Potřebujeme ten feminismus, nebo už vlastně tolik ne? Slýchávám občas kolem sebe pochybnosti, jestli je pořád za co bojovat. Bitvy o zcela jasné a konkrétní požadavky (volební právo, možnost studovat, chodit do zaměstnání, vybírat si samostatně partnera, vdát se či nevdat a další podobné) jsme už vyhráli. Ostatně těm ženám, které za to v minulých staletích bojovaly, ani neříkáme feministky.

S relativní ekonomickou nezávislostí měla přijít rovnost, která tak úplně nepřišla. Dnešní požadavky (například odstranění diskriminace, která se projevuje při přijímání do zaměstnání, na kariérním růstu nebo na mzdovém ohodnocení), jsou o něco subtilnější. Ještě těžší je vysvětlovat, co nám vlastně vadí, když mluvíme o nedostatečném společenském uznání, o tendenci „překřikovat“ ženské hlasy nebo o dvojím metru, kterým se v médiích posuzují muži-politici a ženy-političky. A témat je ještě celá řada, takže když se člověk dostane do parády a začne je vyjmenovávat, může působit jako někdo, kdo si tak trochu vymýšlí a neví „roupama coby“. Vždyť práva máme stejná, a kdo chce, ten se prosadí, ozývají se kritici těch témat, které dnešní feminismus přináší.

A aby toho nebylo málo, přichází k nám zpoza oceánu feminismus, který zapomněl na šedesátá léta a sexuální revoluci a nabírá často puritánskou podobu, se kterou si mnozí v Evropě nevědí rady, a to ani když s myšlenkami feminismu souhlasí. Kulturní globalizace přenáší velmi rychle témata z jednoho prostředí do druhého a někdy takové pohyby mohou působit mírné kulturní šoky. Sama jsem byla u některých témat rozpačitá.

Pak jsem ale odjela do Bělehradu na feministickou konferenci. Potkala jsem se tam s ženami z celé Evropy a viděla nejrůznější podoby feminismu. Nejvíc mě zaujaly ženy přímo ze Srbska. Zúčastnila se i místní queer feministická buňka a ty ženy byly, nenapadá mě jiné slovo, ohromně „husté“. Část z nich naplňovala obvyklé stereotypy, které někteří lidé mají o lesbách, tedy o „krátkovlasých mužatkách“. Seděly jsme tam uvolněné, popíjely jsme pivo, žertovaly o německém pornu, bavily se o drogách, smělo se říkat cokoli. I můj radikální příspěvek na konferenci o tom, že feminismus je ve slepé uličce, když dává hodnotu lidem jen skrz placenou práci, a že bychom tedy neměli chtít tolik pracovat, se nesetkal s takovým odmítnutím, jaké jsem čekala. Ty ženy byly otevřené, schopné diskutovat o čemkoli, veselé a značně drsné, protože v patriarchální společnosti, v níž žijí, by jinak zřejmě nepřežily. Řeší celou řadu problémů, které se týkají přímo jejich životů. Vědí, co chtějí, a netápou v pochybnostech.

Právě v tom zřejmě spočívá ono kouzlo. Je potřeba řešit především to, co nás trápí teď a tady. Inspirace ze zahraniční je dobrá, ale má zůstat inspirací, nikoli něčím, co je nutné kopírovat. A že těch problémů „teď a tady“ máme v naší republice požehnaně. Jako první mi přichází na mysl matky samoživitelky, které často balancují na hraně přežití ve snaze skloubit práci a starost o děti. Jejich situace odráží ekonomickou situaci nižších vrstev v Česku. To je téma číslo jedna pro současný český feminismus. Můj návrh, abychom tolik nepracovali, respektive byli mnohem lépe placeni, a mohli tak pracovat mnohem méně hodin, by jim pomohl. A nejen jim. Pomohl by i mužům, kteří by měli více času na rodinu. Ulevilo by se zkrátka rodičům i dětem, které by své rodiče vídaly častěji. Feministická revoluce musí být sociální. Pro mnohé je to otázka přežití.