Za nejhloupější argument zastánců tradičních hodnot považuji tvrzení, že oni přeci jen nechtějí, aby byli všichni stejní!

Kdybych totiž byla zarytým odpůrcem sociálně citlivé politiky, určitě bych volila Miloše Zemana.

Volba antisystémových stran sice nic nespraví, ale není zas tak překvapivá, když stát neplní některé své základní funkce. Nedokáže například od těch nejbohatších vybírat daně.

Začne-li vrstva společnosti, která má vliv na média a veřejnou debatu, používat jazyk, který je povětšinou nesrozumitelný, nemůže z toho vzejít nic dobrého.

V posledních týdnech mě soukromě oslovilo několik kolegů-novinářů z jiných médií s otázkou, co dělat ve společnosti, kde se slovně útočí na novináře.

Jako zjevení působí v takovém marasmu organizace, které se všechna média přes dvacet let posmívala, psala o ní s despektem a považovala ji za relikt minulého režimu.

Jestli konzervativcům skutečně záleží na blahu dětí, mám pro ně dobrou zprávu – je tady cesta, kterou se mohou vydat.

Slovo migrace nese asociací celou řadu a u mnoha lidí vzbuzuje strach. A kdopak to téma udržuje při životě?

Když přijde někdo, kdo se mi posmívá, vnímám to jako jeho selhání, už nebojuju s celou skupinou a neotravují mě staré křivdy.

V hlavách řady lidí je korelace mezi prací a počtem vydělaných peněz. Čím více člověk pracuje, tím více vydělá. To je nepravdivé na mnoha úrovních.

Zbytek dopíšu zítra, jsem mrtvá, ale dnes pustili Kajínka, jak jsem zjistila po návratu domů. V Albertu to pochopitelně nikoho nezajímalo o nic víc než pád nepád vlády.

Takto nazvané čtyřhodinové pásmo v režii Asociace spisovatelů a časopisu Tvar tvořilo doprovodný program letošního knižního jarmarku malých nakladatelů KNIHEX 06, který se konal v Praze na ostrově Štvanice 19. června. Součástí pásma byla přednáška o protektorátní poezii, moderovaná debata na téma „fašismus versus demokracie“, hudební vystoupení, autorská čtení a performance. Ke třem stěžejním bodům programu – přednášce, debatě a performanci – se vracíme v následující reportáži.