Mezi 26. lednem a 18. březnem 2006 bylo sedm mladých aktivistů, mezi nimi i Hosam Melhem, básník a student práv na Damašské univerzitě, zajato syrskými autoritami za účast v nezávislé pro-demokratické diskusní skupině a za publikaci internetových článků kritizujících nedostatek demokracie a svobody v Sýrii. Od chvíle zatčení byli drženi beze styku s vnějším světem, vystaveni mučení a surovému zacházení. 26. listopadu 2006 byli postaveni před Nejvyšší soud Státní bezpečnosti v Damašku a 17. června 2007 byl Melhem po nespravedlivém procesu odsouzen k pěti letům vězení za „jednání či písemné nebo ústní prohlášení, které by mohlo ohrozit stát, poškodit jeho vztah se zahraničím nebo ho vystavit nebezpečí násilné akce“.

Z vězení byl Hosam Melhem propuštěn v červnu roku 2011. Co o tom říká on sám ve verších zoufalství s dávkou naděje?

Kým jsem v jediném okamžiku lidských dějin?
Člověk?
Chci v nich mít své místo.
Plakal v náručí své smutné růže
Vydal se po stopách motýlů, kteří jeho vzpomínky
Odnesli na stěhovavých křídlech
Jen malý ptáček na rozbouřeném nebi
Upoutal jeho pozornost
A přiměl ho znovu přemýšlet
K čemu vzpomínka, není-li pravdivá
A k čemu motýli, nezmizí-li s nimi i naše smutné vzpomínky
Staň se ty tím neznámým ptáčkem…
Abys nám připomínal, že stojí za to žít
I trpět pro člověka i jeho život
A že nás hrob jednoho dne obejme
a hrdě vysloví naše jméno.

Kurdský básník Ahmed Arif se narodil ve městě Diyarbakir ve východním Turecku. Město je považováno za kulturní centrum všech Kurdů žijících v Turecku i mimo ně. Arifovy básně jsou výkřikem proti barbarství bojovných kočovných kmenů migrujících do Anatolie ze stepí Asie. Tyto kmeny neuznávají základní hodnoty tisíciletých kultur, ztělesněných ve slovech čest, hrdinství, úcta, trpělivost, moudrost… Arifovy básně se staly symbolem lásky, hrdinství, úcty a soudržnosti proti tyranii. Téměř každá velká společenská událost či koncert končí dnes nějakou písní na slova jeho poezie. Staly se výzvou k dodržování klasického morálního kontextu posvátného pro všechny obyvatele Kurdistánu.

Za svou poezii byl zatčen, souzen a odsouzen a své nejlepší básně napsal ve vězení. Bohužel se už nedožil dne, kdy se turecká vláda pod tlakem vnějšího světa přihlásila k dědictví starých kultur. Z vězení nám vzkazuje:

Co ty o tom víš, kameni, stěno?
Železná dvířka, slepé okýnko
poduško, pryčno, řetězino?
Mezitím jsem na smrt šel a navrácen byl tobě,
truchlivý obraze temna.
Co ty o tom víš,
že můj návrat přinesl aroma šalotky
a jak mi cigareta voní po hřebíčku
a že jaro na horách mé vlasti už se obléklo?!! […]
Na našich čelech není žádný hřích.
Ani skvrna není
Neskrýváme svůj kříž pod rukama.
Milujem svůj národ,
svoji zem
A to je ten svatý hřích.
Nikdo nám ho neodpustí.

Utrpení má svůj konec,
obloha i horstvo má svůj konec
Jen ty konec nemáš…

Touhou po tobě mi pouta zrezavěla…

Tvá láska mě neopustila.
O hladu i o žízni jsem zůstal.
Zákeřná, tak černá byla noc.
Duše rozhýřená. Duše oněmělá.
Duše rozpůlená… ruce v klepetech. […]

Oni už viděli, koho jsou matky schopny zplodit.

A v pozadí katova smrtící sekyra
mlýn na krev.

A Hosam Melhem zdálky odpovídá:

Kráčíme cestou smrti
A hledáme rubáš, který by nám slušel
Znovu přicházíme na svět, aby nás zasáhlo další neštěstí.
Cesta je téměř u konce
Stojíme už nad propastí
A bojíme se skočit…
Je to poprvé, kdy spatříme světlo
A naposledy, kdy máme odvahu
A můžeme se rozhodnout…
Společně skáčeme…
A na viděnou v dalším záblesku odvahy.

Jejich duchovní bratr, kubánský básník Jorge Olivera Castillo, se přidává:

Jednadvacáté století nosí brontosauří kůži,
sandály z vysušených lián
a přebývají mu oštěpy, jimiž obětuje budoucnost.

Jorge Olivera Castillo byl odsouzen k osmnácti letům vězení za to, že prostřednictvím své tiskové agentury podával pravdivé svědectví o situaci na Kubě. Píše například:

Viděl jsem mladé muže, jak si sešívají rty umazanou nití a zrezivělou jehlou, ty scény se mi natrvalo usadily na sítnici. […] Byl to jeden z mých prvních zážitků v době, kdy jsem se stal vězněm svědomí. S údivem jsem si uvědomoval každý akt takového sebepoškozování: kapky krve rozstřikující se po vyleštěné podlaze, ocelový hrot jehly pomalu pronikající kůží, nit vedoucí truchlivou cestičkou, zasychající krev na osmi místech vpichu a pohledy ostatních vězňů vyjadřující širokou škálu pocitů od lhostejnosti k skrytému zděšení.

Šedá je pravda, tvrdí Castillo:

Šedá je pravda, která v horečce
přichází vraždit.
Přihnala se dobýt další panství
pro své pevninské císařství.
Nemilosrdně stíná hlavy,
rozhazuje cizí vnitřnosti
po svých síních i zahradách. […]

Kůly povolují.
Země vyvrhuje hnilobu.
Masakr ustává.
Zděšení bledne.
Je příliš pozdě.
Všechno byla lež. […]
Slíbili, že budoucnost bude stoupat ke hvězdám
nepokřivená,
já ale přesto cítil sekeru nořící se zas a znovu do kůry…

Z druhé strany světadílu je slyšet vyznání žen, které musely opustit vlast před zvůlí mocných, před ranami bičem, neboť si dovolily otevřeně promluvit o svém osudu, i osudu své země. Slyšíme hlasy devíti íránských básnířek. Můžeme jim pro sebe říkat perské princezny, moderní Šeherezády, ale ony samy se tak nevidí. Nejsme monarchistky, opakují, nežijeme v pohádce. Ostatně – kdo dnes slyší hlas Šeherezád? Naštěstí žijí zatím v bezpečí azylu v USA, ve Francii, ve Velké Británii, Švédsku a také v naší zemi.

Sholeh Wolpéová píše:

Ze světa rostou trnkové stěny,
Vysoké, tuhé a ostnaté
Zkus se dostat na druhou stranu
a riskuj divoké trní.

My, kteří jsme opustili domov v mládí,
dětství, které překročilo hranice a rozpoltilo se
tisíci zubatými jazyky,
kým jsme se stali?
My, kteří máme jizvy, které kvetou a kvetou
pod zahojenou tváří,
kam jdeme?

Nikdy jsem neměla v úmyslu zůstat pryč.
Ale řekli přijď zpátky
a zemřeš.

A Ladan Salamiová posílá zatoulané zprávy:

Zprávy jsou zatoulané vlny
Jedna v láhvi pádící k pobřeží, beze stop
Další se bludištěm komunikačního systému
Objeví na vypnutém telefonu
A odesílatel má tolik naděje!

Sheema Kalbasiová předavá své bolavé poznání:

Je absurdní Ti zavírat oči
a předstírat, že Baháí
nebyli nikdy poraženi nebo přinuceni
konvertovat k islámu,
jako kdyby popravy politických vězňů
nebo Kurdů byly jen součástí hry,
nepsaného zákona v nezákonné zemi.
Rozšířené zvyky, němé modlitby,
hrob za hrobem, teheránské hřbitovy
černé od mladých těl
a na tvářích matek leží
oprýskaná víra a rozmazané slzy.

Íránská maminka Bita Malakutiová promlouvá ke svému malému synkovi Ardakú v předvečer jeho prvního svátku jarní rovnodennosti Nourúz:

Ty a já jsme překročili hranici
Moje rodné město začíná od hranice tvých rukou
Tvoje rodné město začíná od křivek mé lopatky
Nemáme vlast
Místo ní máme dva dřevěné koně
Aby přeskočili noční můry
Bez pasu.
Tvůj pas jsou dva listy svobody
A list Pražského jara.

Místo Teheránu
Máme poblíž Kafkův hrob
Na přelomu roku
Mu dáme na hrob kopřivěnky
Tady nejsou žádní příbuzní
Ale přijde nás navštívit Čechov
A věnuje ti všechny višňové sady.

V souvislosti s vězni ve věznici Evin napíše:

Číše bolehlavu je na stole
Čeká na tragédii.

Mana Aghaeeová se vyznává:

Dnes je to tisíc a jedna noc
Kdy mluvím
Sama k sobě
Jsem jako náměsíčná
Co ztratila cestu v poušti
Jsem sama poté
Co v této tmě a prázdné noci
By dokonce měsíční ukolébavka
Byla z nebe obtížně slyšet
V tomto levném hotelu bez hvězdiček
Který jako arabská děvčata
Bývají pohřbena zaživa
Pod hustý déšť temnoty
Kdo ještě slyší
Hlas Šeherezády?

Sheida Mohamadiová dodává:

Moje ruka měla být držena synovou rukou s motýlem a slunným počasím
Moje ruka měla být držena Tvou rukou s andělem a deštivým počasím […]
Onoho dne, onoho dne, onoho dne, kdy jsi přivezl rakev a šaty
Ulice přišla a mně se zatočila hlava
Viděla jsem černé vozy s knihami a hodiny a město mi Tě vzalo.
Byla jsem ztracena v ulici
Se sepjatýma rukama a v neúplném počtu.
Bez Tebe a věčnosti.

Shirin Razavianová se ptá:

Který z odstínu smutku?
Čirá, slaná
sevřená samotou
mých očí
slza
zdraví noc
na druhé straně sklíčka.

Po kapkách
nacpu smutek
na tuto bílou stránku
dokud nerozeznám
přesný odstín
sklíčenosti,
dokud moře
neotevře ústa
na mé stránce.

Mahboubeh Shadziová přemítá:

Ani čas nic neodplaví
Ten stařec sedící na lávce
Je tebou, malým chlapcem jedoucím okolo
Máš teď bílé vlasy rozcuchané
po pěšinách věku
A já?
Moje mladistvá kůže odolává vráskám lítosti.

Roya Hakakianová se znepokojuje:

Jsou svědkové našich dní? Je tu nějaký svědek?
Spatřil jsi zlato, rubín
Slavnou hrůzu
Hroznou slávu
Stal ses svědkem osamělé spousty
Která přepadla noc […]
Kreslila bez
Sebemenšího doteku
Zařvala
Bez jediného hlesu […]
Samo nebe Tebou
Zírá na tuto chladně popelavou zemi.

Bylo by velkým omylem vnímat verše íránských básnířek jako nářek. Jsou velice statečné tyto ženy, které musely obětovat domov, aby zachránily život sobě i svým dětem. V jejich verších nenajdeme slova nenávisti. Nevyznávají pomstu, krvavou odplatu. Přicházejí ze zemí, kde není zvykem, aby byla žena hrdá na to, že je žena. Jak výstižně píše Sheema Kalbasiová:

Jsem žena
přicházím z pouště
přicházím z dlouhé řady rodů
přicházím z dlouhé řady vyznání.
Říkali mi bláznivá
Poutali mne nahou ke zdi
ještě jsem se nevymanila z pout
a neutekla bolesti mého bytí. […]
a oni by mi dali jméno Národ
a já bych roztrhla řetězy zajetí
jen abych znovu upadla do otroctví
kde mne znásilní Mongol,
ožení mne s židem
narodí se mi muslim
uvidím své dítě obrátit se k buddhismu
uvidím své dítě vzít si Bahái,
žít jako křesťan
zemřít jako hindu […]
Jsem žena…
nesnaž se mne obrátit
na něco čím nejsem
zato už jsem vším
co vždy bude lidstvím.

Z druhé strany světadílu se tibetská básnířka Tsering Woeserová zoufale ptá, proč v tibetských věznicích, které postavili Číňané, je vždycky víc těch, kteří jsou v mnišském rouše. A také hodně děvčátek, která vydrží všechno bití.

Představuji si moment,
kdy mohu zakřičet
takový výkřik, který srdce okamžitě roztříští,
a současně ihned zahojí.
Nesnesitelný pro ty, co jsou v doslechu:
dají se na zběsilý úprk…
Ale jak zakřičet takový výkřik?

Vyrůstala jsem pod hesly Lidové osvobozenecké armády,
narodila jsem se, abych jednou převzala dílo komunismu
vejce snesené pod rudou vlajkou.
Náhle však skořápka praskla.
Člověk přijde do let, z hrdla se mi dere opožděný hněv.
Nemohu zastavit slzy, které prolévám pro své mladší týrané krajany.

Nic nevím o tom, jak trýzní jejich těla i duše. […]

Zahanbena počítám, kdy jim skončí jejich nekonečné tresty.
Kolik srdcí tibetského svědomí vytrvale bije v žaláři skutečnosti!

V čajovnách Lingkoru poletují od úst k ústům bezbolestné klepy…
Hoj, veselit se a o nic se nestarat! Je to pořád lepší, než být amčhog.
Amčhog znamená „ucho“, neviditelný fízl, kterých je všude plno.
Zrada a zaprodání nenápadně se dějí mezi nahlížením škvírou ve dveřích a důvěrným šepotem.

Woeserová žije ve Lhase, hlavním městě Tibetu, ale nemůže svobodně publikovat, dostala se do nemilosti kvůli svým náboženským i politickým názorům.

Nevím, jak daleko je vězeňská cela v severovýchodní provincii Liaoning od tibetských hranic. Tam totiž byl na Štědrý den roku 2009 odsouzen spisovatel Liou Siao-po za „podněcování k podvracení státní moci“ po fraškovitém „veřejném“ procesu, na který neměla přístup ani jeho manželka. Byl nad ním vysloven jeden z nejtvrdších rozsudků v Číně za poslední dekádu: odnětí svobody na jedenáct let. Proč zrovna jedenáct? Jedna teorie rozšířená na čínském internetu tvrdí, že jedenáct let je 4 018 dní a Charta 2008 obsahuje 4 024 čínských znaků. Je to tedy jeden den za každý znak, který jste napsal, pane Liou, těch posledních šest vám promineme. Ano, spisovatelův zločin spočíval v tom, že napsal šest článků kritizujících vládu Komunistické strany Číny, že byl spoluautorem Charty 08, která požaduje respekt k vládě zákona a lidským právům a opravdové oddělení složek státní moci v Číně. Podle vzoru Charty 77 si on a jeho čínští kolegové zvolili nenásilný způsob protestu proti vládní zvůli. Liou Siao-po napsal:

Režimu, který mi bere svobodu, chci sdělit, že zachovávám přesvědčení vyjádřené v prohlášení z 2. června 1989 vydaného těmi, kdo tehdy drželi hladovku – nemám nepřátele a v mém srdci není nenávist.

29. prosince 2009 se spisovatel odvolal k vyššímu soudu takto:

Rozsudek porušuje čínskou ústavu a mezinárodní úmluvy o lidských právech. Neobstojí před morálním přezkoumáním, a neprojde zkouškou dějin. Jsem přesvědčen, že jednám správně a že Čína bude jednoho dne svobodnou a demokratickou zemí. Platím cenu za to, abychom se tímto směrem posunuli, ale ani trochu toho nelituji. Již dávno jsem si vědom toho, že když se nezávislý intelektuál postaví proti autokratickému státu, je krok ke svobodě často krokem do vězení.

Tento čínský vězeň svědomí by nikdy Tsering Woeserové nepoložil udivenou otázku, proč se v Tibetu lidé upalují. A básnířka by mu nemusela vysvětlovat, že k dnešnímu dni se žádný z Tibeťanů neupálil pro nějaký osobní zájem. Označovat tak vzácně velkorysý a nezaujatý čin výrazem „sám sebe upálit“ vypovídá o nedostatečnosti jazyka. Mladí Tibeťané používají výraz „obětní lampa“ nebo „zapálit lampu“, odkazujíce tak k náboženskému smyslu vzdání se sebe sama pro dobro druhých.

Liou Siao-po je nositel Nobelovy ceny míru za rok 2010. Tuto nejvyšší cenu si uvězněný literát nemohl převzít a kvůli tlaku čínské vlády jej nesměl zastoupit ani žádný z jeho příbuzných. Stalo se tak poprvé od roku 1936. Na ceremonii předávání Nobelovy ceny tak oceněného čínského spisovatele reprezentovala prázdná židle.

Ta prázdná židle, zapálené lampy, sešívané rty, osamělost v exilu… – nic z toho nesmí být zapomenuto!

To je také důvod, proč brněnské Divadlo hudby a poezie Agadir ve spolupráci s PEN klubem propůjčuje svůj hlas těm, kteří měli být umlčeni.