Už proto, že nynější Eseje tvoří nově zkomponovaný celek, v němž mezi sebou jednotlivé části často vedou jakýsi skrytý, ale významný dialog. A právě ten dává knize hlubší, místy až dramatické vyznění.

Svědčí o tom i její „vyklenutí“: osmisetstránkovou publikaci otevírá esej „Moc a smích“ a uzavírá ji esej „Z labyrintu do ráje“. Zdánlivě dva zcela nesouvisející texty, z nichž první je věnován typicky českému spojení humoru či grotesky a tragédie, tak jak se objevuje v Haškově Švejkovi, zatímco v druhém z nich Richterová nahlíží na dílo Komenského coby na cestu labyrintem poznání. Oba eseje spojuje to, jakým způsobem autorka zpřítomňuje osobité myšlení, které zcela přirozeně vyvstává z kontextu analyzovaných děl.

K esejům Sylvie Richterové se v současné české literatuře těžko hledá obdoba. Nikdo jiný, snad s výjimkou Petra Krále, neumí tento žánr pojmout tak vnitřně a přitažlivě, spojit to, co píše, s osobním prožitkem. Ačkoli je autorka sběhlá ve strukturalismu a sémiologii, její texty mají daleko k pouhým abstraktním schématům, byť často efektním. Eseje Sylvie Richterové imponují myšlenkovou hutností a erudicí – místy až zázračné, a přesto přesné texty z nich však dělá právě autorčina schopnost promítat do nich vlastní zkušenost, a to nejen literární; domýšlet, nacházet skryté a nečekané souvislosti, posouvat reflektovaná díla do nových kontextů. A současně přimět čtenáře, aby díky dobrodružství jejího myšlení, které se nad daným tématem subtilně a inspirativně rozvíjí, sám zkoušel uvažovat třeba i jinak, než jak mu bylo doposud vlastní. Včetně onoho dramatického, opravdového čtení, ale též snění nad textem.

Na mnoha místech se setkáváme se stěžejním autorčiným tématem: sémantickou slepotou. Je to něco, co prostě nevidíme či kvůli vlastní cenzuře vidět odmítáme:

„Sémantická slepota spočívá v neschopnosti spatřit za prvé skutečný stav věci, za druhé sebe sama v rámci tohoto skutečného stavu. A velký umělec zviditelňuje to, co sémantická slepota, charakteristická pro jistou dobu, nedovoluje spatřit.“

Ve Švejkovi je sémantická slepota korelátem kategorie blbosti a smích osvobodivou reakcí na šok z poznání. U Milana Kundery je sémantická slepota, jak Richterová tvrdí, dokonce stěžejním námětem všech románů.

Ostatně právě eseje věnované románům Milana Kundery patří k tomu nejinspirativnějšímu, co kniha nabízí, včetně úvahy, že se u něj vše stává hrou. Hrou s významy, s jazykem,

„dramatem i fraškou základních jistot i nejistot řeči, hrou“,

která odmítá totalitní zdůrazňování jedné pravdy. Hrou se znaky ve světě, kde bůh zemřel.

V jiné rovině nachází autorka sémantickou slepotu třeba i v díle Jiřího Koláře, a to jak v autorově poezii, tak v jeho výtvarných dílech, byť se o ní explicitně nezmiňuje. Zdůrazňuje však Kolářovo úsilí o „nové vnímání“, o proměnu vlastního vědomí:

„Neboť to je pro člověka podmínkou a pravděpodobně jedinou cestou, jak proměnit svůj svět.“

Kolářův příběh je podle Richterové v mnohém jedinečný. Už tím, jak se mnohohlasný charakter textu proměňuje v básníkově tvorbě v mnohohlasný charakter a hlas koláží, které jsou rovněž zcela svébytnou řečí, stejně jako až uhrančivým tichem.

Téměř jako dobrodružné romány z dětství se čtou její – v českém kontextu zcela ojedinělé – eseje o Věře Linhartové či Karlu Čapkovi, pronikavé úvahy nad poezií Jana Skácela; promlouvá k nám i nezvyklá pozornost, kterou autorka věnuje slovu a řeči. Každý esej jako by byl současně procházkou v krajině daného tématu, projevem vzácné nezávislosti i elegantního myšlení, hravého a nepředpojatého. O Věře Linhartové Richterová píše:

„Knihy, které v jejím díle překvapí snad nejvíc, jsou přesnost a důslednost: za prvé proto, že jsou nekompromisní, za druhé proto, že pokaždé vedou k nepředvídatelným, či alespoň nepředvídaným výsledkům.“

Lze snad najít výstižnější analogii s texty obsaženými v této knize…?

Přístup Richterové k jednotlivým problémům, otázkám i k autorům a jejich tvorbě, který je především příležitostí a impulsem k rozvíjení vlastního myšlení, jako by se věrně zrcadlil ve zdánlivě okrajovém textu „Sémiotický vesmír: centra a periférie“. Na příkladu jedné z pohádek, jejíž past prohlédne hloupý český Honza, ukazuje

„pravěkou moudrost, že to, co vidíme, nemusí být ještě skutečnost, nýbrž jen její odlesk nebo náhražka“.

Z klasické pohádky a jejího sémiologického rozboru náhle vyvstává celý jeden svět, jeho tajemství, plodné napětí mezi centrem a periferií, charakteristika totalitního systému stejně jako panorama podstatné části české literatury. Současně však i autorčino hluboké přesvědčení, které lze číst i jako proradné našeptávání, jež nemá nic společného s dnešním každodenním spektáklem, pouhým „nátěrem vzdělanosti“: svět se „změní ve smysluprázdnou poušť“, když namísto živého pohybu hledáme jen „mrtvé rituály“.