Tradiční historiografie přijímající homérské eposy i pozdější antické autory jako historické dokumentační prameny vysvětluje počáteční fáze doby železné v Řecku jako období dvou kolonizačních vln. První řeckou kolonizací chápe přesuny obyvatelstva následující období kolapsu palácových protostátů (1250–1000 před Kr.), kdy oblast současného Řecka, západní pobřeží Malé Asie, egejské ostrovy a Kypr osídlily tzv. řecké kmeny, např. Dórové, Iónové apod. Řekne-li se řecká kolonizace, většina si vybaví tzv. druhou či velkou řeckou kolonizaci v 8.–6. století před Kr.
Popis první kolonizační vlny byl donedávna celkem nekriticky přejímán od Homéra, Hésioda a hlavně Hérodota. Podle této tradice doputovaly na jižní Balkán a do Egeidy organizované proudy příbuzných etnik a vyplnily (kolonizovaly) prostor uvolněný v důsledku pádu mykénských paláců.
Následuje tzv. temné období, pro které jsme do nedávna disponovali velmi omezenou pramennou základnou. Na jeho konci se již projevoval nárůst počtu obyvatel a také sociálního napětí v jednotlivých městských státech. Snahy vyhledat nový životní prostor, půdu, vyřešit sociální a politické třenice inspirovaly Řeky k systematickému zakládání osad a měst daleko od jejich domovských regionů. Takto řecké městské státy založily zhruba na 200 kolonií v období od poloviny 8. do konce 6. století. První osady této fáze vznikaly v severní Egeidě, v Malé Asii, o něco později v jižní Italii a na Sicílii, následovala kolonizace vzdálenějšího západního Středomoří, severní Afriky a nakonec Černomoří.
Jak tento historický jev hodnotí současná historie a archeologie? V čem jsou tyto modely přijatelné a v čem je možné je zpochybnit nebo modifikovat? Je správné, že oba procesy nazýváme kolonizací? To jsou otázky, na které se soustřeďuje předkládaná stať.
Kolonizace, která nebyla, aneb válka palácům
Na počátku 1. tisíciletí před Kr. nejenom ve Středomoří dochází ke konsolidaci poměrů následující téměř globální kolaps struktur doby bronzové, v jejíž finální fázi došlo k vyčerpání egejského palácového systému. Z obchodu centrálně řízeného paláci nebylo možné dále bohatnout vzhledem k tehdejším technickým možnostem i aktivitám konkurentů, otrocká práce byla také omezená, neexistovaly přebytky, které by mohly být investovány do správy státu, propagandy a udržování loajality, případně být uvolněny pro řešení náhlých krizových situací. Tyto útvary tedy nutně vedly výbojné války, uzavíraly účelová spojenectví, což je v symbolické rovině dokumentováno v homérských eposech, ale také přímo zachyceno v korespondenci panovníků království Předního východu a Anatolie. Palácová společnost se stala velmi citlivou na jakýkoliv podnět. Postupně stále sušší klima, častá zemětřesení, imigranti i celé migrační vlny ze severu rozkládaly stávající systém. Paláce nebyly schopné čelit tomuto multiplicitnímu ohrožení, k němuž se přidávala i nespokojenost jak chudnoucích nižších složek elity, tak produktivních vrstev společnosti. Některé paláce a jiná administrativní centra byla násilně vyvrácena, jiná opuštěna. Vlna obyvatelstva se po nejméně tři generace valila směrem do Malé Asie, na Přední východ a do Egypta. Toto období skončilo bitvou, ve které faraon Ramses III. porazil tzv. mořské národy přicházející ze všech směrů přes Velký zelený oceán, jak Egypťané označovali Středozemní moře. K této události došlo kolem roku 1177 před Kr. Velkou část armády mořských národů tvořili dosavadní obyvatelé Egeidy. V samotném Řecku však část původního obyvatelstva zůstala, což dokládá pokračující tradice hmotné kultury, pohřební ritus i kontinuita některých sídel. Identifikovatelné je však také nové obyvatelstvo přinášející nové prvky hmotné kultury, vlastní architekturu, odlišný pohřební ritus. Po rozpadu palácového systému se tento konglomerát obyvatelstva usazuje a téměř doslova na troskách začíná budovat novou společnost. Začalo se všeobecně používat železo, některá stará zničená centra byla obnovena, nová byla založena.
Toto vše je schopná doložit současná archeologie, orientalistika a egyptologie. Problémem pro dnešní archeologii zůstává příchod Dórů, tradičně kladený k roku 1000 před Kr. V tomto období nejsme schopni archeologicky identifikovat žádný pohyb v prostoru současného Řecka. Z mykénských písemných pramenů vedených v lineárním písmu B, jejichž jazykem byla řečtina, známe celou pyramidu titulů tehdejší aristokracie. Na nejvyšším stupni stál tzv. wanax a posledním, kdo byl počítán k elitě, byl quasileus, jakýsi palácový úředník. Na úplně opačném konci společenského spektra stál doeros, tedy otrok. V archaické řečtině všechny tituly od wanaxe dolů přestaly existovat a do čela mnoha řeckých měst nastoupil tzv. basileus (quasileus). V některých případech je možné doložit, že ke zničení paláců došlo pod tlakem místního obyvatelstva, ve kterém právě do(e)rové, tj. otroci, mohli hrát podstatnou roli, stejně jako obyvatelé palácových států, kteří jsou mykénskými prameny označováni jako damos, tedy pozdější demos, základní složka archaických a klasických městských států. Homérské mýty, jež jsou symbolickým podobenstvím pozdní doby bronzové, sice mluví o Dórech, ale z nějakého důvodu byli tito interpretováni již ve starověku jako etnická, a ne sociální skupina. Možná bylo výhodnější odvozovat původ od příchozího obyvatelstva než od otroků.
Je tedy možné shrnout, že k první řecké kolonizaci nedošlo kolem roku 1000, ale mnohem dříve, a že se spíše jedná o výsledek kolapsu místního společenské zřízení, do něhož aktivně zasáhlo postupně migrující obyvatelstvo, spíše neorganizované vzhledem k tomu, že přejalo místní jazyk. Současná historiografie a archeologie nepovažují termín kolonizace za vhodný pro označení skutečnosti tohoto období.
Jak přežít temné období
Než přistoupíme k diskusi o druhé řecké kolonizaci, je třeba si uvědomit, jakými komplikovanými a komplexními změnami a vývojem prošla společnost od zhruba přelomu 2. a 1. tisíciletí do poloviny 8. století před Kr. Centrem helénského světa v tomto období byly egejské ostrovy, Euboia, jižní a severovýchodní Peloponés. V těchto oblastech vznikala první města a městské státy, které využívaly své polohy poskytující jim bezpečnost, soběstačnost, ale hlavně možnost obchodního spojení se státními útvary na Předním východě. Tyto společnosti vytvořily městské státy na základě dvou různých tradic. Nejtypičtějším příkladem prvního druhu je Kréta, kde městské státy vznikly jako výsledek rozhodnutí neelitního obyvatelstva opustit tradiční mínojskou sídelní oikumenu a spojit ekonomické i fyzické síly k vybudování městských center v horských oblastech. Tento mechanismus jim dovolil přežít krizové období let 1200–1000. Pro tato města předpokládáme přežívající demokratické zřízení (na základě archeologických pramenů). Druhým typem městských států byla města vznikající hlavně na pevnině na troskách mykénských palácových politií. V těchto centrech, která vznikla jako výsledek střetu starého a nového systému, předpokládáme výraznější využití otrocké síly. Laciná pracovní síla a zahraniční obchod akcelerovaly koncentraci bohatství, což později narazilo na omezený geografický prostor. Z toho vyplývá, že pevninská města brzy dosáhla limitu, propadla se do krize, kterou bylo třeba urgentně řešit. Jedním z možných opatření k jejímu oddálení bylo nastolení tyranid a oligarchických vlád, dalším pak expanzivní politika. Kolonizace byla výhodným řešením v mnoha směrech: byla oddálena krize nebo i kolaps, zvětšen exploatační prostor mateřského města a v neposlední řadě se centrální moci tímto způsobem podařilo zbavit se odpůrců, ať již se jednalo o politické soky, nebo potenciálně nespokojené obyvatelstvo.
Mechanika zakládání nových měst a osad není doposud plně jasná. Opíráme se hlavně o pozdější prameny, jakými byli Hésiodos a Hérodotos, kteří počáteční fáze velké kolonizace sami nezažili a předkládají verzi tradující se v jejich době. Archeologicky je složité tento proces zachytit, protože ve většině případů byla zakládající strata překryta monumentální architekturou pozdějších období.
Vějíř kolonizačních modelů
Nicméně současná historiografie předkládá nespočet důkazů o tom, že kolonizace neprobíhala pouze podle jednoho vzoru, jak se dočítáme u antických autorů, ale měla různé formy: od organizovaného přesunu vedeného význačným občanem (tzv. oikistis), který byl později uctíván jako héros, až po spontánní migrace. Je na místě předpokládat, že mezi kolonisty byli bohatí investoři, dobrodruzi, kariéristé i lidé, pro které byla migrace řešením složité sociální situace, případně též vyhnanci. Některá města (např. Syrakusy nebo Kyrenaika) byla zakládána a osídlována v několika fázích. Dalším příkladem je Sparta, která ač patřila mezi nejvýznamnější a nejbohatší městské státy, nepřistoupila k zámořské kolonizaci patrně proto, že si zajistila dostatečně velký prostor ovládnutím okolní Messenie.
Historické prameny není přirozeně možné a priori zavrhnout, ale je třeba přistupovat k nim velmi kriticky. Tito autoři jinak viděli a chápali dobu, která i pro ně byla několik generací vzdálená, jinak pak jejich slova chápali historici 19. století. Současná, hlavně anglosaská historiografie, upouští od termínu kolonizace a kloní se spíše k termínu „období helénské expanze“.
Na závěr je možné shrnout, že kolonizace nového území se ukázala jako výhodné řešení pro ta města, která se do ní pustila. Je třeba si rovněž uvědomit, že takové operace mohla podniknout pouze centra, která dokázala shromáždit patřičný kapitál. Možná právě proto města a politie jižní Egeidy zůstaly mimo tento kolonizační/expanzivní proces a začaly zaostávat, až se staly periferií. Historickou iniciativu převzala ambiciózní města s centralizovanou mocí a omezenou redistribucí. S každou založenou osadou se pak jejich kapitálová i mocenská síla zvětšovala. Tato mechanika oddálila kolaps městského státu o dvě až tři století. Některá města založila několik desítek kolonií jak ve Středomoří, tak v severní Africe, v Malé Asii či v Černomoří. Velká řecká kolonizace je obvykle chápána jako pozitivní proces, který přispěl k rozvoji výrobních sil, obchodu, dopravy, k rozkvětu nejenom mateřských měst, k posílení řecké identity, šíření civilizačních impulsů. Patrně ne všichni současníci sdíleli stejné nadšení. Např. Hérodotos píše, že kolonisté byli často losováni. Každá vylosovaná rodina musela poslat jednoho mladého muže ze svého středu, a to pod pohrůžkou ztráty majetku v případě neuposlechnutí. Z toho vyplývá, že odchod nebyl vždy dobrovolný. Na tomto historickém fenoménu je možné rovněž demonstrovat rozpor mezi zákonitostí historického procesu a současnou etikou, kdy násilný nebo vynucený přesun jedinců či celých společností považujeme za nepřípustný. Otázkou také zůstává, jak se vyrovnat s tzv. velkou historií z úhlu neprivilegovaného, anonymního člena společnosti.
