nížinách Sarajeva, extaticky se radujeme z výletu…

Druhý den jdeme za místními františkány. Františkáni jsou v Bosně skutečně doma, jediný řád, kteří osmanští dobyvatelé nevyhnali. V klášteře, který opět postavil Pařík, a navíc trochu vypadá jako místní pivovar, se nás ujímá bývalý děkan teologické fakulty fra Ivo Šarčević. Promlouvá k nám v místním kostele, který zdobí skvělé moderní umění z šedesátých let. I on se rád poslouchá, ale to, co říká, má hlavu a patu. Popisuje nám historický kontext Bosny a následně s ním vedeme teologickou debatu. Šarčević je taky progresivní katolík, i když o poznání konzervativnější, než jeho žák Kristić, s nímž jsme se setkali o dva dny dřív, a s nímž má nějaké nevyřízené účty (zřejmě osobního rázu). Během povídání několikrát cituje Tomáše Halíka, který je v Bosně mezi intelektuály vůbec hodně známou personou. Mezitím si všímáme, že do kostela opakovaně přichází ženy a modlí se před sochami sv. Antonína a Panny Marie, a některé doprovází svoji modlitbu zvláštními gesty. Šarčević nám vysvětlí, že jsou to muslimky, které se sem chodí modlit za zdraví, protože kostel je chápán jako významné posvátné místo. I Šarčević vidí situaci v zemi spíš temně a současně její krizi zasazuje do celo-západního kontextu, o naší zemi pak říká, že na něj působí jako bohatá a uzavřená…

Po jídle jdeme na poslední setkání s muslimskou aktivistkou Amrou Pandžo, která stojí v čele neziskové organizace Mali koraci (Krůčky), která se zabývá mezináboženským dialogem i s ohledem na poválečná traumata. Amra je energická, vášnivá žena se smyslem pro šťavnatý humor. Vypráví nám o své práci, utahuje si z místních duchovních autorit a spolu se Zilkou a dalšími ženami tvoří také jakousi studijní skupinu. Například se tyto ženy zajímaly o to, proč nemohou v době menstruace chodit do mešity a když pronikly hlouběji do tradice, objevily, že nařízení se původně snažilo vyjít vstříc ženám a jejich pohodlí. Rozhodly se proto v téhle záležitosti řídit zcela svobodně. Ze stejných důvodů nenosí Amra šátek – feministický islám v akci. Amra spolupracuje s křesťany a snaží se navrátit jejich hlas opět do veřejného prostoru.

Po návštěvě Amry odjíždíme ze Sarajeva do Mostaru. Jedeme nádhernou hornatou krajinou podél smaragdové Neretvy, do Mostaru přijíždíme těsně před soumrakem. Z Mostaru dýchá smutek: ani dvacet let po válce se město nenadechlo a její stopy lze najít na každém kroku. Především tu ale zeje trhlina mezi lidmi: Chorvati a Bosňáci spolu ve městě téměř nemluví. Mostar je rozdělený na dvě půlky a jedním z mála míst, kde se setkávají lidé z obou komunit, je místní anarchistická kavárna. Sláva anarchismu! Magický středověký most, který spojuje dvě části Mostaru a který byl chorvatskými odstřelovači v době války zbourán, a po válce obnoven, je tak spíš symbolem rozdělení. Nad Mostarem se tyčí i obrovský kříž, který postavili chorvatští nacionalisté, aby to muslimům pořádně nandali. Vybavují se mi slova Alena Kristiće, že v křesťanství se Bůh své moci vzdává, a je mi smutno, že zdejší Kristovi následovníci místo toho přísahají na zbraně a triumfující moc. Historické centrum je ale jedním z nejpůvabnějších míst, jaké jsem kdy spatřil. Okcident a Orient tu nad Neretvou slaví alchymickou svatbu.

Z Mostaru vyjíždíme už za tmy, směřujeme do Chorvatska a projíždíme mj. poutním místem Medžugorje, kde se bezmála před třiceti lety začala zjevovat Panna Maria. Zázrak je to ale navýsost pochybný, a tak katolická církev zjevení nikdy ofi- ciálně neuznala. Vybaví se mi ironická slova otce Šarčeviće, že místní františkáni se asi víc modlí, když jsou tak bohatí, a že před zázraky dává přednost zázraku víry. Medžugorje to je mariánské Las Vegas, nevkusné sošky a obrazy halucinačně blikají ze všech rohů. Z městečka sálá luxus, místní mafie si staví vily a bazény, zatímco zbytek Bosny se topí v chudobě. Náboženství jako komodita. Ubohá Matka Boží…

Bůh je velké moře lidství…

V noci přijíždíme do Chorvatska, abychom poblíž Makarské v apartmánu na pobřeží strávili noc a ráno vyjeli do Prahy. Oproti Bosně je v Chorvatsku teplo i v noci, vzduch je prosycený rozmarýnem a mořem, které si nás rychle přitáhne. Ponořím se do temné vody, která je překvapivě teplá, a vybaví se mi výrok mystičky Kateřiny Sienské „Bůh je velké moře…“ Ráno zjistíme, že jsme přespali na úchvatném místě, kde se do výše pnou dalmatské hory poseté borovicemi, kde moře je průzračné k zešílení a obloha sytě modrá a vše zalévá vlídné ticho svítání. Turisté nikde, jen pár místních se občas objeví, před odjezdem ještě krademe z jedné zahrady mandarinky. Kraj mého dětství. Jakub Ort si ze mě utahuje, že narodit se v tomhle kraji, byl by taky básníkem…

Po návratu do Prahy rozjímám, co jsem to vlastně na bosenské cestě zažil. Setkal jsem se z pozoruhodnými lidmi, kteří se v této nádherné zraněné zemi plné napětí a chudoby osobně nasazují pro smíření, setkal jsem se se skvělými intelektuálkami a intelektuály, muslimkami a křesťany, kteří ze svého náboženství čerpají posilu pro svůj humanistický aktivismus… A konečně podnikl jsem cestu s úžasnými hlubokými a otevřenými lidmi. Moje víra mě učí, že Bůh se stal člověkem. Na bosenské cestě jsem se setkal především s božskými lidmi.