5. Auto a jeho šofér – díl první

To auto, co pro mě poslali, přijelo navlas ve čtyři, přesně jak avizoval chlápek. Bylo pinktlich jak kukačkové hodiny. Z hluboké propasti spánku, v níž jsem se zrovna nalézal, mě vytáhla naše kancelářská slečna. V rychlosti jsem si na toaletě umyl obličej, ospalost ze mě však ne a ne spadnout. Cestou výtahem do přízemí jsem zíval celkem třikrát. Každé z těch zívnutí působilo jako nějaké naléhavé upozornění, upozorňujícím i upozorňovaným jsem ale v každém případě byl jenom já.

Bourák to byl jak slon a vznášel se nám před vchodem na asfaltu ulice jako ponorka na vlnách oceánu. Bylo to fáro tak velké, že by se mu pod kapotou mohla zabydlet nějaká skromnější rodinka. Okenní skla mělo temně modrá a nebylo skrz ně vidět dovnitř. Karosérii pokrýval doslova a do písmene skvělý černý lak a od nárazníků po puklice na kolech byste se nedopátrali jediného smítka.

Vedle vozu stál v pozoru šofér středních let v běloskvoucí košili a oranžové kravatě. Pravý a nefalšovaný šofér. Když jsem se přiblížil, beze slova mi otevřel dveře, přesvědčil se, že jsem se řádně usadil na sedadle, a pak je zase zavřel. Načež se sám usadil na šoférském sedadle a zavřel dveře i u sebe. Nic z toho nenadělalo větší rámus než vynést na stůl kartu z fungl nového balíčku. V porovnání s mým patnáctiletým volkswagenem broukem, kterého mi za úplatu přenechal parťák, bylo v tomhle autě takové ticho, jako bych seděl se špunty v uších na dně jezera.

I vnitřní zařízení vozu bylo impozantní. Jak už to u autodoplňků většinou bývá, nemohla ani tady být řeč o nějakém vkusu, stejně ale výraz impozantní bez debaty seděl. Uprostřed širokánského zadního sedadla byl zabudovaný tlačítkový telefon ve velmi elegantním provedení, který hned vedle doplňovala stříbrná souprava se zapalovačem, popelníkem a cigaretovým pouzdrem. V zádech sedadla pro řidiče byl k dispozici výklopný skládací psací stůl s poličkou, u kterého jste mohli buď něco sepisovat, nebo si třeba dát něco menšího k snědku. Proud vzduchu z klimatizace byl tichý a nevtíravý, koberec natažený na podlaze vozu byl měkký.

Ani jsem to nestačil zaregistrovat, a už jsme jeli. Bylo to jako klouzat po hladině jezírka rtuti nalité do lavoru. Zkusil jsem odhadnout, kolikpak asi na tohle auto muselo prasknout peněz, nikam jsem ale nedospěl. Všecko tu leželo zcela mimo rámec schopností mé imaginace.

„Budete si přát hudbu, pane?“ ozval se šofér.

„Neměl byste tam něco… ehm… uspávacího?“

„Samozřejmě, pane.“

Našel po hmatu pod sedadlem příslušnou kazetu, stiskl vypínač na palubní desce. Odněkud z šikovně ukrytých repráků začalo tiše hrát sólo pro violoncello. Skladbě ani zvuku se nedalo vytknout ani ň.

„To vždycky jezdíte pro návštěvníky tímhle vozem?“ otázal jsem se.

„Ovšem,“ odpověděl opatrně šofér. „V poslední době pokaždé.“

„Hmmmm,“ podivil jsem se.

„Abyste rozuměl, tohle byl původně osobní vůz pana profesora,“ dodal zanedlouho šofér. Byl zřejmě mnohem společenštější, než se zdál. „Od letošního jara mu ale nějak není dobře a od té doby nevychází, auto ovšem na druhou stranu není možné nechat zahálet. Jak asi jistě víte, autům neprospívá, když se s nimi pravidelně nejezdí.“

„Jistě,“ řekl jsem já. Profesorův stav tedy zřejmě nebyl zase až takové tajemství. Vyndal jsem z pouzdra jednu z cigaret a prohlížel si ji. Byla bez filtru a beze značky výrobce. Zakázkové zboží. Když jsem k ní přičichnul, zavoněla trochu po ruském tabáku. Chvíli jsem váhal, jestli si ji mám zapálit, anebo strčit do kapsy, nakonec jsem si to ale rozmyslel a vrátil ji zpátky do pouzdra. Na zapalovači i pouzdru na cigára byl vprostřed vyrytý elegantní znak. Byl to znak ovce.

Ovce?

Přišlo mi, že dumáním nad čímkoliv bych jenom ztrácel čas, a tak jsem zavrtěl hlavou a zavřel oči. Od odpoledne, kdy jsem poprvé zaregistroval fotku uší té holky, jako by se mi všecko začalo vymykat z rukou.

„Jak asi dlouho ještě pojedeme?“ otázal jsem se.

„Třicet až čtyřicet minut, pane, podle průjezdnosti silnic.“

„Můžu v tom případě poprosit, abyste trochu ztlumil tu klimatizaci? Rád bych si ještě chvilku dal šlofíka.“

„Rozumím, pane.“

Šofér nastavil klimatizaci a pak stiskl nějaký knoflík na palubní desce. Vzhůru neslyšně vystoupal panel silného skla, které mě od šoféra hermeticky izolovalo. Mé zadní sedadlo se – až na tu Bachovu hudbu – propadlo do téměř dokonalého ticha. V ten moment mě už ovšem v tom voze nemohlo jen tak něco překvapit. S obličejem zarytým do sedadla jsem tvrdě spal.

Do snu se mi připletla kráva dojnice. Dojnice poměrně zachovalá, která si na druhou stranu už ale zřejmě taky v životě vytrpěla svoje. Minuli jsme se spolu na velikém mostě. A bylo zrovna moc příjemné jarní odpoledne. V jedné noze nesla ta kráva ventilátor a nabízela mi, že mi ho lacino prodá. Já na to, že nemám peníze. Jelikož jsem je fakticky neměl.

Ona na to, že ho v tom pádu může třeba vyměnit za kleště. To ovšem znělo velmi zajímavě. Vrátil jsem se i s milou dojnicí domů, a tam jsme pak jako o život hledali kleště, žádné kleště jsme ale nenašli.

„Tak tohle je fakt divný,“ povídám já, „ještě včera tu přece určitě byly.“

A pak mi v momentě, kdy jsem si přinesl židli, aby se mi líp hledalo ve skříni, najednou poklepe na rameno šofér.

„Tak jsme tu,“ povídá prostě.

Dveře se otevřely a mně zasvítilo na tvář podvečerní letní slunce. Tisíce cikád rachotily, jako když natahuje hodiny. A ucítil jsem hlínu.

Vystoupil jsem z vozu, protáhl si záda a zhluboka se nadechl. A pak se úpěnlivě modlil, aby můj sen snad ještě něco nesymbolizoval.

6. Nitěnky a jejich vesmíry – stručná charakteristika

Jsou sny, co mají symbolický charakter, a pak jsou skutečnosti, k nimž ty sny symbolicky odkazují. Anebo je taky symbolická skutečnost a pak jsou sny, které tu skutečnost symbolizují. Symboly prostě hrají úlohu primátorů v nitěnčích vesmírech. Vesmírech, kde není nic divného na tom, že se dojnice shání po kleštích. Třeba je jednou někde sežene. S tím si já nemusím lámat hlavu.

Pokud se ale věc má tak, že milá dojnice chce shánět ty své kleště mým prostřednictvím, rázem to mění celou situaci. A já se ocitám uprostřed vesmíru s radikálně odlišným uvažováním. Na čemž je vůbec nejotravnější, že potom zabere hrozného času, když se má člověk něčeho dobrat. Zeptám se třeba té dojnice, k čemu že potřebuje zrovna kleště, a ona mi odpoví, že má přece hrozný hlad. Zeptám se znovu, k čemu jí budou kleště, když má hlad, a ona odpoví, že je přece uváže na větev broskvoně. A když se pak zeptám, proč to musí být zrovna broskvoň, dozvím se, že větrák už přece dala z ruky. Prostě to nemá konce. A vede to k tomu, že začnu nesnášet dojnici a dojnice naopak mě. Přesně takhle to chodí v nitěnčích vesmírech. A abyste z takového vesmíru unikli, nezbývá vám, než si dát zdát nějaký další symbolický sen.

Toho zářijového odpoledne 1978 mě jejich ohromné dvoustopé motorové vozidlo zavezlo přímo doprostřed takového nitěnčího vesmíru. Což znamená, že moje modlitby zůstaly nevyslyšeny.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak jsem bezděky vydechl. Měl jsem věru proč.

Auto stálo v samém středu nevysokého kopce. Za zády se nám táhla štěrková cesta, po které jsme sem nejspíš vyjeli. Kroutila se sem a tam jako had (což byl nejspíš záměr) a vedla k bráně, kterou bylo vidět daleko vzadu. Po obou stranách cesty se v pravidelných rozestupech jak tužky ve stojánku řadily cypřiše a lampy se rtuťovými výbojkami. K bráně to pomalým krokem mohlo pěšky trvat nějakých patnáct minut. Kmeny cypřišů byly přímo obsypané bezpočtem cikád, které kvílely tak, jako by se svět začal chýlit ke svému konci.

Po stranách cypřišového stromořadí byly vzorně posekané trávníky a podél svahů jimi porostlých pak bez ladu a skladu rašily zvonkovce a hortenzie a ještě jiné mně neznámé okrasné rostlinstvo. Zprava doleva nad trávníky jako nevyzpytatelný tekutý písek frčelo hejno japonských špačků.

Náš kopec měl po obou stranách úzké kamenné stupně, kterými se vpravo dalo sejít do zahrady v tradičním japonském stylu s kamennou lucernou a jezírkem, vlevo pak na menší golfové hřiště. Poblíž toho byl altán určený k odpočinku hráčů. Byl v pastelovém odstínu zmrzliny s hrozinkami v rumu a za ním stála kamenná socha ve stylu starořecké mytologie. Za tou se pak nacházela obrovitá garáž a další šofér tam právě kropil hadicí další auto. Nepostřehl jsem sice přesně značku, minimálně mi ale bylo jasné, že ani tentokrát nepůjde o žádný ojetý volkswagen.

Se založenýma rukama jsem se znovu rozhlédl dokola po zahradě. Nedalo se jí vážně nic vytýkat, nějak mi tu ale pořád nebylo úplně do zpěvu.

„Kdepak tu máte schránku na dopisy?“ otázal jsem se pro jistotu. Začalo mě vážně zajímat, kdo jim tu asi zrána a po večerech běhává k bráně pro noviny.

„Ta se nachází u zadního vchodu, pane,“ ujistil mě šofér. No samozřejmě. Jistěže tu mají i zadní vchod.

Když jsem byl u konce s inspekcí zahrady, obrátil jsem zraky přímo před nás a vzhlédl k budově, která se tam tyčila.

Bylo to stavení, abych tak řekl, přímo děsivě osamělé.

Řekněme například, že budeme mít jistý koncept. Ke kterému samozřejmě budou existovat i jisté výjimky. Které se ovšem, jak půjde čas, budou rozlézat jak špinavý flek, a než se nadějete, bude z nich najednou koncept číslo dvě. Ze kterého ale budou zase existovat výjimky a – abych to zkrátil, tak už jen řeknu, že přesně takhle na vás ta budova působila. Připomínala předpotopního tvora, který se nazdařbůh vyvíjel a vyvíjel, aniž by sám věděl, v co se to vlastně chce vyvinout.

Prapůvodně se nejspíš jednalo o stavbu západního stylu, jaké se dělaly na úsvitu moderního Japonska za doby Meidži. S klasickou vysokánskou vstupní halou, zasazenou doprostředka patrové, krémově bílé budovy. Okna byla vysoká starodávná dvoukřídlová, s mnoha a mnoha vrstvami nátěru na rámech. Střecha byla samozřejmě měděná, s okapy bytelnými jak římské akvadukty. Tahle budova by sama o sobě nebyla ještě tolik zlá. Dýchal z ní jakýsi nefalšovaný duch starých a dobrých časů.

Nějaký vtipálek architekt si ovšem usmyslel, že k ní na doplnění přilepí zprava ještě druhou, ve stejném stylu a odstínu. Cíl by to sám o sobě nebyl tak špatný, jen kdyby si obě půlky aspoň trochu odpovídaly. Takhle to ale vypadalo, jako když na stříbrný tác naservírujete dohromady sorbet a brokolici. Pak po pár desetiletích, kdy se nic nedělo, tu krásu po straně doplnili ještě jakousi kamennou věží, na jejíž vrcholek přidělali dekorativní hromosvod. Což byla právě ta chyba. Bylo by myslím o dost lepší, kdyby jim to hrom rozbil na padrť.

Z věže pak vybíhala majestátně zastřešená krytá chodba, vedoucí jak podle pravítka do další, detašované budovy. Což byla taky kapitolka sama pro sebe, aspoň se ale držela jistého ústředního tématu. Nazvat byste ho mohli nejspíš reciprocita myšlení. Čišel z toho smutek podobného druhu jak z toho chudáka osla, kterému vpravo i vlevo položili stejné hromádky sena a on umírá hlady, jelikož se nemůže rozhodnout, z které si má vzít dřív.

Vlevo pak na centrální stavbu pro symetrii navazovala sáhodlouhá přízemní   japonská budova. S živým plotem a perfektně udržovanou borovicí a velice nóbl spojovací galerií, rovnou jak bowlingová dráha.

Vidět, jak se to všechno táhne po vršku kopce jak filmová trilogie nastavená o úvodní epizodu, byl pohled pro bohy. Být cílem architektů té stavby, aby zbavili příchozí najednou kocoviny i ospalosti, museli bychom jim připsat ohromný úspěch. To ale samozřejmě nebyl tenhle případ. Podobné paskvilní krajinky se rodí vždycky v momentech prolnutí druhořadých talentů nejrůznějších generací s kolosálními objemy financí.

Musel jsem si tu zahradu s rezidencí prohlížet hodně dlouho. Když jsem se trochu vzpamatoval, stál těsně u mne šofér a koukal na hodinky. Vypadalo to, že v tom má velikou praxi. Zřejmě se stávalo všem, které vezl, že zůstali stát tam, co teď já, a se stejně pitomým výrazem civěli nevěřícně na výjev před sebou.

„Přejete-li si ještě porozhlédnout, račte si posloužit,“ povídá šofér. „Máme zatím celých osm minut k dobru.“

„Je tady všude tolik prostoru…“ pravil jsem. Nic inteligentnějšího mne totiž nenapadlo.

„Rovný hektar a sedm arů, pane,“ pravil šofér.

„Pomalu dost místa i na činnou sopku,“ řekl jsem z legrace. Ale nikdo se nezasmál. Na těchto místech se zkrátka nežertovalo.

A v takovém duchu uplynulo zbylých osm minut.

Byl jsem uveden do místnosti v západním stylu hned vpravo vedle vchodu. Mohla mít něco přes třikrát čtyři metry. Strop byl ukrutně vysoký, s ozdobným reliéfním fabionem kolem dokola. Stála tu střízlivá starožitná pohovka se stolkem, na zdi viselo zátiší ve stylu, který šlo těžko označit jinak než jako extrémní realismus. Zátiší s jablkem, vázou a nožem na papír. Nejspíš jste měli to jabko rozbít na kusy vázou a pak je nožem oloupat či co. A pecky s jádřincem následně hodit do vázy. Na okně byly jednak tlusté látkové a jednak tenké krajkové záclony, oboje vyvázané do stran šňůrkami. Mezi nimi se pak v okně dala zahlédnout ta relativně lepší část zahrady. Podlaha z dubového dřeva ve velice slušném odstínu se jenom blýskala. Koberec, který z ní zabíral víc než polovinu, měl přes svůj starožitný odstín perfektně hustý a pevný vlas.

Nebyl to vůbec špatný pokoj. To tedy vážně ne.

Postarší komorná v kimonu, která sem vzápětí vešla, postavila na stůl sklenici grapefruitového džusu a pak zase beze slova zmizela. Zaklaply za ní dveře a pak se zas všecko potopilo do naprostého ticha.

Na stole stál ten samý stříbrný zapalovač s pouzdrem na cigarety a popelníkem, jaký jsem viděl v autě. A každá z těch věcí na sobě měla vyrytý ten samý ovčí znak. Vytáhl jsem z kapsy svou vlastní cigaretu s filtrem, stříbrným zapalovačem si připálil a vyfoukl kouř směrem do stropních výšin. A pak se napil grepového džusu.

Za deset minut se znovu otevřely dveře a vešel vysoký chlápek v černém obleku. Neřekl ani „Vítám vás“ ani „Promiňte, že jsem vás nechal čekat“. A já ze sebe taky nevydal ani hlásku. Chlápek si mlčky sedl proti mně, maličko naklonil hlavu a chvíli na mne civěl, jako by snad chtěl stanovit kvalitu zboží. Přesně jak říkal můj parťák, neměl v obličeji nic, co by se podobalo nějakému výrazu.

A tak to chvíli šlo dál.