Básnická zkušenost

(…) Jedním z nejzákladnějších epistemologických principů poezie je toto: básník je ten, kdo komunikuje, promlouvá, odpovídá na otázku existence, ale odpovídá tak, že odpověď předem nemá, že ji především „v záchvatu pocitu existence“ – sám pro sebe hledá. Zdá se, že básník píše, aby něco sdělil, ale ve skutečnosti píše tak, aby se tímto sdělením sám jako první něco dozvěděl. A dozvídá se tak nejen něco, co netušil, nečekal, ale možná spolu s tím někdy i něco, co vědět nechtěl. Jestliže podstatou poezie je sdělení, promluva a jestliže smysl básnického objevu spočívá v nečekaném, jež se samo dostaví ve zvláštním stavu mysli či celé bytosti („záchvatu pocitu existence“), pak je zřejmé, že básnická inspirace je koneckonců krajnost, ne-li přímo mez daná našemu dorozumívání vůbec. Požadavek básnického objevu je nezbytně také požadavkem navrátit řeči schopnost stát se „magickým prostředkem“, jímž se, jak nevědomě „víme“, už kdysi zdála být a vzhledem k skutečné účinnosti tohoto zdání vlastně i byla. A tuto možnost znovuzískáváme, jak cítíme, pouze na samé hranici nemožného. Přesněji řečeno: nemožnost sdělení je tu neustále, je to onen „hlad“, který patří k lidské komunikaci ontologicky – jako tma k potřebě rozžehnout oheň nebo tělesný hlad k jídlu. Bytostný sebeprojev, jenž má vždy co činit s živlem nesdělitelného, nepojmenovaného a nepojmenovatelného, pouze stupňuje tuto nemožnost do krajnosti, jakoby toutéž silou, kterou ji zároveň ruší, převrací v netušenou možnost, ve skutečnou potenci myšlenky převtělovat se v básnický text. V tomto excesivním smyslu je znovuzískaná adekvace niternosti a řeči, vnitřní zkušenosti a výrazu základem i osou básnické zkušenosti, jí se nejmarkantněji liší jak od toho, co bývá nazýváno „mystickou zkušeností“, tak i například od snu, jí je poezii určeno její vlastní pole, její specifikum, zde je také nezastupitelná v poměru ke všem ostatním výbojům ducha a ke všem jiným tvořivým aktivitám.

Neredukovatelnost neznáma, jímž je zaujat básník

Bylo velmi šťastné, že Mikuláš Medek, když definoval poezii, založil svou definici právě na pojmu existence, protože jsoucno, které je tím myšleno, je vždy jsoucnem, u něhož je už přítomna živá subjektivita. Takže i když otázka existence míří konkrétně na nějakou věc, týká se jí jedinečným způsobem právě proto, že se týká určité věci z celku světa obývaného už zneklidněným subjektem básníka, který pak „v záchvatu pocitu existence“ o ní myslí, promlouvá, píše. A co je třeba doříci: obrací se přitom zase k subjektivitě, k vnitřnímu světu čtenáře – nebo přesněji: čtenářů –, před nímž (nimiž) pocit existence spjatý s danou věcí vyjevuje a objektivuje. To, že subjekt básníka upíná pozornost k věci ze světa, který sám už obývá, je důležité a zásadní. Staví nás to před nutnost rozlišení: na jedné straně se odtud stává zřejmým něco, co jsme tušili, totiž jak s každým básnickým objevem uprostřed jsoucna je potenciálně spojeno i určité přiblížení se světu vlastní subjektivity, na straně druhé „záchvat pocitu existence“ je to podstatné, co nás nutí povšimnout si a chápat, že prvotním a hybným noetickým principem zde není nějaký introspektivní projekt, nýbrž naléhání tajemství existence, neznáma spjatého s onou konkrétní věcí (ale přitom více nebo méně neurčitou, iracionální, neuchopitelnou). Současně je evidentní, jak mnohé výrazy, které užíváme, nebo bychom bývali byli použili, jsou v daném kontextu nepřípadné: už jen slovo věc je nepřesné, nevýstižné – spíš jde přece o jakousi auru věcí nebo o jejich fantomy. A o dění věcí, o děje vůbec, události, prožitky a zážitky, fantazie, vzpomínky, a nikoli jen děje nemetafyzické a věcné. Také lze jen obtížně v souvislosti s existencí mluvit například o „objektu poznání“; v tom pojem existence dobře zapadá do prostoru psychoanalýzy, která také překonává subjekt-objektovou epistemologii a kde nevědomí vyvstává před vědomím (ve svých reprezentacích), a vstupuje tak do vědomí vnitřní dialektikou analyzandova monologu, resp. dialogu s analytikem, nikoliv jako „předmět diskursu“ (a jako teoretické téma), nýbrž jako jeden jeho aktivní, projevující se – a „prozrazující“ – činitel. Z rozlišení, které jsme provedli, vyplývá, že na rozdíl od poznání motivovaného introspektivním zaujetím (jakým je právě vyvstávání hlubinných představ a souvislostí během psychoanalytického procesu) se operace básnického pojmenování či značení sice také týká vnitřního světa autorského subjektu, ale jako by byla orientována odlišným, ne-li přímo opačným směrem. Nitro je jejím východiskem, v jeho pudovém podloží pramení veškeré tvůrčí důvody a energie, ale aktivováno je v dané chvíli nikoli na prvním místě nějakou zpětně zaměřenou potřebou „vynořování“ nevědomí a takto uskutečňovaného vhledu, nýbrž naléhavou touhou „řešit“ (v noetickém smyslu a ryze básnickými postupy) aktuální či „věčnou“ situaci autorova Já před jsoucnem s jeho tajemstvími, tváří v tvář auře věcí, nebo – jinak řečeno – neuchopitelné a verbálně dosud neuchopené stránce skutečnosti.

Jedině v tomto směru je básnické řešení otázky existence, neboli situace Já před jsoucnem, přirozeně spjato – jak tušíme od počátku a jak se pokusím dále ujasnit – s transpozicí hlubinných a temných hnutí nitra do struktury básně, do jejího textu. A ta neprobíhá žádnou suchou, povýtce intelektuální cestou; probíhá, jak to dobře zdůrazňuje Medkova lapidární definice, v bytostné tenzi z prožitku existence. Poznamenejme jakoby na okraj, ale zároveň podtrhněme, že ona tenze není tenzí toliko filosofickou a nelze ji tak popisovat. ¹

Mluvíme-li o nitru a jeho temných hnutích, o jeho pudovém podloží, mluvíme tak o něčem, co hlubinně souvisí s tělesností. Na čemž nic nemění fakt, že psychoanalýza má pro takový proces vypracovánu teorii sublimace, jejíž podstatou je naopak jakési od-tělesnění: „mortifikace“ těla směřující k metamorfóze pudových sil v ryze mentální pohyby a vyvažovaná oduševnělou gratifikací. Existují nicméně případy, kdy řeč básně zůstává navzdory své „sublimní“ povaze s tělesností nadále intimně spjata, neboť se k ní symptomaticky v imaginativním plánu neustále vztahuje:

„Naboso hopsáme jeden vedle druhého, léta letoucí / se k sobě tiskneme, hladíme si ruce, šťoucháme jeden / do druhého, vrážíme do sebe lokty. Sem tam přeháňka, / trochu i větřík. Sem tam běh po celém hřišti a loupání v kříži. Je nás už na světě málo.“ ²

A nejsou to žádné ojedinělé excesy, naopak jsou to jen výrazné příklady něčeho, co shledáváme ve sféře poezie mnohem obecnějším jevem. V počáteční verzi teorie sublimace, kterou Freud stavěl na základech fenoménu denního snění, mohlo ještě být schéma sublimace jakožto negace těla a jeho žádostivostí vcelku odpovídajícím konceptem, byť nevylučujícím výjimky (jež potvrzují pravidlo). Transpozice pudových motivací, o niž jde v procesu básnického pojmenování a značení, je však z principu složitějším niterným dějem než zpola vědomé denní snění. Je odlišnou přepodstatňující operací, která probíhá v ne-obyčejně disponovaném stavu mysli a jakoby napříč celou bytostí („v záchvatu pocitu existence“), motivována v hloubi určitou základní existenciální nesnází, nemožností. Nemožnost pojmenování něčeho imponderabilního ve struktuře jsoucna (přičemž „imponderabilita“ zde nikterak nevylučuje bezprostřední údiv, fascinaci či zježení ze zcela hmotných úkazů reálného světa) a nemožnost vyjádřit něco mimo-verbálního z niterných hlubin bytosti je v genezi básně jedna a táž nemožnost, jeden a týž důvod básnického pokusu o sdělení a – dialekticky viděno – jedna a táž potřeba a touha.

Stále tu používáme výrazy jako „řeč básně“, „pojmenování“, „text“, „sdělení“ a naproti tomu „bezejmenné“, „slovně neurčené“, „mimo-verbální“, což obojí jen v dvojím směru stvrzuje evidenci, že ústředním elementem všech těch výměn mezi realitou a básníkovým nitrem, k nimž dospěla naše úvaha, je slovo.

„Je-li předpokladem básnické činnosti určité specifické emoční napětí,“ říká o tom (…) Zbyněk Havlíček, „pak poezie sama je pokusem zvládnout toto napětí slovem; odtud akcentování slova a proces autonomizace slovního znaku v moderní poezii. […] Básník zaříkává stimulující vjem, představu, impresi. Básník zaklíná zdroje svého zneklidňujícího napětí.“ ³

Také pro psychoanalýzu je slovo něčím mimořádně významným, vždyť bývá v úsporné zkratce charakterizována jako „léčba mluvením“. Ale je tu rozdíl: slovo je v analýze výlučně médiem komunikace, kdežto poezii je nejen prostředkem a nástrojem, nýbrž i její nosnou a účinnou substancí. „Materiálem literatury je řeč,“ napsala v roce 1964 Věra Linhartová. ⁴ „Materiálem poezie je jazyk,“ říká o deset let později psychoanalytik Jean Guillaumin v (…) studii, kde dále obsáhle rozdíl mezi oběma mody (analytickým a básnickým) rozebírá. Z jeho konfrontací je pro naše uvažování směrodatnou trestí toto:

„Analýza se drží řádu promluvy, jakožto toho, co zůstává neustáleno. […] V tomto smyslu žádná analýza není nikdy uzavřena do slov, navíc ona sama není nikdy uzavřena. Její prostou a veskrze pomocnou, ale nezpochybnitelnou funkcí je poskytnout analyzovanému schopnost signifikace (konstituování významů): to znamená možnost komunikovat touhy svého nevědomí s použitím rozličných výrazů pro vědomí přijatelných, ale nespatřovat v tom žádný konečný smysl, nebo, což je ekvivalentní, cíl hledání onoho smyslu. / Naproti tomu poezie je ‚psaní‘ v silném významu toho slova.“ ⁵

Jakkoli je v pojetí citovaného autora, jak dále ukáži, spjata poezie se specifickým uvolňováním či „osvobozováním“ nevědomí – a její intence jsou tedy spontánní povahy –, veškeré básnické dění směřuje (v protikladu k analytickému dialogu) k „přesnému a dovršenému lingvistickému stavu“.

„Analytik se snaží naučit svého pacienta mobilizovat maximálně slova v repertoáru dostupném jeho vědomí, aby pacient sám sobě zprostředkoval své nevědomí, na čemž je obvykle účastno předvědomí jako pomocná instance. Poezie pracuje se slovy tak, že umocňuje jejich smysl, zatímco analýza pracuje se smyslem napříč slovy a množí slova, jen aby dosáhla porozumění a poté je odhodila jako prázdné obálky.“ ⁶

Důrazu na završenost básně v jejím konečném slovesném tvaru jistě dobře ro- zumíme v kontextu srovnávání poezie s psychoanalytickým procesem, tedy v relaci k efemérnímu statusu analyzandovy (či analytikovy) promluvy, aniž by nás tato završenost a konečnost sebeméně mátla v tom, co má každá báseň naopak „neukončeného“, otevřeného a inspirativního ve své vnitřní významové struktuře. (…)

Dialektika dovršenosti a otevřenosti básně je dána něčím, co poezii činí – mezi všemi jinými projevy ducha, zvláště pak ostatními formami uměleckého výrazu – jakousi jejich kvintesencí v pro ni určujícím a základním epistemologickém modu: je nejzazším a nejvyhrocenějším opakem principu převádění neznámého na známé. Básnické pojmenování nemá za cíl neznámé jeho slovním uchopením, určením a zpřesněním zrušit jakožto neznámé, zahrnout do sféry pojmenovaného známého, nýbrž ustavit je ve světě objektivně jako novou entitu v její jinakosti, jedinečnosti, nesouměřitelnosti. A tedy i v její neredukovatelnosti na cokoli dosud zavedeného, vysvětlitelného a známého. V tom spočívá trvalá platnost básně, její jedinečné slovesné struktury. A v tom také je básnictví tvorbou v plném smyslu slova, vytvářením nebo dotvářením světa. Básnické pojmenování (anebo šifra) je ostatně vždy jen pokus o zodpovězení otázky existence, nic víc než pokus, jehož autenticitu nelze poměřovat nějakým „úspěchem“ nebo „nezdarem“: naopak je smyslem pokusu zanechávat po sobě další nezodpovězené a naléhavé otázky, a dokonce je probouzet, tedy ono básníkovo být a přestat být posedlý neznámým vnášet jako úděl i do existence druhých. Básnické pojmenování není totiž pojmenováním jakýmkoliv, ale právě specificky básnickým – a poezie, jakkoli je s to poskytovat „slast z textu“ tak, že jím nově strukturuje skutečnost, není tu v žádném případě od toho, aby činila svět transparentnějším, oproštěným od tajemství, temných stránek a vrstev a aby vnášela do myslí jakoukoli jistotu.