Není snadné najít stmelující slovo, které by přesně označilo základní rys básnické sbírky Ireny Šťastné Žvýkání jader. Zdá se, že tato poezie si hraje sama se sebou. Je to smršť představ, metafor, přemíry slov.

Zastavme se hned u úvodní  básně bez názvu. Od počátku slibuje cosi neobvyklého:

„Poslední vlk v této končině – neslyšně cupitá – průduchy v osikách kolem svodidel…“

Je to fotogenický přízrak. Vlk na dálnici, kterému se autorka dívá přímo do nebezpečně blízko postavených vlčích očí, ačkoli kdekdo ví, že pro šelmu takový upřený pohled znamená výzvu k útoku. Ta báseň má silný potenciál. Téměř filmový záběr se odehrává na dálnici E51 v časové ose: po žních. Až potud jsou parametry jasné (pokud připustíme, že se vlk odváží vyjít z lesa na dálnici). Od třetí strofy jako by zasáhla přírodní katastrofa, „kymácení do stran“ s podivnými oschlými šepoty stařešinů. Je to poryv duše. Nemusíme přesně vědět, co se stalo, ale tušíme, že jde o něco mimořádného, nepochopitelného, co už v nás zůstane napořád. Je to jako probíjející dotek elektrických drátů. Celá báseň je pod napětím, ale najednou nečekaně krotce končí. Ta nádherná vlčí osobnost splývá s člověkem. Znepokojivé poselství. Báseň je opouzdřena, motiv vyčerpán, ale v celistvé kompozici knížky za sebou zanechává zřetelnou mezeru.

Následující básně úvodní části sbírky jsou, jak už bylo řečeno, přímo zběsilou jízdou mezi slovy. Je to příval obrazů, podivně hlučný a jindy zas podivně bezhlučný křik. Staccato. Chrlení juxtaponovaných polovět, exprese, divokost. Rytmus neuchopíš, je psychologický jako v hudbě, verše znějí jako vyslovované při vdechu, nikoli při výdechu. Připomínají automatický text. Je svůdný, ale též nezodpovědný. Jsou tu místa přímo apollinairovská:

„a ty jsi zde – vodnatá a nezvyklá – zvláště kolem očních důlků – není lehké nazývat je očima – když dloubání máme zapovězeno.“

Řetězení obrazů není nelogické, ale působí zpřeházeně. Je to posedlost činem i slovem. Jako by autorka záměrně pořád odváděla pozornost jinam.

Básně v úvodní a potom i závěrečné části sbírky jsou psány horizontálně, verše jsou ohraničeny jen pomlčkami. Nezvyklé, ale je to spíše formální experiment než objev.

Až se nám přestane točit hlava, začneme se rozhlížet. Jsme v zahradě, na louce, jsme na pastvině, v oboře. Za zády nám „hýká“ kohout? (Vážně?) Jsou tu dokonce stáda muflonů. Na okamžik se ocitáme i v kuchyni, také v ní je vše zástupné. Knedlíky na páře za nic nemůžou, ale jsou nedobrovolnými svědky dramatické chvíle. Všechno je tady bez výběru, natěsnáno jedno přes druhé. Asociace vjemů a myšlenek místy pojídá sama sebe. Obavy, úzkosti, hněv. Šokují „zbytky neusnutých dětí“.

Otevřený exteriér vždycky dával básníkům nekonečné možnosti, jak lze vyjádřit krájení duše. Tady se navíc stejně zachází i s technickými produkty. Je možné protékat zanesenými trubkami radiátorů, každou půlhodinu použít jiný luxfer. Právě důsledné vyjadřování se skrze nečekané, bláznivé a křečovité obrazy, v nichž se zdánlivě všechno trhá, utíká všemi směry, se nakonec ukáže jako jediné řešení, jak zpracovat přetlak bez osobního, otevřeného vyznání. Intimní palčivost se proměňuje v cyklon závratných nelogismů (nikoli neologismů!). Tyto horizontální básně, které na pohled vypadají jako kratičké prozaické expresivní texty, na sebe záměrně strhávají pozornost natolik, že lyrický objekt může zůstat ve stínu. Problematizován je i jakýkoli prozrazující průnik do příčin a důsledků lyrické mluvčí, protože jsme ve víru, který řídí a roztáčí ona sama. Nakonec přece jen skrze „prostinké instrukce“ zahlédneme drama „ruku v ruce nás obou – zpodivnělých žen“. Promyšlený způsob, jak rozpažit před dveřmi, které jsou dokořán.

Podobně si básnířka pohrává i v dalších částech sbírky. Básně vrátí do tradiční vertikální polohy, jsou tu strofy s nepravidelným počtem veršů; staccato zůstává, denotát se mění, ale ani to nemusí být pravda. Jsme pořád „v tom“. Jednotlivé básně někdy působí jako křehká vlákna mezi neodbytnou minulostí a steskem současnosti. Zase jsme v exteriéru. Rostou tady stromy: jabloně, třešně, hrušně, nacházíme tu remízky. Jenže pod stromy leží pochovaní lidé:

„vespod německá známka
co by za to
jejich děti daly
vědět kde leží.“

To vše řečeno jen mimochodem. Jako by se básnířka právě v tuto chvíli urputně bránila označení, že píše i básně se sociálním (a nedejbůh i skrytě politickým) podtextem. Ale spát jí ta objevená pravda o mrtvých stejně nedá.

Rovněž zranitelnou tělesnost vyjadřuje lyrická mluvčí jaksi zástupně. Nikoli tělo, ale jeho snadno odstranitelné části. Nehty, chlupy, vlasy, bradavičky.

„Stříhá si nehty do postele.
A také chlupy. Pořád dokola.

Spí pak celou noc v teple
svých malých štíhlých přátel.“

V jiné básni místo půvabných poetických vzlyků „smrká“.

Jak se pročítáme dál, posouvá se úhel pohledu. Už se tolik nevyšiluje, spíše pozoruje. Máme před sebou krátké záblesky paměti, obrázky vzájemně neprokompono- vané, tu sdílné, tu mlžící, kupodivu přesto věrohodné. Z obrázků čiší nepoetické detaily, jako jsou spacáky, trekové hůlky, kuří oko na šlapce Ukrajinky, matčiny hodiny s kyvadlem, zapískání vlaku… Ony detaily nás bezděčně vracejí k názvu sbírky. Žvýkáme podprahová jádra našeho životního plahočení.

Závěr knihy nás poněkud zaskočí. Horizontální forma, připomínající nejčastěji krabičku o dvou zásuvkách, je zpět, ale obsah se mění. Čteme komorní balady. Převažují portréty starých a bezmocných lidí, především žen. Záměrná absence krásy hlásá: nenalhávejme si nic. Už nejsme v plenéru, pod nebem, ale v uzavřených zdech koupelen, nemocnic, domů pro seniory.  Některé verše vzbuzují až štítivost:

„uši bez mazu se zlatavou žlutí na smotku – na okraj vany odkládám rovněž nehty… vlasy v motanicích vyplaveny úzkým umyvadlovým hrdlem.“

Jindy drtí až k dávení:

„kocour nezdechne nikdy doma – ale tomuhle návnada na krtky trhala střeva – že kašlal na zvyky – jenom strnul a táhle přidušeně řval…“

Je to v důsledku silnější než všechny manifestace proti týrání zvířat. A beznadějnější, protože jsme už otupělí – a nejde jen o němou tvář. Vnímáme všudypřítomné osamění. Konečné přiznání:

„zůstanu stromem bez letokruhů“. 

Sbírka dozrála až sem. Z hlediska básnivé až krkolomné obraznosti ubrala páry, ale lidsky se prohloubila. Je celistvější, má svůj dramatický vstup:

„… matka – upustíc tě před prahem – dva dny po porodu – vždy to třaskavě zabolí – ve všech mých kostech“

i výstup v závěrečné básni „ U babičky“:

„konečně vrzne branka – máma se vrací – máma je doma – máma.“

Co dodat? Pitvat, do jaké míry je pro poezii a její „průzračnost“ nebezpečné, je-li ve verších zřetelně slyšet mravní apel, by bylo scestné. To se raději zeptejme, co se stalo s tím vlkem na dálnici E51. Vždyť nám evidentně přišel něco vzkázat!