Milí čtenáři Tvaru,

v sedmnáctém čísle Tvaru naleznete k počtení ledacos; rozhovor s básníkem a hudebníkem Martinem Davidem, básně z nové básnicko-prozaické knihy Eugena Brikcia nebo ukázku z právě vycházejícího románu Iana McEwana. Několika texty se také zabýváme uprchlickou krizí, která zdá se inspirovat básníky i mimo onu medializovanou „poezii pro uprchlíky“, a tak zatímco minule se na titulní straně skvěla miniatura V. Reisingera, tentokrát o imigrantech píše Básník Ticho. Dále se uprchlické téma objevuje v rubrice Slovo v podání známé maďarské básnířky a prozaičky Krisztiny Tóthové, která má právem dojem, jako by její zemi zakryl nějaký stan. Ovšem nenávist není doma jen v Maďarsku, ale jak velmi dobře víme, hojně se jí daří i u nás. Saša Uhlová se v shrnujícím článku „Uprchlíci a my“ pokouší některé obavy, z nichž tato nenávist roste, rozptýlit, osvětlit a zařadit do rozumnějšího kontextu. Shodou okolností se týmu její matky, ombudsmanky Anny Šabatové, podařilo zjistit, že situace uprchlíků v Bělé je ještě horší, než se myslelo. Dozvěděli jsme se například, že v jakémsi kotci je bez přístupu k teplé vodě a s minimem tepla drženo přes padesát lidí. Co se děje v detenčních zařízeních, je vůbec děsivé. Vlastně to připomíná koncentráky: cukrovkáři nedostávají léky, astmatickým dětem jsou odebírána dýchátka, uprchlíci jsou v drátem oploceném prostoru, jsou jim odebírány peníze, telefony, nemohou se spojit s příbuznými. K jejich původním traumatům se přidávají další. Ne, tahle hanba nejde na vrub zfašizované lůze na sociálních sítích, ale přímo české vládě. Způsob, jak na tuhle krizi reagují vrcholní čeští představitelé včetně prezidenta (jehož rétorika hravě předčí i projevy Marie LePenové), je ostudný. A aby toho nebylo málo, podle šetření Eurobarometru jsme zřejmě nejxenofobnější národ v Evropě: vadí nám Romové, muslimové, Židi, gayové… Jen 27 % lidí by sneslo za kolegu muslima, jen 22 % nevadí, když se na ulici líbají dva muži. Jistě, lze se pozastavit nad metodologií tohoto druhu výzkumu, leč jen slepec by neviděl, že jsme uzavření, ustrašení a nepřátelští vůči všemu cizímu a jinému. Že jsme si dvacet pět let od sametové revoluce nezvykli na evropské kulturní a politické standardy, že havlovský humanismus je fuč a na jeho místo nastoupily nacionalistické běsy…

Je mi za naši zemi stydno!