Miloslav TopinkaProbouzení

Světlo mu proplouvá štěrbinou mezi rty

Reflektuje Adam Borzič

Recenze básnického kompletu Miloslava Topinky.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 13/2016

Začnu snem, který se mi zdál pár dní po uvedení Topinkova souborného díla Probouzení v Café Fra. Našel jsem knihu, jejíž autorkou byla žena, která mi párkrát obstarala LSD. Byl to vlastně její deník psychedelických cest se spoustou kreseb, vousatých květin a rozkvetlých hlav. Stránky zdobilo také pár kabalistických diagramů. Ale ouha, knihu jsem našel v hotelovém pokoji v Riu, kde jsem byl s Miloslavem Topinkou na jakémsi festivalu. V noci se mi ale pod rukama změnila. Stala se novou Topinkovou básní, na každé straně dvě sloky. A na konci knihy byl Topinkův dopis psaný rukou, který končil větou:

„Usiluji o jeden z nejsvobodnějších vesmírů.

Místo podpisu se pod dopisem objevilo Topinkovo oko a… A mrklo. Pak jsem se probudil.

Vskutku, Topinkova poezie nás probouzí do jednoho z nejsvobodnějších vesmírů. Je ryzí evokací kosmu, jeho siločar, drah, jeho prohlubní a výdutí, jeho strun, trhlin a vln. Je iniciací do času a prostoru v jejich nesamozřejmosti. Kdo se spokojí s málem, kdo se spokojí s poezií jako spánkem, toho jeho dílo neprobudí. Ne, je třeba podniknout cestu na samu mez. Na kraj viditelného a neviditelného, slyšitelného a neslyšitelného. (Všimli jste si, jak moc nás nutí Miloslav Topinka napínat uši, když své verše čte veřejně…) Je potřeba závratné koncentrace, aby nás pohltila básníkova závrať jako černá díra. Jen pak nás tato poezie doslova vyplivne do světla. Jen tak zažijeme na vlastní kůži prosvítání.

Od první sbírky Utopír (1969) po nynější cyklus Prosvítání (2014–2015) je jeho poezie jedním soustavným, soustředěným, suverénním, umanutým i uhranutým pohybem za řeč. Zářečím. Jistě, je tu jakýsi vývoj. Utopír je plný fantaskní, vpravdě archaické magie, v Krysímhnízdu se řeč až krvavě rozkládá a skládá, a vyjevuje tak svoji surovou hutnost a hmotnost. Topinka v prvních sbírkách vyvolává především samotný Zvuk poezie. Odtud ono okouzlení fonetickými možnostmi jazyka i fascinace lidovým básněním. Slova se tu napínají – řečeno s Elio-tem. (O slova tu nejde. A přece o slovo tu jde. Ale o jaké slovo! O to prvotní. Jak by taky ne, vždyť Topinka dobře ví, proč v jedné z posledních básní cituje biblické tohu va bohu.)

Ovšem i oko si přijde na své. Básník už od Krysího hnízda zkoumá vizuální možnosti poezie. Vizualita ovšem u Topinky nikdy nehraje toliko estetickou roli. Estetika rozvrhu je manifestací rozměru skutečnosti samé. Napětím mezi něčím a ničím. Mezi přítomností a nepřítomností. Mezi plností a prázdnotou. Mezi životem a smrtí. Nakonec, jak je patrno z fotografické dokumentace bezeslovné básně „Já je někdo jiný“, se ujímá jeho poezie i hmatu. Dotek mluví výhradně beze slov. A báseň se stává nekonečně lidským tichem.

Jenže tahle důsledná orientace na tělo, tahle bytostná tělesnost, nakonec ústí do trhliny, kterou prosvítá neohraničený kosmos. V Trhlině a Prosvítání už je jasno. Jasno bez vysvětlení. Aby tvůrce mohl uskutečnit svůj průchod do světla, musí svůj jazyk na-pnout mezi konkrétním a abstraktním a jako akrobat přejít, přelézt po vlásku, paprsku, struně ne/bytí.

Považme, součástí Prosvítání jsou po Eliotově vzoru poznámky. A v nich nám Topinka daroval klíče nejen k Prosvítání, ale k celému Probouzení: Slova z delfské věštírny, Dupontův slovník havraní řeči, Hawkingův hrášek vesmíru, Akvinského paprsek pronikající panenskou blánu jako sklo, modrozelené linie Genesis, tichý šepot velkého třesku, šedý Apeiron i andělé barvy červánků, jak je vymalovala Stvořitelova ruka Hildegardě z Bingenu přímo do srdce… Ale Topinka ví i o bolesti. Vlny vznikání a zanikání pozoruje vlastní kůží. Cítí je. Dýchá. Slyší umírat Židy popravované v lesích, slyší jejich hrůzný let, jejich husí křik a ví, že některá křídla vyzářila radioaktivita, jako ta u dětí narozených po Černobylu.

I v současné kosmologii nachází Topinka stopy poezie. Ovšem tam, kde vědec realitu popisuje, básník ji evokuje, a proto ho sama skutečnost vede dál. Čas se v těchto básních vpravdě zakřivuje. Minulost a budoucnost se kříží v uzlu přítomného výdechu. Kvantové fyziky a astronomy tvůrce posadil na práh delfské věštírny. Metafory převzaté ze soudobé fyziky nakonec vedou v čase na-zpět: „světlo je pudr / Pulsuje v kvantech / stejně jako na kresbách z Lascaux“, říká se v omamné básni „Třikrát jsem to uviděl“. Poezie je kosmická veličina. Řeč kosmu.

Topinkova tvorba však není experiment, rozumíme-li experimentem pouze hru času. Čas je tu relativní. Každý průnik je vždy nový, může se odehrát za velkého třesku, v neolitu i ve dvacátém prvním století. Když autor evokuje Apollóna prostřednictvím slov Pýthie, ví, co činí. Básník je děravý hrnec, kterým protéká světlo. Přesněji řečeno trychtýř, jímž sestupuje. Jsme přímo u orfického zdroje poezie. Tak jako Orfeovi i Topinkovi procitlo světlo počátku na rtech:

„Průhledný, průhledný sloupec světla
pozvolna proplouvá
štěrbinou mezi rty.“

Topinka básní výhradně na dřeň. Ostře se zařezává. Proto jeho verše občas sekají. A přece je tak plachý! Plachý jako vlna. Jemný jako příze. A vrcholně, vrcholně něžný. Aby neztratil vlákno poezie, s obsesivní přesností hlídá vstup do brány tajemství. Jenže absolutní koncentrovanost jeho veršů odhaluje paradox jeho skromného titánství.

„Vlny se
přelévají z očí do úst, do hrtanu
dozadu ke kříži. Slyším šramot, praskání.
Všude strašný žár. Tělo je průsvitné,
prsty světélkují, přeskakují mezi nimi
nafialovělé jiskry. A
pak se najednou
všechno slévá, prolíná. Při výdechu,
který strhává vše kolem, se lehce zableskne.
Cítím, jak začínám zářit. Světlo se
prodírá mrazivým prostorem. Až to křupe.
Tma ustupuje, zavíjí se. Ptáci se probouzejí.“

Ta směsice pokory a velikosti není jediným paradoxem Topinkovy poezie. Aby dospěl k neohraničenému, musí umět prolézat štěrbinami, škvírami, dírami. Aby mohl být Apollonovým milencem, musí před sebou i před námi mizet. Ztrácet se. Proto nás jeho verše někdy napětím bezmála mučí. Jak rádi bychom se nechali unášet! Jenže tak jako Wagner v předehře k Rienzi každou přebytečnou sladkost Topinka včas utne. Abychom ustrnuli a neustrnuli současně. Abychom přepadli do prázdna. Kolik je tu nedořečeného! Nevysloveného…

Každý velký básník totiž prohrává s poezií. Jen prohra, vzdání se, negativní schopnost (Keats) vede v poezii k poezii samé. Vše ostatní je jen dočasné, je jen přípravou na probouzení se do světla. Jak praví prorok Muhammad:

„Lidé spí, až ve smrti se probudí.“

Některá poezie se ale probouzí už za života.

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v ...
    Profil
  • Miloslav Topinka

    (1945), editor, literární publicista a básník. Literární reflexe publikuje nejčastěji v časopisech Host a Tvar. Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1968 se zúčastnil studentské Expedice Lambarene. Byl redaktorem ...
    Profil

Souvisí

  • Miloslav Topinka

    Heidegger a Rimbaud

    Rimbaud zůstává živým, pokud si položíme otázku, zda básnici a myslitele zůstávají otevřeni potřebě stát se vidoucím neznáma. Ticho Rimbauda je něco zcela jiného, než prosté zmlknutí.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 13/2016
  • Sylvie RichterováEseje o české literatuře

    Velká pouť za smyslem české literatury

    Reflektuje Adam Borzič

    Poslední rok je bohatý na pozoruhodné tituly z oblasti literární esejistiky. Z překladové literatury se k nám konečně dostává slavný esej Harolda Blooma Úzkost z ovlivnění, z domácí tvorby před časem vyšel soubor esejů a statí Petra Krále Vlastizrady (oběma knihám se rovněž dostane náležité pozornosti v některém z následujících čísel Tvaru). Mezi mimořádnými publikacemi z tohoto oboru září kniha Sylvie Richterové, lakonicky nazvaná Eseje o české literatuře, tvoří ji výbor z autorčina esejistického díla z let 1975–2015. Čtenář v ní nalezne texty již knižně i časopisecky publikované u nás i v cizině a dále dvě nová zamyšlení nad Čapkem, jež jako celek vycházejí vůbec poprvé.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 8/2016
  • Sylvie RichterováEseje o české literatuře

    Radost z eseje

    Reflektuje Jan Gabriel

    Kniha Sylvie Richterové Eseje o české literatuře není, jak by se snad mohlo zdát, jen poněkud obohaceným souborným vydáním jejích tří předchozích esejistických knih, které zde již vyšly v rozmezí let 1991–2004.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 8/2016
  • Irena ŠťastnáŽvýkání jader

    Stříhá si nehty do postele

    Reflektuje Milena Fucimanová

    Jednotlivé básně někdy působí jako křehká vlákna mezi neodbytnou minulostí a steskem současnosti. Zase jsme v exteriéru.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 7/2016
  • Irena ŠťastnáŽvýkání jader

    Stručný manuál ke žvýkání jader

    Reflektuje Mirek Kovářík

    Osobní epizodické zážitky, emotivní erupce, zábleskové vzpomínky znovuvybavované autobiografickou pamětí jako informativní zásoba k projekci ovlivněné situačním kontextem…

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 7/2016