Lidé
(1977), novinářka, vystudovala romistiku na FF UK, po studiích se živila antropologickým terénním výzkumem v sociálně vyloučených lokalitách. Čtyři roky učila na Romské střední škole sociální v Kolíně, v letech 2009–2016 byla redaktorkou internetového Deníku Referendum. V roce 2011 působila v ROMEA z. s. jako redaktorka měsíčníku Romano Voďi. V soutěži Novinářská cena 2015 získala Čestné uznání. Od začátku roku 2017 je redaktorkou internetového deníku A2larm.
K uprchlíkům už byl jen kousek. Jak nás tu chtějí převálcovat. Chvíli to vypadalo, že kupé bude pokračovat v horších a ještě horších scénářích. A pak najednou kdosi řekl: „Ale sem na Východ asi žádní uprchlíci nepřijdou.“
Lidé nakonec přišli se způsobem, jak komunikovat svou nespokojenost tak, aby si jí všimly také elity. Jsou jím volby.
Vzpomněla jsem si na všechny ty, kteří bydlí v předraženém bydlení, protože na volném trhu byty neseženou. Na vzestupy a pády rodin, které znám už dvacet let.
A když brouzdám večerní Prahou, kde je v noci tolik domů úplně temných, ať už proto, že jsou prázdné, nebo proto, že jsou v nich kanceláře, říkám si, jak jsme tohle mohli dopustit?
Seděly jsme tam uvolněné, popíjely jsme pivo, žertovaly o německém pornu, bavily se o drogách, smělo se říkat cokoli.
Jsem na téma věšení komunistů přecitlivělá. Za posledních devětadvacet let jsem si mnohokrát vyslechla, že měli být pověšeni moji rodiče, protože jsou/byli komunisti.
Přestože by bylo snadné napsat reportáž postavenou na tom, že zdejší lidé vnímali situaci mnohem vice jako problém sociální nežli etnicky, reportér tak neučinil a rámoval cely text rasisticky, zřejmě proto, že by jinak nevznikl dostatečně senzační článek.
Namísto toho, abychom se posmívali dětem a mladým lidem, kteří odpověděli do různých anket a ukázali tak svou neznalost, anebo donekonečna žehrali na učitele, že by mohli lépe učit, pojďme se podívat na to, co všechno musí kantoři podle osnov probrat a co všechno se žáci a studenti musí naučit.
V každé společnosti žijí lidé, kteří mají tendenci rebelovat a stavět se proti establishmentu, a je to tak dobře.
K uprchlíkům už byl jen kousek. Jak nás tu chtějí převálcovat. Chvíli to vypadalo, že kupé bude pokračovat v horších a ještě horších scénářích. A pak najednou kdosi řekl: „Ale sem na Východ asi žádní uprchlíci nepřijdou.“
Lidé nakonec přišli se způsobem, jak komunikovat svou nespokojenost tak, aby si jí všimly také elity. Jsou jím volby.
Vzpomněla jsem si na všechny ty, kteří bydlí v předraženém bydlení, protože na volném trhu byty neseženou. Na vzestupy a pády rodin, které znám už dvacet let.
A když brouzdám večerní Prahou, kde je v noci tolik domů úplně temných, ať už proto, že jsou prázdné, nebo proto, že jsou v nich kanceláře, říkám si, jak jsme tohle mohli dopustit?
Seděly jsme tam uvolněné, popíjely jsme pivo, žertovaly o německém pornu, bavily se o drogách, smělo se říkat cokoli.
Jsem na téma věšení komunistů přecitlivělá. Za posledních devětadvacet let jsem si mnohokrát vyslechla, že měli být pověšeni moji rodiče, protože jsou/byli komunisti.
Přestože by bylo snadné napsat reportáž postavenou na tom, že zdejší lidé vnímali situaci mnohem vice jako problém sociální nežli etnicky, reportér tak neučinil a rámoval cely text rasisticky, zřejmě proto, že by jinak nevznikl dostatečně senzační článek.
Namísto toho, abychom se posmívali dětem a mladým lidem, kteří odpověděli do různých anket a ukázali tak svou neznalost, anebo donekonečna žehrali na učitele, že by mohli lépe učit, pojďme se podívat na to, co všechno musí kantoři podle osnov probrat a co všechno se žáci a studenti musí naučit.
V každé společnosti žijí lidé, kteří mají tendenci rebelovat a stavět se proti establishmentu, a je to tak dobře.
Dodnes nevím, proč jsem přestala chápat vykládanou látku, ale ty roky hrůzy, kdy jsem pořád čekala, až se ukáže, že nevím vůbec nic, do smrti nezapomenu.
Člověku se pokaždé vtírá otázka, zda je takovým xenofobem i ten, kdo kritizuje svůj vlastní stát. Američanům je toto naštěstí dovoleno. U Rusů se to přímo vítá, budou to zřejmě nějaké příslovečné výjimky. S Izraelci už je to komplikovanější.
V hlavách řady lidí je korelace mezi prací a počtem vydělaných peněz. Čím více člověk pracuje, tím více vydělá. To je nepravdivé na mnoha úrovních.
Zbytek dopíšu zítra, jsem mrtvá, ale dnes pustili Kajínka, jak jsem zjistila po návratu domů. V Albertu to pochopitelně nikoho nezajímalo o nic víc než pád nepád vlády.
Takto nazvané čtyřhodinové pásmo v režii Asociace spisovatelů a časopisu Tvar tvořilo doprovodný program letošního knižního jarmarku malých nakladatelů KNIHEX 06, který se konal v Praze na ostrově Štvanice 19. června. Součástí pásma byla přednáška o protektorátní poezii, moderovaná debata na téma „fašismus versus demokracie“, hudební vystoupení, autorská čtení a performance. Ke třem stěžejním bodům programu – přednášce, debatě a performanci – se vracíme v následující reportáži.
