Dívce, která odměřuje do láhví čerstvé mléko, nemůže být víc než pětadvacet. V bílé zástěrce a v bílé halence působí ještě svěžeji. Má blankytně modré oči a usmívá se na zákazníky. Nemluví ke mně, ale ke druhé dívce, která u masného pultu rovná klobásy. Říká jí, že nechápe, proč je kolem toho takovýho humbuku, proč rovnou všechny, co chtěj vylízt na břeh, nepostřílej zpátky do moře a bylo by. Pro ně by to tak bylo taky lepší, co tohle je jako za život.

Kolegyně v gumových rukavicích mumlavě přitakává a pokyvuje hlavou, no jo, to máš pravdu, mnohem lepší, do moře a hotovo. Blondýnka se obrací zpět ke mně a ptá se, jestli chci ještě něco dalšího. Ne, nechci, děkuju. Ano, přesně to jí říkám, děkuju, a vkládám mléko do sáčku.

Když pak doma mléko přelévám, ta dívka je tam se mnou, celý den mi zní v uších její hlas. Přemýšlím o tom, co jsem měla udělat, jestli má cenu v takových chvílích něco říkat, zdržovat frontu, nebo mám začít chodit do jiného obchodu, případně se odnaučit kupovat si mléko, odnaučit se slyšet věty, které nejsou adresovány mně, a potom se nakonec odnaučit slyšet i ty, které mi adresovány jsou. Postupně se odnaučit slyšet, postupně se odnaučit vidět.

Druhý den večer jsem pozvána na návštěvu, ale můžu vyrazit až dost pozdě. U východu z metra koukám na hodinky a radši si volám taxíka. Neznám zdejší ulice, do budínských kopců chodím jenom na výlety. Sleduji město halící se do tmy, pomalu nás obklopuje zeleň. Kolem náměstí Kálmána Szélla panuje apokalyptický chaos, taxikář chvíli rutinně objíždí řadu aut, ale zanedlouho to vzdává. Stojíme a čekáme. Ozve se dispečer hledající někoho na cestu do Starého Budína, v protisměru se pokouší projet směrem do centra houkající sanitka, ale jenom nešikovně kličkuje.

Vidím na řidičovi, že se nudí. Má za sebou dlouhý den, je unavený, chtěl by si trochu popovídat. Nepobízím ho, ale nemám ani nic proti, jen ať si klidně řekne, co by rád.

Začne tlachat o té sebrance, jakoby mimochodem, jen aby si nějak ukrátil čas, vyplnil těch pár minut, než budeme moci pokračovat dál. Říká, že nevěří, že vzhledem k tomu, kde je dneska věda, by to celý nešlo nějak vyřešit, tak proč všechny ty imigranty nenaženou do jednoho stanu a nepustěj jim tam trochu plynu. Když už, tak by k nim mohli přidat rovnou taky bezdomovce, normálních lidí, pro který beztak není místo, je tady až až.

Najednou se v autě nedostává vzduchu, chci vystoupit. Říkám mu, že to stačí, dál už půjdu pěšky. Řidič se na mě zaraženě podívá a začne mě přesvědčovat, že už je to jenom pár set metrů, to už přece vydržím, dyť se tam jenom ťukli, není to nic vážnýho.

Nechci stvrzenku, nechci ani vrátit drobné. Zhluboka dýchám a vyrážím pěšky směrem z města. Ze svého města, ze svého rodného města, jak se někdy říká. Ujdu dvě zastávky, když přijíždí tramvaj. Nastupuji a začínám zkoumat obličeje. Dívám se na pána se zafačovanýma nohama, který drží na klíně kbelík přezrálých fíků. Sleduji jeho pohled a snažím se uhádnout, co si asi myslí. Pak sklouznu očima na paní se psem a od ní na dva stojící kluky, jeden má na zápěstí barevné náramky. Zírám na cestující a říkám si, kolik z deseti by jich s tím taxikářem souhlasilo, kolik by jich jenom pokrčilo rameny, kolik by jich to pobouřilo. Na konečné se tramvaj vyprazdňuje, stojím v čím dál studenějším podzimním večeru. Pět z deseti? Čtyři? Nebo deset z deseti? Je chladno, čím dál větší zima a já mám pořád pocit, že se mi nedostává vzduchu. Nade mnou nízké mraky, bezhvězdné nebe. Jako by nás všechny přikryl nějaký stan.