Hnedle zkraje nám Sylvie Richterová poskytne nenápadné vodítko, jak přítomný výbor vlastně číst. Upozorní nás, že se klene mezi dvěma velkými poutníky české literatury. Mezi Haškovou cestou „labyrintem nesmyslu a hlouposti“ a blouděním Komenského poutníka, který nakonec „poznání dochází“. Z této „iniciační“ poznámky je patrné, že toto objemné dílo, čítající čtyřicet tři esejů rozdělených do devíti oddílů, nepředstavuje toliko výbor, ale předstupuje před nás jako životní korpus, kterým v novém uspořádání autorka vyjadřuje své myšlení o české literatuře. Svůj jedinečný výklad naší literatury (téměř) en gros. Své hledání a nalézání jejího smyslu. Poznamenejme hned také, že specifikem Sylvie Richterové je skutečnost, že se literaturou pohybuje jaksi napříč: je suverénní prozaičkou i jemnou básnířkou, profesionální literární vědkyní a v neposlední řadě i výjimečnou myslitelkou, což předkládaný svazek svrchovaně ukazuje.

Ano, jsme pozváni nejen do labyrintu české literatury, do labyrintu vrcholného jazyka, ale především do labyrintu lidské existence a jejích dějin. V tomto smyslu je tato kniha esejů zásadním příspěvkem nejen do diskuse o povaze českého písemnictví, ale rovněž mimořádně cenným příspěvkem na poli filosofie, etiky i spirituality či – pěkně postaru řečeno – v oblasti ducha.

Co vše tento spletitý a mnohovrstevnatý labyrint vlastně skrývá a odhaluje?! Není v silách recenze pojednat veškeré motivy a jména, jež Richterová zpracovává; navíc by to bylo samoúčelné. Povšimneme si jen několika myšlenkových figur, jež z celku nápadněji a ostřeji vystupují a které nám mohou poskytnout pomyslný klíč. V tomto případě ovšem bezezbytku platí otřepaná pravda, že cesta je cíl. Myšlenková osa může sotva nahradit jedinečný zážitek jejího odhalování. Budiž tedy tato recenze především pobídkou k četbě této nádherné knihy!

Chceme-li se v Richterové labyrintu alespoň trochu vyznat, musíme vzít v úvahu dva stěžejní motivy, které sama v úvodu pojmenovává: drama jazyka, jež shledává takřka soupodstatným s českými dějinami, v devatenáctém století spojené s možnostmi a rozvojem české kultury, v druhé půli dvacátého století pak s masivním útokem na jazyk, na svobodu slova, s onou systémovou proměnou řeči v lež, realizovanou v totalitním systému (tohle téma však neztrácí na aktuálnosti ani dnes, právě naopak – jak si naše autorka zřetelně uvědomuje).

S tímto dramatem úzce souvisí druhé velké téma knihy, sepětí etiky a estetiky, což je motiv, který v umění rovněž nabývá přímo prorocké intenzity. Jestliže dominantní formalistní literární teorie i literární avantgardy daly zásadní přednost estetice, pak Richterová tuto redukci odmítá. „Ale co je vlastně estetika?“ ptá se hned v předmluvě:

„Nevznikají nové umělecké formy právě z potřeby existenciální, poznávací, etické?“

V eseji „Etika a umění“ se k tématu vyjadřuje ještě naléhavěji:

„Jako nemůžeme popřít poznávací funkci umění, nemůžeme popřít ani jeho hluboké, často epochální etické působení. Jak bylo řečeno, síla uměleckého díla přímo souvisí s jeho mravním vlivem, ať je posuzován pozitivně, nebo negativně. Který klasik světové literatury by měl vůbec smysl bez etické velikosti?“

Etické v kontextu umění a literatury nespočívá ve vynášení hodnotových soudů, nýbrž v pojmenovávání, odhalování, zviditelňování. V kladení otázek, v znejišťování horizontu. V hledání. Umění podle Richterové „nastavuje léčky slepotě“, estetické, sémantické i etické. V tomtéž eseji se praví:

„Princip mravní indiference zbavuje nejen nutnosti odpovídat a cítit se zodpovědným, nýbrž vůbec schopnosti klást otázky, až hodnotová lhostejnost nakonec zrelativizuje i hodnotu samotného života. Herman Broch charakterizoval nepřítomnost zla v umění jako kýč. Dnes jeho definici můžeme upřesnit: kýč je nepřítomnost vědomí zla.“

Umění a literatura zvlášť má tak pro Richterovou tři základní funkce, estetickou, etickou a noetickou. Velikost literárního díla pak tkví v sepětí všech tří funkcí. Jak vidno, zrcadlí se nám tu základní platonské ideje: krása, dobro a pravda. A Richterová se k Platonovu odkazu v knize i výslovně hlásí, a sice v textu „Krása, pravda a dobro v literatuře a ve společnosti“, který byl přednesen na Sjezdu spisovatelů v roce 2015.

Z této perspektivy není náhoda, že první bránou do jejího labyrintu je Haškovo epochální dílo, jemuž je věnováno hned několik esejů a s nímž se v knize setkáváme velmi průběžně. Richterová začíná svoji pouť za smyslem české literatury Haškovou jiskřivou analýzou „sémantického napětí vyvolaného krizí smyslu“, která do morku odhalila ještě před apokalyptiky Huxleym a Orwellem, že

„smysl dějin, subjektu i řeči se rozpadají souběžně.“

Hašek byl podle Richterové de facto filosofem, který obnažil „blbost“ jako metafyzický problém. Ve Švejkovi totiž blbost zrcadlí sebe samu:

„je začátkem, koncem i svorníkem vesmíru, v němž se reflektuje donekonečna, avšak mechanicky. Nemá vlastního stvořitele. Je neosobní, nebo spíše nadosobní, ten, kdo má v jejím rámci moc, se v ní nepoznává, ten, kdo se v ní poznává, nemá žádnou moc. Mechanismus bují sebereprodukcí. Jediným okénkem do vesmíru je blb vědoucí, že je blb, což je příklad aporie, zvráceného nekonečna, podobný případu lháře, který lže.“

Haškovo dílo

„odhaluje ztrátu smysluplné historické perspektivy, datovanou první světovou válkou, která lidstvo poprvé naplno konfrontovala s jeho destruktivním a sebedestruktivním šílenstvím“.

Švejk prochází první světovou válkou, aniž by se ho smysl dějinných událostí dotkl, protože

„neví o významu Historie, nepropůjčuje jí auru vyšší moci.“

Jeho dílo je „metahistorickým“. Richterová považuje tento metahistorický aspekt, tento odstup od dějin, jejich groteskní nasvícení, za jeden z hlavních rysů české literatury. Metahistorickou rovinu spatřuje v dílech Klímy, Váchala, Kundery, Hrabala, ale také Vaculíka, Škvoreckého nebo Kratochvila a mnoha dalších. Metahistorický prvek má kořeny v prostředí národa poznamenané-ho „nesamozřejmostí“ – historickou, jazykovou i kulturní.

„Je příznačné, že zakladatelé metahistorické literatury jsou osobnosti často marginální, zneuznávané, společensky nezařazené, ne-li skandální. Vydatná tradice úvah, interpretací, programů a kritik týkajících se českých dějin, české otázky, českého údělu, historické role českého národa atd. má svůj protějšek (svůj líc?) právě v originálním, literárně a esteticky určujícím přístupu k dějinám.“

Metahistorický aspekt české literatury souzní s její existenciálním rozměrem. Druhým autorem a další branou do labyrintu Sylvie Richterové je Karel Čapek. A jako v případě Haška i v tomto případě je její čtení objevné. Autorka nejen rehabilituje Čapkovy obecně spíše podceňované dystopie podtržením jejich prorocké dynamiky, která je dnes – ve věku, kdy technologie doslova pronikají celý náš život – víc než očividná, především však odhaluje všudypřítomnost metafyzických otázek v celém jeho díle. Ostře odmítá onu téměř zdomácnělou, pohodlnou představu Čapka coby myslitele „malého českého člověka“, oné slavné a vysmívané „jitrničkové scény“ v závěru Továrny na absolutno. Richterová tuto scénu interpretuje jako karikaturu a z textu dokazuje, že obranu člověka před pozemskými továrnami na absolutno postavil Čapek na evangelijním základu.

„Individuum, jedinečnost, mystérium já, je tématem jeho vrcholných prací! […] Ano, individualita, zázračnost světa, jasnozřivost a tajemství…“

Čapkovo dílo v náhledu této brilantní esejistky vyjevuje pozoruhodné rysy, filosofické a náboženské, svádí k novému a důslednému přečtení… Proti odcizenému robotovi, který propadá destrukci a před nímž Čapek varuje, stojí podle Richterové u Čapka člověk-zahradník obdělávající zahradu Edenu.

Smysl literatury, která nevzdává zápas o neodcizené lidství a pravdivý jazyk, tak ústí u Richterové v přesah – ve stopování Ducha. (Náboženské otázky a roviny autorka nezkoumá jen u Čapka, ale mj. také u Hrabala nebo Kundery.) Svět „po smrti Boha“ zůstává náboženským i ve své karikované materialistické formě, jak esejistka ukazuje v analýze stalinské poezie (mimochodem závěry Richterové zcela souzní s Eliadovými postřehy, které vyjádřil ve studiích o vztahu posvátného a profánního). V tomto smyslu závěrečný esej věnovaný nejstaršímu ze zkoumaných děl – Komenského Labyrintu světa a ráji srdce – není jen vyvrcholením výboru, ale nabízí třetí hermeneutický klíč, třetí bránu do jejího labyrintu.

Jestliže jsme se s Haškem, Čapkem (a také Vaculíkem, Kunderou, Hrabalem a mnohými dalšími) pohybovali na rozhraní smyslu a nesmyslu dějinné existence, a tento pohyb obnažovala řeč, pak u Komenského se zápas o smysl lidského bytí a světa vyjevuje v průzračné duchovní rovině. Richterová přesvědčivě dokazuje, že toto dílo lze stěží pochopit, pokud je redukujeme pouze na otázky estetiky jazyka, tedy je-li pominuta jeho mystika. Sotva pak porozumíme i jeho struktuře, neboť ta počítá s trojdimenzionálním čtením. Komenského svět není podle Richterové statickou alegorií, kterou lze snadno rozklíčovat. Právě naopak: jeho labyrint, s hojností odkazů k biblické, filosofické či hermetické a mystické literatuře, se může čtenáři stát nikdy nekončícím dobrodružstvím ducha – za předpokladu, že pochopíme princip jeho zrcadlení, jeho rafinovanou stavbu:

„,Labyrint‘ a ,ráj‘ si odpovídají v půdorysu i jednotlivostech a teprve jejich konfrontací nabývá putování – včetně prvotního bloudění – smyslu.“

Podmínkou poznání byla poutníkova schopnost nahlédnout rozdíl mezi dobrým a zlým, mezi mámením a pravdou, schopnost nahlédnout dvojznačnost světa. Ve světle srdce a jeho ráje se prvotní bloudění mění v iniciační zkoušku a utrpení získává konečně smysl.

Také dílo Eseje o české literatuře je iniciační četbou. Je branou do některých ze základních děl české literatury, především ale velkou poutí za labyrintem české literatury. Mnohé z tohoto zázračného labyrintu muselo být v této recenzi opomenuto, mnozí básníci i prozaici, všeliké zákruty sémiotických i sémantických vesmírů, tajemství paměti i smíchu… Tím největším na této knize je autorčina odvaha číst příběh literatury coby pouť za smyslem, coby obranu lidství a lidskosti před silami zkázy a odcizení a také její tušení věčnosti prosvítající naší obyčejnou a místy nádhernou časností, jak ji zrcadlí to nejlepší z českého písemnictví. Eseje o české literatuře jsou velkým myslitelským dílem velké spisovatelky. Čtěte ji…